literatura na jevišti
#09/2017

Bratři ve zbroji

Zvířata ve válkách a v armádních laboratořích

Obhájci nezastupitelnosti zvířecích obětí při pokusech ve vědeckých laboratořích často zapomínají na to, že obrovské počty zvířat končí své životy nikoli ve službě záchrany lidského zdraví, ale přesně z opačného důvodu – při výzkumu vedoucím k poznatkům, jak lidi efektivněji zabíjet.

Pokud bychom chtěli najít ten způsob zacházení se zvířaty, který bude většina z nás považovat za nejzbytečnější, jistě by se mezi prvními nabízelo využívání zvířat ve válkách. Dotýkají se nás osudy koní umírajících v bahně západní fronty první světové války, psů neohroženě pronikajících clonou kouře a bojových plynů, holubů s důležitými zprávami pro odříznuté jednotky, kteří po přistání zemřou vyčerpáním. Často v nás osudy těchto „němých tváří“ vzbuzují více lítosti než osudy jejich lidských protějšků. Vojáci ve svých zápiscích ze světových válek vzpomínali na řady mrtvých těl koní ležících podél cesty a přiznávali, že v nich tento pohled vyvolával jakýsi zvláštní smutek, silnější a tíživější než při pohledu na mrtvé lidi.

Utrpení zvířat kvůli lidské potřebě válčit neskončilo s první či druhou světovou válkou. I dnes umírají v armádě tisíce zvířat. Jen jim už nestavíme pomníky a nepřipomínáme si jejich oddanost. Většina z nich umírá v laboratořích – jsou vedena v kolonkách pokusných zvířat, nemají jména a jejich osudy nezaznamenává žádný dojatý voják, pouze strohé laboratorní protokoly.

 

Války včera

Koně a další tažná zvířata byla ve válkách hojně využívána až do roku 1945. Ačkoli armády obou světových válek již byly do velké míry motorizované, tažná zvířecí síla představovala pro vedení války stále zcela nepostradatelný prostředek. V omezené míře se v první a výjimečně i ve druhé světové válce uplatnila také kavalerie. Tělo koně nemohlo obstát proti palebné síle kulometů, tříštivých granátů či děl. Obrovské ztráty koní i jezdců vedly k drastickému poklesu role kavalerie ve válce a svou slávu muž vyrážející do boje v sedle koně z prachu dějin již nepozvedl.

Do první světové války bylo zapojeno šest až osm milionů koní a bezpočet oslů a mul. Jen na západní frontě jich zahynul jeden milion. V jedné z největších bitev války, v bitvě u Verdunu, v jediném dni zahynulo na sedm tisíc koní. Ze zhruba 1,2 milionu koní poslaných ze Spojených států se domů vrátilo jen 200 zvířat. Ze 136 tisíc koní z Austrálie se zpět vrátil jediný. Mnoho koní, kteří vyčerpávající válku přežili, bylo totiž svými armádami po skončení války zastřeleno či prodáno na jatka, jelikož zotavování, karanténa a převoz zvířat zpět do země se zdály příliš nákladné; a z prodeje na jatka bylo navíc ještě možno vydělat. Ač bychom vzhledem k postupující modernizaci a motorizaci armád očekávali opak, využila druhá světová válka koní a tažných zvířat dokonce více než válka první. Jen německá armáda zapojila do boje 2,7 milionu koní, z nichž 1,8 milionu zahynulo.

Zvířatům padlým ve velkých válkách dnes stavíme pomníky, ten nejznámější stojí v londýnském Hyde Parku. Pro dobrý pocit a útěchu, že se zvířatům za jejich utrpení a újmu odvděčujeme, udělují Britové od roku 1943 zvláštní medaili (tzv. Dickin Medal, podle Marie Dickinové, která v Anglii v roce 1917 založila útulek pro nemocná a zraněná zvířata). Vybraná zvířata, která se v boji „vyznamenají“, obdrží ocenění s nápisem For Gallantry (Za statečnost) a We also serve (My také sloužíme). Medaile byla dosud udělena dvaatřiceti holubům, osmnácti psům, třem koním a jedné kočce. Těžko se zbavit dojmu, že toto vyznamenání je tak trochu náplastí na naše špatné svědomí, že jsme bezbranné živé tvory vystavili ničivé síle zbraní.

