Kurátorský projekt Zuzany Jakalové v Prádelně Bohnice tematizuje dokonalost z odvrácené perspektivy marného snažení. Jednotlivým uměleckým dílům se však problém nedaří postihnout v dostatečné hloubce. Jde o dokonalé ztvárnění nedokonalosti?
Dokonalost je slovo, které se v dnešním každodenním slovníku vlastně příliš nevyskytuje. Málokdy se s ním setkáme v pozitivním slova smyslu a mnohem spíše nás napadnou obraty, které jsou v různé míře negativní a které vypovídají o jejím nedostatku či absenci. Dokonalostí jako něčím reálným se naopak ohání zejména reklama a také populární ženské bestsellery a televizní seriály. Jak se totiž dočteme v moudrých knihách a sešitcích s citáty: „Naprostá dokonalost vede k totální prázdnotě.“
Tento odmítavý postoj k představě dokonalosti zaujala i výstava Dokonalost, jejíž název je svým způsobem provokací – a dobrým tahem z hlediska propagace. Projekt má zahajovat letošní program v kulturním prostoru Prádelna Bohnice, jehož zastřešujícím tématem je otázka normality. I toto programové zaměření bylo chytře zvoleno, protože právě v prostředí areálu Bohnické psychiatrické léčebny může mít silný společenský rozměr.
Nešikovnost a ošklivost
Expozice je společným dílem kurátorky Zuzany Jakalové a umělkyň Katy Mach, Kataríny Poliačkové a Miry Gáberové. U zrodu výstavy stály, zcela prozaicky, jejich důvěrné rozhovory o nemožnosti dosáhnout dokonalosti a o jejím neustálém hledání. Soukromé stížnosti na vlastní neúspěchy, nešikovnost a ošklivost bývají odvrácenou stranou profesního úsilí působit vždy úspěšně, talentovaně a atraktivně. Tento schizofrenní stav zná většina z nás. Autorky si tedy předsevzaly, že svou výstavu věnovanou dokonalosti, kterou vnímají jako něco iluzorního a svazujícího, uchopí právě z hlediska selhávání a nedostatků.
Katarína Poliačková v jedné z částí velkorysého prostoru bývalé bohnické prádelny vystavuje jednu fotografii ze série autoportrétů a promítá ji projektorem na velký formát. Manipulovanými snímky zachycuje samu sebe stojící na fiktivních objektech – meteoritech různého tvaru, na nichž musí udržovat balanc. Mira Gáberová vystavuje dvojprojekci Som, aj keď niesom, která proti sobě klade dva pohledy z výšky amfiteátrového hlediště na divadelní jeviště. Na první scéně panuje živý ruch, zřejmě zkouška. Na druhé figuruje jen jedna postava stojící opuštěná uprostřed jeviště, zatímco těsně před ní se ve smyčce spouští a zase zvedá opona. Také Kata Mach využila dvě simultánně běžící videa. Na jednom je v záběru pouze tvář umělkyně, která pořád dokola s různou intonací opakuje: „I don’t give a fuck.“ Slušně řečeno: nezajímá mě to. Na druhém videu, kde je kamera staticky obrácená k bílé zdi, se nejprve objevuje sama kurátorka. Během osobního telefonátu se zmiňuje i o probíhajícím natáčení a v průběhu rozhovoru předvádí na kameru sexistická a vulgární gesta. Následuje taneční „vystoupení“ umělkyně: první pokus končí slovy „Já nemůžu“, při druhém už se vzchopí a předvádí svoje zběsilé diskotékové pohyby a natřásající se vnady v červených jednodílných plavkách, dokud kurátorka omylem nevypne hudbu.
Náhoda, nebo záměr?
Téma dokonalosti a nedokonalosti má mnoho rovin a určitě bychom našli řadu jiných děl současných umělců, jež by se touto otázkou zabývala z větší hloubky. Zmíněné tři projekce se k tématu vztahují jen velmi volně, až krkolomně. V jiném kontextu by třeba mohly vyznít silněji. Výstava by rovněž měla nějak důrazněji reflektovat fakt, že otázku selhávání a snahu o dokonalost tu řeší výhradně ženy. Navíc není jasné, proč je u této pro běžného diváka těžko uchopitelné expozice zdůrazněn fakt, že se koná v prostředí, kde se pohybují převážně psychicky nemocní. Mluvit o inkluzi společensky znevýhodněných skupin by se dalo opravdu stěží.
Divák může být trochu otráven, a začne si proto všímat podružných detailů: jedna projekce má nerovnoměrnou zvukovou stopu, takže chvíli musíte odezírat ze rtů, jen občas je slyšet, co Kata Mach říká. Další je opatřena sluchátky, ale mají tak krátký kabel, že si člověk musí kleknout, aby mohl současně sledovat i poslouchat. U dalších dvou videí je k sezení dlouhá lavice, stojí ale hodně daleko, takže z ní není moc dobře vidět. Bedýnky se zvukem jsou otočené směrem k projekční ploše místo k divákovi. A můžeme pokračovat: tisková zpráva je napsaná rukou, takže je třeba ji místy luštit. Její obsah je ještě problematičtější. Jedná se o jakýsi chaotický zápis rozhovoru při psaní tiskové zprávy. Jde o promyšlený záměr? Dalo by se říct, že pokud bylo rafinovanou strategií výstavy svým způsobem ztělesnit nedokonalost a selhávání, realizace tohoto záměru se přiblížila dokonalosti. Přesto v tiskovce čteme: „Cítím, že jako kurátorka jsem selhala.“ Čtveřice žen, které se snaží v uměleckém světě působit co nejdokonaleji, tu tedy vystavuje svoje selhávání.
Autorka studuje dějiny umění a estetiku na VŠUP.
Dokonalost. Prádelna Bohnice, Praha, 11. 4. – 5. 6. 2013.