Hudba je dosti mizerný prostředek pro přenos politických idejí. Je svou povahou velmi abstraktní, pracuje se silnými a často protichůdnými emocionálními stavy. Navíc vyžaduje interpretaci, která však může radikálně změnit vyznění. Všechno to jsou vlastnosti, kterých by se slušná politická praxe měla pokud možno vystříhat.
Hudba se výborně hodí k jiným účelům: třeba k psychofyzické očistě (meditace, tanec), k vyjádření transcendence (spirituálně, esteticky i intelektuálně vnímané), k podpoře sexuálních rituálů nebo – proč by ne? – k relaxaci či prachsprosté zábavě. V tom je hudba vynikající a nepostradatelná. V politice ale nadělá víc škody než užitku.
Proč se tolik vžila představa hudebníka coby společensky uvědomělého, angažovaného barda, který s pedagogickou autoritou a morálním apelem káže lidu, jak se správně dívat na svět kolem sebe?
Dokonce i ke mně se v poslední době dostalo překvapivé množství pobídek, abych se politicky angažoval. Můj vliv je sice naprosto nicotný, nemám žádný statut celebrity, žádný mediální hlas (tedy samozřejmě kromě těchto zápisníků), přesto se ale množí impulsy, abych podpořil či odsoudil to či ono. Předpokládá se asi, že když jsem muzikantem, nabízí se to samo sebou, takřka povinně. Bere se to jako danost: hudebník by zkrátka měl být revolucionář! Sami hudebníci se tak vidí, a to nejen u nás. Pokud mohu na základě svých kusých zkušeností posoudit, nejvíc jsem to cítil v Německu. Brechtovská představa umělce jakožto hybatele společenských změn je tam mezi mnohými z mých přátel tak zvnitřněna, že je pro ně fungování mimo ni nemyslitelné. Pokoušel jsem se onehdy debatovat o hudbě, která je v první řadě skvělá, nikoli „správná“, o hudbě, jež je katalyzátorem vlastního uvědomění, nikoli nositelem společenské uvědomělosti. Nepodařilo se mi to vysvětlit. Zdvořilí Němci se usmívali a pokyvovali, ale bylo znát, že netuší, o čem mluvím. Vždyť hudebník přece rovná se aktivista. A co nenese zjevný politický význam, to ani nemá cenu dělat. Ach jo.
Čím víc ztrácí umění svůj plnohodnotný, samonosný obsah, tím je zřetelnější tendence ospravedlňovat jeho existenci imputováním politických významů. Zdá se mi, že je to kolikrát ani ne snad vypočítavost, ale zoufalá, křečovitá snaha umělců zachránit se před totální bezvýznamností. Z politického akcentu se stal žánr, modus operandi. Protestsong je lepší než lovesong. Opera musí nést závažné společenskomorální poselství, jinak ji nikdo nebere vážně, a rozhodně na ni nikdo nedostane grant.
Řečeno na plnou hubu: hudba se bojí, že na ni polis sere, a doufá se jí vlichotit tím, že jí sama leze do prdele. Špatný nápad. Hudba může být pro hudbu, pro člověka nebo pro Boha, ale ne pro polis.
Střih. Jsem v Lublani, hlavním městě pozoruhodného dvoumilionového národa, jehož jazyk nerozlišuje mezi výrazy „báseň“ a „píseň“. Právě teď, když si dělám poznámky k tomuto článku, sedím v malém sále a poslouchám autorská čtení. Poslední básník („pesnik“) předvádí hotovou brechtovskou divadelní etudu, zajisté velmi společensky kritickou. Moc jim nerozumím, pokouším se to vnímat celistvěji, bez ohledu na slova. Kupodivu to funguje, dokonce zjišťuju, že každý z účinkujících má typickou dikci s téměř konstantním BPM! Vzpomínám si, že když jsem byl v Lublani posledně, koupil jsem si tu desku. Jakou? Samozřejmě Laibach. Na to, že je to suverénně nejznámější slovinská hudba, nebylo tak snadné ji sehnat. V obchodě jsem v regálech se slovinskými interprety nic od tohoto postindustriálního kolektivu nenašel, Slovinci totiž Laibach (kteréžto slovo se má k Lublani stejně jako Prag ku Praze) záhadně nepovažují za slovinskou kapelu.
Málokdo pracuje s politickými prvky tak výrazně jako Laibach, uvažuji. Ale pozor, není to politické umění, je to analýza politického umění, metaartefakt, opak angažované hudby ve smyslu protestsongu. Možná to není ani hudba. Jsou tam i blbé věci, bez nichž by ale dvaadvacetiletý úhrn jejich práce byl jaksi nekompletní. Celek je monumentální. Nevím, jeli to správné, ale je to skvělé.
Sám jsem v onom malém sále také – s přítelem básníkem – vystoupil. Koncem skladby se mi ulomila špička smyčce, a to jsem hrál tentokrát tak jemně, žádné divočárny! Žíně zavlály, ozval se glitchový pazvuk a já musel přerušit melodii uprostřed fráze, smyčec odhodit a zbytek odehrát pizzicato. Nikdo nezaznamenal žádný problém. Dokonce jsem zaslechl povzbudivý komentář: „Ví, kdy skončit!“ Neneslo to pražádný politický význam.
Autor je hudební performer a skladatel.