Impérium podnikatele Andreje Babiše se rozrůstá a spolu s ním i jeho ambice. Původně chemický a potravinářský magnát se nedávno stal nejsilnějším hráčem českého mediálního prostoru a se stejnou razancí se chystá vstoupit do politiky. Co to může znamenat?
Andrej Babiš patří k nejsilnějším domácím podnikatelům, koupil mediální skupinu MAFRA a rozjel předvolební kampaň. Tato tři jednoduchá konstatování sama o sobě znamenají dost, aby si zasloužila pozornost analytiků, komentátorů i společenských vědců zabývajících se veřejným prostorem. O to závažnější je jejich propojení a situace, která tím vzniká. Babiš je, zdá se, na nejlepší cestě k tomu, aby držel nemalou moc zároveň ve třech sférách, které je, jak říká třeba Jürgen Habermas, v křehké hře demokracie lepší držet od sebe.
Debata, nebo propagace?
Odkaz na německého teoretika Habermase jistě může vyznít jako výraz romantické normativní naivity. Jenže k demokracii jistá normativní naivita nutně patří – třeba přesvědčení, že některé hranice není dobré překračovat, že některá nepsaná pravidla je dobré dodržovat a že některé hodnoty je dobré ctít. Rezignovat na tuto naivitu znamená otevřít politickou sféru cynickému pragmatismu, opírajícímu se o pravidlo silnějšího psa, který jediný má nárok na koitus. V ohrožené a nedůvěrou rozechvělé demokracii se pak nejsilnějšími a nejhlasitějšími psy mohou snadno stát právě ti, kteří některé hranice překračují, jistá pravidla nedodržují a určité hodnoty nectí.
Podle zmíněného teoretika demokracii nejlépe svědčí, když veřejná sféra není pod přímou kontrolou sféry politické nebo ekonomické. Veřejnou sférou Habermas myslí tu část veřejného prostoru, v níž se lidé snaží pokud možno racionálně debatovat o tom, co je dobré a co ne, přičemž v moderní společnosti jsou jedním z klíčových prostředků veřejné debaty masová média. Zásadním problémem kontrolované veřejné sféry podle Habermase je, že v ní se prostě nedebatuje – a už vůbec ne racionálně. Pouze se propaguje, debata zůstává v lepším případě předstíraná. Politika se tak z veřejné hry mění v soupeření dobře disponovaných elit.
To je důvod, proč se „podnikání v médiích“ ve vyspělých demokraciích obvykle chápe jako poměrně citlivý a specifický byznys a mediální magnáti to s politickými ambicemi mají těžké. Kritici ztrpčují život i ekonomickým aktérům, kteří aktiva získaná na poli farmacie, výrobou kočičího krmiva nebo obchodem s hnojivy investují do nákupu mediálních domů. Jedni i druzí bývají podezříváni, že své vlastnictví televizních stanic a novinových titulů budou užívat k takové manipulaci s veřejností, která svědčí jejich politickým nebo obchodním zájmům.
Nezdravá situace
Vraťme se k Babišovi. Zatímco ještě před rokem ve veřejném prostoru působil jako roztomilý popleta, který rozmarně utrácí za prodělečné mediální projekty a v souladu se sezonním módním trendem zakládá politické hnutí, nyní se ukazuje jako pragmatik. Koupil Mafru a pro své politické hnutí najal profesionální komunikační agenturu. Tyto dva racionální kroky v předvečer předčasných voleb dovolují spekulaci, že tu za pár měsíců budeme mít muže, který drží ve svých rukou současně moc politickou, ekonomickou i mediální. Což je kombinace, která pro oslabenou, k silným řešením náchylnou demokracii může být velmi snadno maligní.
Nejde o to Babišovi hned podsouvat nějaké diktátorské ambice – nezdravost situace, kterou vytváří, totiž leží mimo jeho úmysly, ať už jsou jakékoli. Cesta ke kriticky koncentrované moci může být pochopitelně rámována těmi nejlepšími záměry. Babiš třeba opravdu má ten nejupřímnější zájem o stav země. Nicméně ani sebelépe uchopená moc není neškodná. Jak opakovaně vidíme, moc dokáže být a povětšinou i je devastující, natož je-li držena bez korekcí a adekvátně silných protihlasů.
Doufat, že se nám zde – v krizi elit a nedostatku osobností – zrodí český Bloomberg, je jistě možné. Důležitější ale je pohlídat si, abychom si tu nenechali vyrůst lokálního Berlusconiho.
Autor působí na Katedře mediálních studií a žurnalistiky FSS MU.