Dělá mi velké potíže napsat tento text. Noční hodiny míjejí jedna za druhou (ve dne se psát už vůbec nedá) a já znovu a znovu načínám kusé odstavce, které mají pojednávat o různých hudebních zkušenostech z poslední doby. Vzápětí ty strašidelné bláboly se studem mažu jako nepublikovatelný odpad.
Těžko psát o hudbě. Vzpírá se slovnímu zachycení. Člověk se obvykle přistihne, že píše ne o ní, ale o různých podružných jevech, které ji obklopují. Je to neřešitelný problém. Lze vůbec verbálně, kognitivními prostředky postihnout něco, čehož podstata leží mimo oblast „vím“ a „říkám“? Oč víc smyslu se zdá dávat psaní o literatuře! Text hovoří o textu, může citovat, odkazovat, srovnávat s tím, co napsali jiní. Pohybuje se ve stejném vesmíru jako jeho objekt. Je čeho se chytit – co je psáno, to je dáno.
Ne tak u psaní o hudbě. Je jistě možné pokusit se osvobodit od těchto beztak neproduktivních úvah a prostě – co na srdci, to na klávesnici – zaznamenat proud myšlenek. Vznikají tak kryptické, zmatečné, neobjektivní a nepřesné texty, metastázující hrozny slov, která se marně a zbytečně motají v bludných kruzích přibližností a příměrů. Asi ještě hůř to však dopadá, když se snažíte o objektivitu a přesnost. To se potom do textu dostávají možná sice věcné a přesné, ale velmi blbé a banální informace, natolik zjevné, že snad ani není potřeba je zmiňovat. Pokusíte-li se banalitě vyhnout, skončíte zpravidla u exaktně se tvářících technicistních výčtů a odtažitě prázdných analytických konstrukcí s minimem skutečné výpovědní hodnoty. Rozbor harmonie nebo instrumentace je sice pěkná věc, ale o hudbě samé řekne asi tolik, jako kdyby (přidržíme-li se srovnání s literární oblastí) recenzent básnické sbírky podrobně zkoumal, jaké používal autor psací stroje.
Takové psaní pak budí silný dojem samoúčelnosti. Proč by měl tohle někdo číst? O hudbě by se zkrátka asi měla psát (hrát, dělat) především hudba.
A to se také děje. Každý hudebník se inspiruje hudbou, kterou slyšel předtím, každý posluchač reflektuje hudbu nejpřirozeněji tím, že si zpívá chytlavé refrény ve sprchovém koutu. Není snad citace, parafráze nebo dokonce prachsprostá imitace relevantním vyjadřovacím prostředkem? V honbě za chimérou originality se to leckdo bojí přiznat. Nevím proč, imitují všichni. Nemá smysl se imitaci vyhýbat – je to nejlepší, co umíme (původnost je výmysl). Ostatně, i většina výtvarníků prostě zcela mimeticky napodobuje nikoli realitu, ale to, co považuje za umění, většina literátů opisuje to, co považují za literaturu, atd. Je to snad v nepořádku? Nemyslím.
To, čeho se v zoufalství tak rádi chytají sepisovači textů o hudbě, tedy styly, žánry a jiné škatulky, je ve skutečnosti důsledkem psaní hudby o hudbě, tedy vzájemného vykrádání.
V poslední době se různými způsoby potkávám s dílem Johna Cage. Částečně je to jistě způsobeno jeho letošním dvojitým výročím. Postupně zjišťuju, že tento zdatný (cheap) imitátor se s jasnozřivou tvrdohlavostí potýkal s většinou problémů, na které narážím dnes. Mnohé z nich – po svém a v kontextu své doby – vyřešil. A to včetně problému, „jak napsat text o hudbě, když to nejde“, nad nímž tu lamentuju.
Probírám se sbírkou Cageových textů Silence a dochází mi, že právě problematičnost téhle otázky byla Cageovi jasná a po léta se ji snažil rozlousknout. Jeho eseje a přednášky o hudbě prakticky jsou hudba. Většinu z nich lze číst nejen jako verbálně-kognitivní vstupy, ale i jako (typo)grafické partitury, které provokují k živému provedení. Nejjasněji je to vidět na textu/skladbě z roku 1954 nazvaném 45’ for a Speaker. Je to občas kryptický, občas banální a občas technicistně exaktní elaborát o autorově poetice a tvůrčích metodách. Jednotlivé repliky jsou detailně časovány, nechybí ruchový scénář zahrnující kašel, zívání, údery do stolu a podobně. Nepůsobí to vůbec samoúčelně, celek budí dojem překvapivě jasných myšlenek. A je to velmi krásné.
Slyšel jsem nedávno odlišné verbální posouzení Cageovy hudby. Cituji: „Jediné vysvětlení je, že ten člověk byl pod vlivem.“
I to je krásné.
Autor je hudební performer a skladatel.