První biografie Trockého vyšla v češtině rok po překladu jeho vlastního životopisu. I když se jejímu autorovi, jenž je výzkumníkem Hooverova institutu, leccos nedaří a celý dojem kazí občasný bulvární podtext, je třeba uvítat, že se o revolucionářově životě dozvídáme také jinak než z jeho vzpomínek.
Když se to tak vezme, Stalin nad Trockým vítězí i desítky let po smrti obou. Knih, jež se věnují oknírovanému diktátorovi, vychází nejen v češtině každý rok několik, titulů o revolucionáři proslulém kozí bradkou je naproti tomu poskrovnu. Aby se pro publikace vydané v češtině vůbec dal použít plurál, musí se počítat i jeho vlastní texty, tedy Zrazená revoluce (1937, česky 1995) a autobiografie Můj život (1930, česky 2010). Důvody budou patrně dva. Za prvé, diktátoři jsou obecně přitažliví a jejich schopnost fascinovat čtenáře je přímo úměrná barbarskosti jejich vlád – návštěvník knihkupectví si už dávno zvykl na pohled zmnožené dvojice Hitlera a Stalina. Za druhé, přemýšlet o Ruské revoluci prizmatem Stalinovy krutovlády je jaksi pohodlnější. Lze pak uvažovat, jako to činí například Bernard-Henri Lévy v knize Sartrovo století (2000, česky 2003), podle jednoduchého vzorce jakéhosi kuriózního logického důkazu: „Stalin byl obsažen v Leninovi. Lenin byl obsažen v Marxovi.“ Jako by opravdu existovala nějaká dějinná nutnost a nevyhnutelnost jednoznačných příčin a následků bez možnosti alternativ. Což nás přivádí zpět k Trockému a biografii Bertranda M. Patenauda nazvané Trockij. Pád revolucionáře (Trotsky: Downfall of a Revolutionary, 2009). V jistém dějinném okamžiku byl totiž právě on jednou z možných alternativ.
Buenos dias
Patenaudova kniha o Trockém není standardní historickou prací a není ani běžnou biografií. Z revolucionářova života sleduje pouze několik posledních let, jež strávil v mexickém exilu. Tam se Lev Davidovič Trockij (vlastním jménem Lev Davidovič Bronštejn) odebral doprovázen ženou Nataljou v roce 1936, poté, co po vypovězení z SSSR žil nejdříve v Turecku, pak ve Francii a nakonec v Norsku. Za to, že se Mexiko stalo jedinou zemí, jež byla ochotna ho přijmout, vděčil stárnoucí revolucionář prezidentu Lazaru Cárdenasovi a hlavně v té době již proslavenému muralistovi Diegu Riverovi. Právě Rivera zajistil Trockému a jeho doprovodu (kromě manželky šlo hlavně o osobní strážce) ubytování v Modrém domě v Coyoacánu na předměstí Ciudad de México.
Už popis cesty do míst, kde bývalý rudý maršál stráví poslední roky života, ukazuje, jak Patenaude přistupuje ke své látce. Vlak, kterým Trockij cestuje, autorovi umožňuje vrátit se v čase do doby občanské války, kdy druhý muž revoluce na vrcholu své slávy křižoval SSSR ve slavném obrněném vlaku. Podobným způsobem se biografie vrací i k Trockého mládí, revolučním říjnovým dnům roku 1917, formování Rudé armády, vztahům s Leninem a mocenskému pádu. Jádrem knihy ale zůstávají poslední roky Trockého života. Ostatně ani zde není o dramatické události nouze. Je to doba Moskevských procesů, v nichž hlavním – byť absentujícím – obviněným je právě Stařík, jak mu přezdívali jeho spolupracovníci. Doba tzv. Deweyho komise, sestavené americkými intelektuály, jejímž úkolem bylo prokázat či vyvrátit obvinění vznesená v Moskvě. Doba vrcholícího stalinského teroru, který mimo jiné zlikvidoval takřka všechny Trockého příbuzné v SSSR a plánoval také jeho likvidaci.
Trockij byl v těchto letech horečnatě aktivní: svědčil před zmíněnou komisí a byl jí uznán za nevinného, sepisoval, ale nedokončil Stalinův životopis, ustavil Čtvrtou internacionálu, snažil se ovlivnit levicové intelektuály v USA. Pro Patenauda je to příležitost k „zhodnocení“ jeho politických schopností: vidí v něm sice strhujícího řečníka a schopného revolucionáře, ale přitom muže nedostatečně obratného ve stranické politice, outsidera, který nebyl s to dostatečně manévrovat v zákulisí a získávat si spojence.