 

Války dnes

V dnešní době jsme zvířata do válek vycvičili a vybavili jako skutečné profesionální vojáky. Jsou výbornými detektory min, slouží jako špioni i mobilní střelné zbraně. Již sovětská armáda v druhé světové válce využívala psy s připevněnými výbušninami jako sebevražednou protitankovou zbraň. A že toto nešťastné zneužití zvířat, proti své vůli připoutaných ke zbraním, nepatří do minulosti, dokázala i nedávná zpráva o plně ozbrojených a ke střelbě připravených delfínech, kteří uplavali do širého moře z ukrajinského vojenského výzkumného oceanária. Delfíni měli být vycvičeni k boji s nepřátelskými potápěči a loděmi. S pomocí robotechniky již pokoušíme i možnost vytvoření roboticky ovládaných zvířecích vojáků (americkým ministerstvem obrany financovaný projekt „ratbotů“, tj. krys s elektronickými implantáty v mozku, které budou řízené dálkovým ovládáním. Pro účely vyhledávání a likvidace nepřátelských vojáků a zbraní armády do budoucna zcela vážně počítají se speciálními jednotkami delfínů, kosatek, lachtanů, krys či dokonce včel. Jako se nebráníme nasazení stovek lidských životů pro často pochybné záměry a záminky, motivované, přiznejme si, často jen osobními politickými a finančními zájmy zodpovědných osob, nebráníme se ani obětem zvířecím. Koneckonců, jsou to přece jenom zvířata.

Smutnou kapitolou využívání živých bytostí armádami jsou pokusy na zvířatech. Dnes na tomto poli vyniká armáda Spojených států, která vývoji lepších zbraní i protizbraní (cítíte ten paradox?) obětuje ročně statisíce zvířat. Střelbou do zvířat jsou testovány nejrůznější střelné zbraně a typy střel, stejně tak se na zvířatech zkoušejí účinky všech biologických a chemických zbraní, dopady výbuchů a jaderného záření. Všechny tyto pokusy podléhají zákonům o bojovém utajení, a je tedy téměř nemožné si udělat představu o jejich celkovém rozsahu, charakteru a všech cílech – přesto víme, že patří mezi ty nejbolestivější a nejinvazivnější ze všech pokusů, které jsou na zvířatech prováděny.

Ty z experimentů, o nichž se dozvíme, zanechávají často kafkovský dojem rozmařilého a nepochopitelného trýznění. V roce 1946 při americkém testu jaderné bomby na atolu Bikini byla poblíž místa exploze vypuštěna loď s čtyřmi tisíci ovcí, koz a prasat. Na této „Atomové arše“, jak byl projekt armádou pojmenován, zůstal po výbuchu výzkumný materiál mrtvých, těžce popálených a ozářených zvířat. Na ovcích vystavených explozím je testována účinnost ochranných vest, na krysách zkoumány popáleniny v kombinaci s ozářením či infekcí. Na opicích a psech jsou zkoumány účinky radioaktivity (zvracení, slinění, letargie či třes). Opice byly také použity k testování ozáření na leteckých simulátorech. Pomocí elektrických šoků byly nejprve donuceny naučit se ovládat simulátor. Poté do něj byly upoutány a vystaveny jadernému záření. Zkoumalo se, zda a jak dlouho vydrží ovládat stroj. Test probíhal několik hodin a cílem bylo, aby opice, po ozáření často silně zvracející a v křečích, vydržely deset hodin, což je čas potřebný k doletu z americké půdy nad Moskvu.

Ve velmi krutých testech bojových zranění (viz http://features.peta.org/TraumaTraining), na nichž se vojáci a vojenští lékaři cvičí v ošetřování, jsou prasatům a ovcím uřezávány končetiny a způsobovány strašlivé rány ve snaze co nejlépe simulovat možná bojová zranění. Některá zvířata jsou při těchto pokusech plně či částečně při vědomí (viz video http://www.peta.org/b/thepetafiles/archive/2012/04/18/leaked-video-shows-goats-hacked-apart-in-military-training.aspx). V osmdesátých a devadesátých letech bylo v reakci na znepokojení veřejnosti ve vojenských experimentech omezeno používání psů a koček. Jsme tedy soucitní a používáme pouze prasata, ovce a opice.

Armádní specialisté jistě nacházejí smysluplné odpovědi na své otázky a přitom způsobují živým bytostem nepředstavitelné utrpení, což omlouváme tím, že pomáhají lidským vojákům vyhrávat války. V konečném důsledku se tím otupuje naše citlivost vůči násilí obecně.

Autorka je studentka historie na FF UK.