Slova Philipa Rotha o tom, že přestává psát a už bude jen číst, dávají tušit, že román Nemesis může být jeho poslední knihou. Pokud tomu tak opravdu bude, jedná se o vydařenou rozlučku, která přitom v mnohém vybočuje z psaní, na něž jsme u amerického židovského spisovatele byli zvyklí.
Píše se léto roku 1944 a Rothův Newark děsí epidemie dětské obrny. Kromě kulis jedné židovské čtvrti ale jen máloco připomíná Rotha, jak ho známe z předchozích knih. Hlavní hrdina jeho poslední knihy Nemesis (2010) je sice Žid, avšak postavám intelektuálů a nejrůznějších spisovatelových alter eg je na hony vzdálený. Sirotek a mladý správce dětského hřiště Bucky Kantor je totiž sportovec každým coulem a jeho takřka asexuální gymnastická tělesnost ostře kontrastuje s překypující sexualitou Alexandera Portnoye, hrdiny slavného autorova románu Portnoyův komplex. Bucky představuje jinou verzi hodných židovských chlapců, kteří jsou tradičním námětem americké židovské literatury. Je ale již dospělý, nepotýká se s vlastní genialitou, přepracovaným otcem ani přespříliš starostlivou matkou. Žádné utajené hříchy nemá a vzbuzuje oprávněný dojem neposkvrněnosti a skautsky přepjaté šlechetnosti. Když už se trápí a obviňuje, tak jen kvůli tomu, co nespáchal a co nemůže nijak ovlivnit. A trápí se především tím, že obrna zabíjí jeho dětské svěřence.
Bucky budí zdání dokonalé fyzické i mentální kompaktnosti: má sportem utužené tělo a zároveň jasnou představu o svém místě ve světě. Zdánlivá celistvost je ale vykoupena myšlenkovou jednoduchostí, která může čtenáře iritovat a po několika desítkách stran působit až nepatřičně. K čemu nám je další podobný hrdina? Opravdu je nutné ještě dnes otevírat zestárlou otázku zloby na nespravedlivého Boha, jenž nechává umírat nevinné děti? Je snad nenávistná víra menší šalbou než ta milující? A má tohle zapotřebí zrovna svobodomyslný a cynický Roth?
Past na čtenáře
Jednoduchý příběh si žádá jednoduché psaní a Roth ukazuje, že když je třeba, dokáže být záměrně stroze nekomplikovaný, a přitom stále literární. Prosté věty stojí vedle prostého hrdiny. Zblízka sledujeme předem marný zápas a jen doufáme, že se brzy dočkáme rozporování předkládaných jistot, které jsou zřetelně iluzorní a bortí se s každou další kapitolou. Jenže nic podobného explicitně nepřichází, až se začne vnucovat myšlenka, zda Nemesis poněkud zbytečně neproblematizuje sdělení ostatních Rothových románů tím, jak se podvoluje myšlení hlavní postavy. Nemáme co do činění se smutným a moralistním románem, který v podstatě z tradičně konzervativních pozic obhajuje a vyzvedává nedomyšlené mučednictví ve jménu lidskosti? Není to poněkud předpotopní? Když se k tomu ještě přidá fakt, že události příběhu jsou snadno předvídatelné, začnete pochybovat, zda tohle stačí na velký román. Stále jako by chybělo to podstatné, a sice bolestné vypořádávání s životem, jemuž často vládne krutá náhoda, osud ani Bůh v něm nemají co dělat a smrt může být jen konečným důkazem jeho nesmyslnosti.
Jenže autor si je dobře vědom faktu, že autenticitu hlavního hrdiny určuje právě to, co o sobě a světě neví, a tudíž to ani sám nemůže vyslovit. Nejde přitom jen o známou nechuť vidět, a tudíž vědět, nýbrž spíše o diktát disciplíny, zodpovědnosti a konečně i přehnaně náročné vnitřní bojové morálky, která velí obětovat se a přijmout i vinu, jež nikomu nenáleží. Třeba i za to, že kvůli vadě zraku hlavní hrdina nemůže bojovat s Hitlerem nebo že je synem zloděje. Z možného vykupitele, jenž má schopnost vracet život alespoň na sportovním hřišti do normálních kolejí, se Bucky ve svých vlastních očích pomalu mění ve viníka všeho neštěstí, bacilonosiče a nakonec očekávatelně i v další oběť obrny. Moc se mění v bezmoc, ale to důležité zůstává: vědomí, že za všechno jsem odpovědný já, pocit, který přináleží spíše vymyšlenému Bohu než člověku. Jako by vše muselo mít zřejmé řešení i jasný teleologický důvod.
Nic nechybí
Až na posledních dvaceti stránkách Roth překvapivě ukazuje, že moc dobře ví, proč a co píše. S vyzněním se mění i styl, nic už není prvoplánově jednoduché a i jazyková ekvilibristika je najednou povědomější. Tragičnosti příběhu to přitom neubírá, spíše naopak. I na Boha nakonec dojde.
Absentující diagnóza Bucka Kantora musí nutně přijít odjinud, v tomto případě od vypravěče, jenž už poctivě neopisuje jen příběh, který zaznamenal, ale vynáší své vlastní soudy. To, že se tak děje formou introspekce a bilančního dialogu mezi ním a hlavní postavou, jen podtrhuje zjištění, že jde o chlapce, který v roce 1944 vzhlížel ke správci hřiště a taktéž prodělal zhoubnou nemoc. Nepřestal proto ale žít a přijal poznání, že účel je někdy lepší nehledat, protože prostě žádný není. Nesnesitelná obětavost nakonec dostává masochistické obrysy. Zbytečnou smrt dětí ještě převyšuje marnost úsilí obětního beránka, jenž nikoho nevykupuje a zbavuje se v posledku i vlastní subjektivity. Hrdina se mění ve zběha a dospělost ukazuje dětsky nevyzrálou tvář. Rothovu románu už tak nic nechybí.
Philip Roth: Nemesis. Přeložila Jana Hejná. Mladá fronta, Praha 2013, 168 stran.