Volatilní poslanci v srdci politiky - veřejné osvětlení

Posledních deset let se česká politika neustále rozpadá. Na scéně jsou sice poměrně jasně definované politické subjekty (ODS, ČSSD…) a volební projekty (Strana zelených, Věci veřejné), stále se ale objevují nová a nová seskupení, která se během volebního období pružně proměňují. Politická scéna připomíná shluk měňavek, které se všelijak přelévají a z jejich okrajů se odtrhávají kousky, jimž se nepřesně říká přeběhlíci, případně zrádci, státotvorní poslanci, odpovědní a čestní politici. Čím to, že česká politika je mnohem tekutější, a tedy nepředvídatelnější než politika na západ od našich hranic? Kde je příčina tohoto politického Brownova pohybu, těkavosti, volatility politického trhu?

Abychom se dobrali odpovědi, jakkoli bude spíše provizorní, musíme najít srdce politiky, odkud veškerý pohyb na scéně vychází. Jakéhosi posledního hybatele, který nemusí být ani na první pohled viditelný, ale ani celistvý a jednotný. Dokonce je pravděpodobné, že srdce politiky je rozděleno a že právě jeho vnitřní rozpor je příčinou těkavé tekutosti, kterou s nevolí sledujeme.

Takovým srdcem české politiky se zdá být 23. článek Ústavy a její třetí odstavec, slib poslance. Slib je přece událostí, časoprostorem, kde se odehrává propojení jednotlivce se systémem, kde se předává mandát získaný ve volbách. Rozhodující je poslední věta slibu: poslanec slibuje „na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“. Právě v napětí této jednoduché věty, k níž se odvolávají všechny měňavky odtržené od mateřských těl, se skrývá tajemství rozpadu.

I při pohledu na krach Věcí veřejných a jejich škatulata směrem k vládnímu či opozičnímu postoji je třeba sledovat toto vnitřní napětí slibu: „vědomí a svědomí“, „v zájmu všeho lidu“. Pro lepší zviditelnění této tenze bude dobré vzít příklad z nejčerstvějších – radikální čin Karoliny Peake.

Kdy a proč se Karolina Peake začala stávat měňavkou s tendencemi k odtržení? Jak se měnilo vědomí Karoliny Peake, která do Sněmovny vkročila jako oddaná členka Věcí veřejných a celou dobu tak vystupovala? Bylo její vědomí o poměrech ve straně předtím jiné, anebo docházelo k postupnému prozření, které se nakonec proměnilo v morální čin, jejž sama poslankyně za morální označí a tím ho posune do oblasti morálního kýče?

Není pochyb, že jako jedna z klíčových postav Věcí veřejných paní Peake musela vědět o straně a jejích základech vše. Její vědomí, náhle jasné a vědecky přesné, tedy bylo zřejmě pouze zatemněno nezkušeností, euforií či očekáváním, což způsobilo, že ani svědomí nebylo s to rozeznat, že místo souhlasu musí dávat podněty k nesouhlasu, ba revolučnímu odporu, který později vyvrcholil odchodem ze strany a vytvořením nové politické platformy. Příčina táhlé krize, volatility politiky – máme-li naivně či empaticky důvěřovat Karolině Peake – je tedy v nedostatečném vědomí poslanců, ale i v jakési otupělosti jejich svědomí.

Do parlamentu, a to neplatí zdaleka jen o Karolině Peake, tedy chodí buď velmi nevědomí lidé, lidé bez vyšších rozumových schopností a životních zkušeností, lidé, kteří to nemají v hlavě moc srovnané a kteří nevědí nic nejen o vlastních stranách, ale ani o podstatě politiky. Zároveň se jedná o lidi morálně nevyzrálé, protože na to, že něco není z hlediska mravního citu v pořádku, obvykle přicházejí až velmi pozdě. Jejich svědomí je navíc výběrové a má podobné výpadky jako jejich politické vědomí. Běhá ode zdi ke zdi, nevědouc, kam se kdy postavit. Je to svědomí, jak potvrzuje případ Peake, svázané politickou strategií a zapíná se jen tehdy, když se to hodí. Dá se pak ale říct, že toto vědomí a svědomí je to „nejlepší“, že má maximální nároky?

Přísahá­-li poslanec na své nejlepší vědomí a svědomí, pak zároveň slibuje, že na sobě pracuje, že chce vědět a chce být mravně citlivý, zkrátka, že bude překračovat hranice politických strategií. To se ale neděje. Naopak: politické strategie, boj o usměrňování proudů moci, omezují poslaneckou citlivost. Vědomí a svědomí si často vůbec nepomáhají, naopak si protiřečí, vylučují se. V takovém prostředí se pak nedá spolehnout na nic: politik může být kdykoli někým úplně jiným, kdykoli je schopen argumentovat pro jakýkoli návrh či postup. Nejlepší vědomí a svědomí poslance pak už přirozeně není schopno vyhlížet z perspektivy, kterou mu přikazuje závěr poslaneckého slibu: „v zájmu všeho lidu“. Lépe řečeno, bez této perspektivy se nikdy nemůže svědomí ani vědomí poslance stávat „nejlepším“.

Po zběžné prohlídce srdce české demokracie lze tedy provizorně, ale přece jen snad pro budoucí diskuse přínosně shrnout: roztěkanost české politické scény je způsobena zapomenutým úběžníkem politických úvah, který zákonodárcům přikazuje „zájem všeho lidu“. A toto zapomnění, toto osudové opomenutí způsobuje nejen nebezpečný výpadek v komunikaci vědomí a svědomí, ale i přehlédnutí další důležité věci – totiž že vědomí a svědomí nejsou nikdy ryze soukromé, samostatné kategorie, které nepodléhají korektivu kontextuálního čtení.

Aby tedy bylo pro příště více jasno: poslanec není ve Sněmovně jen sám za sebe, nemá mandát jen za konkrétní voliče, nýbrž vždy za celé politické společenství. A tomu by se mělo neustále podřizovat i jeho svědomité myšlení.

Autor vede kulturní redakci České televize.