Převrat v Egyptě

Ať už budeme události z 3. července nazývat revolucí či pučem, jisté je, že Egypt toho dne vstoupil na složitou cestu s nejistým vyústěním. Zda byl převrat tím opravdu posledním hřebíkem do rakve mladé egyptské demokracie, ukáže teprve čas. Nyní je mnohem důležitější, aby se novému vedení země podařilo obnovit vládu práva, dospět v nebývale polarizované společnosti k všeobecně přijatelnému konsenzu a přispět k oživení skomírající ekonomiky.

Nejlepší ze špatných řešení

Zásah armády a odstavení prezidenta Muhammada Mursího od moci bylo v dané situaci přes všechny výhrady patrně to nejlepší ze všech možných špatných řešení. Dnes již bývalý prezident evidentně podcenil křehkost svého mandátu a během jediného roku své vlády stihl ztratit v očích větší části veřejnosti jakoukoli legitimitu. Když v druhém kole svobodných prezidentských voleb v červnu 2012 porazil jen mírně nadpoloviční většinou hlasů někdejšího proponenta Mubárakova režimu Ahmada Šafíqa, byla jeho volba pro mnoho lidí bolestivým výběrem menšího ze dvou zel. Počáteční Mursího sliby, že bude nadstranickým prezidentem všech občanů, zasadí se o reformní směřování v ekonomice a bude bránit práva žen a minorit, vzaly rychle za své. Mursí nedokázal vytěžit politický kapitál z legitimity, která mu jakožto prvnímu svobodně zvolenému civilnímu prezidentovi v dějinách Egypta náležela. Místo toho si stále více počínal jako oddaný služebník svého domovského Muslimského bratrstva a získaný demokratický mandát interpretoval podle rčení „vítěz bere vše“.

Pravdou je, že od počátku proti Mursímu jednoznačně stála egyptská jurisdikce, téměř všechna média a především liberální opozice, jež razila nekompromisní taktiku nulové tolerance. Mursí nicméně nebyl schopen jakkoli řešit ekonomické problémy země, do veškerých úřadů prosazoval své lidi a počínal si autokraticky – příkladem je neúspěšný pokus vládnout pomocí dekretů či diskutabilní prosazení kontroverzní ústavy. Nespokojenost veřejnosti tak rychle stoupala spolu s inflací, nezaměstnaností a veřejným dluhem.

Odpor proti prezidentovi spojil velmi heterogenní směsici liberálů, levičáků, násiristů, lidí spjatých s minulým režimem i některých islamistů. Údajných dvaadvacet milionů podpisů na petici nazvané Tamarrud (Odpor), byť se jedná o číslo pravděpodobně značně nadsazené, vypovídá o rozhořčení Egypťanů jasně. Mursí však tvrdošíjně odmítal postavit se čelem společenské krizi, ať již prostřednictvím referenda či předčasných voleb, a sám tím přivolal svůj pád. Džin byl vypuštěn z láhve – otázkou zůstává, co dál.

Stát ve státě

Bylo by naivní se domnívat, že intervence „osvícené“ armády byla čirým dobrodiním učiněným ve prospěch vlasti v ohrožení. Armáda sesadila Mursího jednoduše proto, že jí začal být nepohodlný. Přes vznešené fráze o hlubokém poutu vojska k lidu a historické odpovědnosti obranných sil vůči národu z úst generálplukovníka Abdulfattáha as-Sísího je egyptská armáda v první řadě obrovským molochem s vlastními politickými a především ekonomickými zájmy, které jsou v mnoha ohledech v rozporu se zájmy obyvatel země. Je zřejmé, že nezbytná ekonomická reforma v Egyptě se neobejde bez zásahu do klientelismu a netransparentnosti, jimiž se podnikání tohoto „státu ve státě“ vyznačuje. Rovněž je zřejmé, že si armáda na svá privilegia nebude chtít nechat sáhnout a její reakce na takové pokusy bude nesmlouvavá. Zatím se však zdá, že se špičky armády poučily z předchozích chyb, když oficiálně deklarují, že nechtějí zemi vládnout. Bleskové jmenování předsedy egyptského ústavního soudu Adlího Mansúra prozatímním prezidentem a následné ustavení úřednické vlády pod vedením respektovaného ekonoma Házima al-Bibláwího podporují jejich tvrzení, byť o budoucí ústřední roli generálů v zákulisní politice nemůže být pochyb. Během několika měsíců by dle slov nových vládců země mělo postupně dojít k schválení nové ústavy i k prezidentským a parlamentním volbám.

Klíčové je nyní obnovení relativního klidu a bezpečnosti v zemi. Situace zůstává velice nestabilní, davy Mursího přívrženců demonstrují v egyptských městech za propuštění svrženého prezidenta na svobodu a požadují jeho návrat do funkce. Nejhorší předpovědi, predikující propuknutí živelného násilí a tisíce mrtvých, se zatím naštěstí nenaplnily, zčásti snad i díky právě probíhajícímu islámskému postnímu měsíci ramadánu. Ač je velmi nepravděpodobné, že by se v Egyptě mohl opakovat syrský scénář občanské války, jak varují někteří analytici i světoví politici, reálná hrozba chronické nestability jistě existuje. K jejímu odvrácení by musely všechny strany konfliktu prokázat vysokou úroveň politické zralosti. Je třeba, aby armáda přestala svévolně perzekuovat předáky Muslimského bratrstva na základě pochybných obvinění a neopakovaly se excesy, jakým byl masakr více než pěti desítek demonstrantů u káhirského sídla Republikánské gardy z 8. července. Členové Muslimského bratrstva by se měli dokázat smířit s momentální prohrou, upnout se k budoucnosti a podstoupit důslednou vnitřní reformu spojenou s obměnami ve vedení hnutí. Revolta veřejnosti byla především revoltou proti osobě Mursího a šance na vítězství v příštích parlamentních volbách zůstávají pro Muslimské bratry stále nemalé.

Světlo jako prostředník

Návrat ke konspiračnímu a militantně opozičnímu charakteru hnutí z doby před půl stoletím a více by byl pro Muslimské bratrstvo katastrofou a lze jen doufat, že si to podstatná část členstva uvědomuje. Na druhé straně nesourodá proti-mursíovská koalice musí učinit vše pro znovuzapojení Muslimského bratrstva do politického procesu. Nová prozatímní vláda složená z kompetentních odborníků a liberálních politiků může na první pohled působit sebevíc impozantně, nicméně při ostrakizaci tak významného segmentu egyptské společnosti, jakým jsou Muslimští bratři a jejich stoupenci, jednoduše nemůže mít šanci na úspěch. Paradoxně nejracionálněji dnes vystupují salafisté ze strany an-Núr (Světlo), kteří se snaží působit jako umírněný prostředník mezi znesvářenými stranami. Představitelé an-Núr usilují doma i v zahraničí o nápravu své široce rozšířené negativní image uskupení náboženských extremistů a vyznavačů obskurních doktrín. Pokud by se jim podařilo překročit stín svého rigidního dogmatismu, mohli bychom se v příštích demokratických parlamentních volbách – pokud tedy proběhnou – dočkat dalšího překvapení.

Autor je doktorand na Katedře historických věd FF ZČU.