Balast historek
Uvozovky jsou v případě Patenaudova „zhodnocení“ na místě. Kniha totiž trpí dvěma zásadními nešvary. Tím snesitelnějším je úroveň analýz a vysvětlení, jež podává například k Trockého pádu. Protože do dob, kdy se tyto události odehrály, se kniha vrací jen velmi letmo, závěry působí až příliš nepodloženě a přehnaně autoritativně, k čemuž přispívá také absence poznámkového aparátu a jednoznačných odkazů k pramenům. Druhý nešvar je o poznání horší. Je jím do očí bijící žurnalističnost mnoha pasáží, jež často sklouzává až k bulvárnosti. Tak například informaci o smrti Trockého syna Lva předchází expozice rodinných vztahů opravdu jako ze stránek bulvárních periodik a tímto balastem rodinných historek je čtenář nucen se prokousat ještě několikrát. Je sice známo, že každá nešťastná rodina je nešťastná po svém, ale charakteristické neštěstí Trockého rodiny sotva spočívalo v rodinných drbech a hádkách u večeře.
Podobně nevěcně a nadneseně působí popis Fridy Kahlo, manželky Diega Rivery, s níž měl Trockij románek. Mexická umělkyně je popisována jako „snědá kráska“, což ale není příliš přiléhavé pro malířku, která stavěla na odiv srostlé obočí, knír a kulhání, a jejíž přitažlivost tedy spočívala patrně v něčem jiném než ve stereotypu „exotické krásky“. Jako by knihu psali dva zcela rozdílní autoři: ten první podává v dobrém slova smyslu novinářský popis posledních let slavného revolucionáře, ten druhý si libuje v laciné rétorice a větách jako: „Ještě nikdy nezněl dialektický materialismus tak přitažlivě.“ Čímž je vystiženo Trockého řečnické umění.
Nejslavnější cepín
S blížícím se koncem Trockého života – a také jeho biografie – ale úroveň textu stoupá a drby ustupují splétajícím se nitkám spiknutí. Na konci třicátých let, v době, kdy se situace v Evropě stále více vyhrocovala, stoupala také Stalinova touha zlikvidovat svého bývalého rivala. A právě popisy intrik, machinací a akcí NKVD představují nejnapínavější část Patenaudova textu. Mezi popisem vražd (sovětské tajné služby během třicátých let zavraždily celkem osm bývalých Trockého tajemníků) odpadlíků, přeběhlíků, stalinistů, trockistů a agentů plasticky vyvstává nejistota posledních let Trockého života i Stalinovo odhodlání umlčet svého nesmiřitelného kritika. Na scénu vstupuje veterán Španělské občanské války a agent NKVD Ramón Mercader, který úspěšně infiltroval Trockého okolí svedením mladé americké trockistky Sylvie Ageloffové. Tři měsíce potom, co na Trockého dům neúspěšně zaútočilo komando vedené paradoxně dalším slavným mexickým muralistou, ale také oddaným stalinistou Davidem Alfarem Siqueirosem (přes množství vypálené munice a užití zápalných pum všichni obyvatelé kupodivu vyvázli jen s oděrkami), přichází 20. srpna 1940 pod záminkou prodiskutování článku, který sepsal, Mercader. Ten na Trockého zaútočí cepínem a zasáhne ho do hlavy. Útok se mu nezdaří, Trockij se brání a hluk rvačky přivolá jeho strážce. Mercader je zneškodněn a Trockij okamžitě převezen do nemocnice a operován, přesto však následující den zranění podlehl. Plukovník Salazar z mexické policie pak pronáší před nemocnicí k novinářům: „Pánové! Trockij je mrtev!“ Mercader stráví za vraždu dvacet let v mexickém vězení a v roce 1961 jej Leonid Iljič Brežněv v SSSR ocení poněkud ironicky Leninovým řádem.
Patenaudova kniha o Trockém rozhodně není dokonalá, je nicméně jedním z mála posametových příspěvků k recepci některé z významných postav ruské revoluce, který nestaví v prvé řadě na dostatečně hřmotném odsouzení na úvod a následném démonizování (Trockého případ je o to zajímavější, že jej tento osud stihl už za minulého režimu). Biografie nám také může připomenout, kdo byly první oběti stalinských monstrprocesů, jejichž opakování v poválečném Československu dovedlo na popraviště nejen národní socialistku Miladu Horákovou, ale také dnes o poznání méně připomínaného trockistu Záviše Kalandru.
Autor je publicista.
Bertrand M. Patenaude: Trockij. Pád revolucionáře. Paseka, Praha 2011, 352 stran.