Novinkou v produkci, distribuci i archivaci filmů v letošním roce bude přechod na digitální formát DCP. Změna záznamového média s sebou přinese řadu provozních, ale i estetických změn.
V roce 2012 dojde k důležité změně v promítání filmů. Velká filmová studia (především ta hollywoodská) přestanou vyrábět filmy na filmovém pásu ve formátu 35 mm a kopie se budou distribuovat v digitálním formátu DCP. To s sebou přinese záruku identické kopie při všech promítáních, tedy alespoň pokud jde o délku, protože samotná kvalita obrazu bude kolísat dle podmínek v kině.
Filmy na USB klíči
Význam této změny je srovnatelný s nástupem televize, videa a dalších nových záznamových médií. Samotný proces tvorby zůstává stejný, pouze si lze vybrat z více technických možností. Zatím jsem neslyšel, že by si tvůrci stěžovali na nějaký nátlak ohledně výběru formátů. Naopak čím dál častěji se setkáváme s poměrně pozoruhodnou diskusí nad rozdíly mezi jednotlivými formáty a s důvody, které vedly toho či onoho režiséra k upřednostnění právě digitálního. Nová technologie umožňuje v postprodukci upravovat barevnou kvalitu obrazu nebo dokonce hloubku záběru. Dalším výrazným posunem je možnost digitálně vytvářet prostředí, v nichž by nikdy nebylo možné natáčet z ekonomických či jiných důvodů. Důležitou se ukázala také možnost pronést film na USB klíči a dostat ho na festival ve špičkové kvalitě. To umožnilo mj. distribuci politicky angažovaných filmů v arabských zemích a v Latinské Americe.
Chápu, že pro veřejnost jde o komplikovanou odbornou debatu. Navíc jsem přesvědčený, že naprosto mizivé procento diváků dokáže rozeznat něco takového, jako je formát, v němž se film promítá, neřkuli posoudit rozdíly v kvalitě obrazu mezi formáty 16 mm, 35 mm či DCP projekcí.
Životnost a nákladnost
Musím se zde omezit na několik málo aspektů, ale vybral jsem ty, které by mohly pomoci přiblížit rozdíly mezi érou předdigitální a digitální.
ARCHIVACE: Digitalizace s sebou přinesla odmaterializování filmu. Ten vždy existoval v hmatatelné podobě jako filmový pás, kde byla vidět jednotlivá políčka. Dnes budeme odkázáni na dalšího prostředníka, kterým bude počítač. Zatímco filmy ve formátu 16 mm nebo 35 mm bylo možné uchovat i přes sto let, což jsme si již vyzkoušeli, VHS a DVD zatím v případě archivace zklamaly, protože jde o nespolehlivé nosiče, u nichž si nejsme jistí jejich životností. Filmové archivy a filmotéky po celém světě se začínají zabývat otázkou, zda je vhodné digitalizovat sbírky. Nicméně technologický pokrok je již mnohem dál, protože všechna budoucí díla už budou existovat pouze v digitální podobě, a tudíž je bude třeba jako taková uchovat. Otázkou zůstává, kde sehnat prostředky na digitalizaci stávajících archivů a jak budeme vybírat filmy hodné takové investice. Jde o problém poměrně palčivý, protože za padesát let bychom mohli ztratit část vlastní kultury. Na druhé straně je tu lákavá představa demokratizace přístupu k takovým digitalizovaným fondům. Vždyť díky digitalizaci máme už nyní přístup k řadě tištěných materiálů a do katalogů knihoven téměř po celém světě. Konečně bychom ukončili věk některých hamižných filmových archivů, které jen schraňují, nic nevydají a nic neprodukují.
DISTRIBUCE A PROJEKCE: Došlo k zásadnímu zlevnění výroby kopie. Cena 35 mm filmové kopie se v Evropě pohybovala zhruba od 900 do 1 100 eur. Zároveň bylo třeba manipulovat s těžkými filmovými pásy navinutými na kotoučích. Jeden celovečerní film vážil kolem 30 kilogramů. DCP je několikagramový disk, k němuž dostanete jakýsi kód – odborně klíč KDM (keydeliverymessage). Ten obsahuje údaje o tom, které kino má povolení k projekci, na jak dlouhou dobu či na jaký počet projekcí atp. Organizačně je to nesrovnatelně výhodnější. Nicméně pro distribuci nastane například změna v tom, že dříve bylo třeba, aby se 35 mm kopie promítala co nejvíce. Jedině pak jste mohli vydělat. Pokud se nyní bude platit za každý KDM, bude to skutečně výhodnější? Snad pro majitele kin. U distributorů už si tím nejsem tak jistý. Čím víc se bude film promítat v různých kinosálech, tím víc bude třeba platit, protože pro každý kinosál bude třeba vyrobit zvláštní KDM. Cena klíče je zatím malá. Uvidíme za pár let. Naprosto zásadní pokles výdajů na distribuci je jednoznačně pozitivním přínosem. Do budoucna může dojít až k tomu, že vše bude řízeno z jakýchsi počítačových velínů a projekční kabiny zůstanou jen v archivních kinech. Další nespornou výhodou je, že digitální kopie se neopotřebuje jako ta 35 mm.
Posedlost ostrostí
Dalším problémem je posedlost obrazovou dokonalostí. Nikdy jsem nepochopil, jaký hodnotnější zážitek budu mít, když bude obraz za každou cenu ostrý. Diváci si to budou moci například uvědomit, až bude v našich kinech uveden film Umělec (The Artist, 2011). Ostrost obrazu a barev (bílá už ani nemůže být bělejší) samozřejmě vůbec neodpovídá filmům z dvacátých let. Takové kvality obrazu by nikdo tehdy nedosáhl a takto filmy nevypadaly. Máme desítky svědectví o tom, jak režiséři (a nejen v době desátých a dvacátých let) koncipovali své filmy s vědomím nedokonalosti používaného materiálu. Měli jasno v tom, co je na scéně třeba zdůraznit, co nevynikne, jak se musí herec pohybovat atp. Různé vyznění uměleckého díla v závislosti na použitém formátu je problém, který možná do budoucna bude klíčový.
Můžeme si být jistí, že jsme potomci digitální éry, která je v každém případě v tuto chvíli důležitá především pro ty, kteří s filmem nakládají jako se zbožím. Doufejme, že zatím přinese alespoň posun v možnosti snazšího restaurování a snazší archivace.
Autor je festivalový dramaturg a přednáší dějiny filmu na katedře filmových studií FF UK v Praze.