Monografie o českém sochaři a kreslíři Janu Křížkovi od Anny Pravdové se věnuje tvorbě tohoto umělce, ale také situaci imaginativního výtvarného projevu ve Francii padesátých let. Přináší tak nejúplnější soubor informací o dosud nepříliš známém autorovi.
Přestože vychází takřka třicet let po umělcově smrti a půlstoletí po ukončení jeho výtvarných aktivit, není monografie Anny Pravdové Mně z toho nesmí zmizet člověk o díle Jana Křížka pouhým kunsthistorickým příspěvkem k inventáři tvůrčích a uměleckých tendencí poloviny minulého století. Stále se prohlubující, a tedy aktuální problém zvěcnění lidské existence oživuje Křížkovo dílo i pro dnešek. Sjednocováním protikladů hmoty a svobody, bezprostředního poznání a intelektu, starověkého a moderního či přírody a civilizace tento český emigrant sveřepě a zároveň citlivě usiloval o rehabilitaci lidského proti všeobjímající věcnosti.
Ačkoliv jeho kresby už byly prezentovány, například v roce 2010 na velmi úspěšné výstavě Roky ve dnech kurátorky Marie Klimešové, širší veřejnosti zůstává Křížek, který po studiích sochařství na Akademii výtvarných umění v říjnu 1947 odešel do Francie, prakticky neznámý. Jelikož se jeho první výstava konala ve slavném Foyer de l‘art brut, bývá často řazen mezi představitele art brut. Tam jej sice s jistým oprávněním situovat lze, neboť se navzdory akademickému vzdělání vzdal všech tradičních postupů a své dílo chápal především jako osobní záležitost, sám však měl vůči art brut výhrady. Stejně problematické je i jeho zařazení k archaismu či tašismu. Ideově měl nejblíže k surrealismu – jeho úsilí o psychoautomatickou autenticitu paralelní s inspirací u archaických kultur bylo blízké Bretonově koncepci nového mýtu, v níž je naznačen transhistorický význam imaginativního myšlení i utopický projekt obnovy jeho společenské funkce. Nicméně i vůči surrealismu choval Křížek výhrady, spočívající v kritice příliš vědomé interpretace nevědomých impulsů.
Hledání archetypu
Celé Křížkovo dílo se (s malou výjimku rané tvorby ze čtyřicátých let, kdy se dočasně obrátil k ornamentu) zaměřuje na lidskou figuru a reflektovaně nese podobnost se sumerským, krétským, románským a předkolumbijským uměním. Neustálé hmotné problémy mu nedovolovaly vyjadřovat se jemu nejvlastnějším způsobem, kamennou sochou, a tak větší část jeho díla představují kresby. Křížek chápal tvorbu především jako kontinuální řešení „svého problému“, jenž byl pro něj ovšem natolik intimní, že jej nikdy pojmově neformuloval a nesdělil ani svému nejlepšímu příteli Václavu Boštíkovi, ani své ženě. Ostatně pojmovou formulaci zde nepovažoval za možnou. Když v roce 1962 seznal, že „svůj problém“ vyřešil, uzavřel své dílo a odstěhoval se na francouzský venkov, kde se až do smrti živil chovem včel.
Z četných poznámek a dopisů poznáváme, že jeho uvažování o tvorbě vedla potřeba odhalení archetypálního jádra člověka, jež bylo dle jeho názoru převrstveno společenskými a uměleckými konvencemi. Pozoruhodné je ovšem především to, nakolik byl Křížek schopen toto abstraktní myšlenkové schéma v citlivé a vstřícné práci s materiálem konkretizovat až k účinku neodbytné etické závažnosti, jež však stojí na zcela jiných předpokladech a hodnotách než racionalismus západního myšlení.
Souhvězdí surrealismu
V knize Anny Pravdové se podrobné biografické informace, získané především z Křížkovy korespondence s Boštíkem a z rozhovorů s jeho manželkou, jíž je dokonce věnována poslední kapitola, organicky propojují s popisem vývoje umělcova imaginativního výrazu. Ačkoliv se autorka vyhýbá polemickým formulacím, nerezignuje na poznávání smyslu Křížkova díla. Otvírá jej nejčastěji prostřednictvím výkladu jeho teoretických úvah a dobové situace na uměleckém poli, občas i představením názorových paralel. Právě díky rozsahu a podrobnosti těchto historických exkursů studie v pozitivním smyslu poněkud přesahuje své úzce monografické ohraničení a slouží i jako úvod do související problematiky dobového francouzského kulturního života a jeho rozporů. Každá významnější osobnost, událost či koncepce, která by nemusela být českému čtenáři známa, je pečlivě a srozumitelně představena. Pro Křižkovu ideovou blízkost k surrealismu je pak monografie doplněna studií Bertranda Schmitta, nazvanou Solitér v souhvězdí surrealismu, a především korespondencí s Bretonem o psychickém automatismu.
Kniha na okrajích textů uvádí odkazy na příslušné obrazy, což bohužel nebývá dnes ve většině monografií zvykem, a také výběr obrazového materiálu byl proveden citlivě. Zpracování navíc respektuje specifičnost Křížkova sdělení a neořezává potrhané okraje kreseb.
Autor studuje estetiku a filosofii.
Anna Pravdová: Mně z toho nesmí zmizet člověk. Jan Křížek (1919–1985). Národní galerie, Praha 2012, 353 stran.