Rok s Thomasem Bernhardem

Realitní makléř Karl Ignaz Hennetmair byl nejbližším přítelem rakouského spisovatele Thomase Bernharda celých jedenáct let. Následující úryvky pocházejí z Hennetmairova deníku z roku 1972, kdy si tento „jediný člověk, se kterým mohl Bernhard normálně mluvit“ zapisoval jejich každodenní hovory, společné zážitky i marginální detaily.

1. ledna 1972

 

Když jsem s Thomasem probral článek Andrease Müllera v Münchner Abendzeitung (Mé tělo, má hlava a jinak nic), v němž stojí Müllerovi za zmínku i póry na Bernhardově nose, rozhodl jsem se pořizovat si ode dneška o všech svých setkáních s Thomasem Bernhardem poznámky a zaznamenávat, jak to jen půjde, všechny naše hovory.

Včera, v poslední den roku, byl u mě Thomas třikrát, a já ho pozval na jídlo. V deset jsme vyrazili od něj z Nathalu do Ohlsdorfu, prošli kolem hájovny, jeskyně a Hildprechtingu s úmyslem dojít v 11.30 k nám do Weinbergu, kde bychom něco pojedli. Protože jsme ale šli až k Eyblovu domu dost rychle, byli jsme u nás už v 11.15, a vrátili se tedy zpátky do Nathalu, stálo tam totiž moje auto a my chtěli mít po obědě oba vozy u nás ve Weinbergu.

I když se Thomas vrátil ze silvestrovské oslavy u Pabsta v Laakirchenu ve čtyři ráno, byl svěží jako málokdy. Silvestra strávil s O’Donellovými a architektem Hufnaglem. Šel jsem spát ve 3.15 a věděl jsem, že Thomas ještě není doma, protože jinak bych ho ze svého pokoje zahlédl, jak zahýbá směrem k Nathalu. Určitě by zahoukal a na chvíli ke mně vyběhl nahoru, nebo bych já sešel dolů k němu. Protože jsem měl kvůli naší smluvené procházce o desáté zlost, že přijede domů tak pozdě, nechal jsem schválně svítit v pokoji světlo, aby si myslel, že jsem ještě vzhůru, a dopálil se. Skutečně mi pak ráno řekl, že jsem ještě ve čtyři nespal, prý troubil, ale já se neozval. Když jsem mu řekl, že jsem to na něj jen nahrál, vyčítal mi to: To jsi ale pěknej prevít.

Thomas při pohledu na prázdný Ohlsdorf ráno v 10.30 na Nový rok: všechny dveře zavřené, okna taky, ještě se „vyvalujou jak vepři“, ulice opuštěné, a stejně jako začínají den po Silvestru, budou se vyvalovat po celý rok. Tu a tam někde přistaví další ohavný barák, lidi nemají za mák vkusu, samé nechutnosti.

 

 

MÉ TĚLO, MÁ HLAVA A JINAK NIC

 

 … interview s Bernhardem v obvyklém smyslu není možné. Nemá telefon, na dopisy téměř nereaguje, nerad se nechává fotografovat, před lidmi mluví jen zřídka… Agi, Marie Agnes baronka z Handlu, říká v telefonu: „Dobře, zařídím to.“

Přicházíme neohlášeni. Agi: „Zpočátku bude nejspíš plácat hlouposti. Vždycky to tak dělá.“ Bernhardův křiklavě žlutý volkswagen uhodí hned do očí, jako něco cizího. Dvorec, téměř čtvercový, jako pevnost, působí opraveně, čistě, zvnějšku až sterilně. Chlév pro krávy je prázdný. Agi zabuší pěstí do dveří. „Thomasi,“ volá. Nic se nepohne. „Thomasi, tak otevři přece!“ Konečně je slyšet plíživé kroky. Agi: „Někoho jsem přivedla.“ On: „Ale víš přece, že si to nepřeju.“ Temnou holou předsíní, kolem skromně zařízené obytné místnosti, v níž stojí trochu nemístně žehlicí prkno, se projde do „pokoje pro návštěvy“. Tři tvrdá, vysoká křesla s opěradly, krb bez ohně, na zdi naivní, pestrá olejomalba, třísky na zapálení, několik knih. Mrazivý vzduch, nezatopeno. Kouřit se nesmí. Stmívá se. Bernhard nerozsvěcí, uvnitř je přítmí. Vypadá nemocně. Má prořídlé vlasy, na nose póry. Úzké, nedůvěřivé oči. Hned se dá do řeči, utahuje si z Agi, bez ustání mluví, posmívá se jí, ironicky se pošklebuje. Kousavá, trýznivá ironie. Agi dělá, že to neslyší. Skutečný rozhovor není možný. Vytáhnout list papíru, pero, zapisovat – na to není ani pomyšlení. Bernhard, na rtech permanentní úsměv, zlý, bezmocný úsměv, se stahuje do klubka jako ježek. Agresí (kterou Agi nazývá „hloupostmi“) chrání sám sebe. Agi se zmiňuje o svých synech. Bernhard: „Mělo by se přistoupit k drastičtějším opatřením, aby na svět nepřicházelo tolik dětí. Všichni naříkají, kolik nás je, a pak se to ještě podporuje. Nejdřív mají lidi děti, a pak mluví jen o tom, jaké jsou s nimi starosti. Všem, kdo mají děti, by se měly uřezat uši…“

 

Mluvili jsme o článku z Münchner Abendzeitung z 28. prosince. Od Agi mu už mezitím přišel druhý dopis. Thomas říká: Nic nepochopila, nechce nic pochopit, ničemu rozumět, nic neuznává atd. Ale u mě je vyřízená. Včera se prý v Café Brandl nerozhodně zastavila u jeho stolu a hloupě a plna ostychu se ptala: Smím ještě? Dlouho tak stála a čekala, jako husa, až jsem zkrátka řekl: Tak buď, anebo. Nato si přisedla a řekla, ať na to zapomenu. To se přece nedá takhle říct, aby člověk na něco zapomněl, to nejde. Co se stalo, stalo se, ale zapomenout se nedá vůbec na nic, i když se to tak říká, není přece možné na něco jen tak zapomenout. To prostě neexistuje. Na odchodu chtěla ještě vědět: Kdy se zase uvidíme? Řekl jsem: Až naprší a uschne. Agi je rozená baronesa Maria Agnes von Handl ze zámku Almegg. Thomas si nevzpomíná, že by mluvil o nějakém „uřezávání uší“. Možná něco podobného pronesl. Oba jsme považovali za možné, že reportér z toho udělal „uši“, stejně jako udělal z rozvedené Agi vdovu.

U nás doma na krocanovi: přítomni moje manželka, syn Karl se ženou a šest měsíců starým miminem, dcera Elfriede se ženichem „Stutzem“, dcera Reinhild a syn Wolfi; hrozím potomkům, že jim „uřežu uši“. Nálada je dobrá a apetit po procházce taky. Ve 12.15 si jdeme sednout nahoru k televizi: novoroční koncert. Ty tance ruší, říká Thomas, odvádějí pozornost od krásného koncertu, ukazovat mají jen orchestr, tance jsou kýč, úplná hloupost. Přece jen ještě napíšu ten balet. Chlápek, který to dělá, Aurel von Milloss, je špička, cení si mých knih, líbí se mu, jak píšu. Pak vím, pro koho píšu, můžu se na něho naladit a on na mě. Víš, jen tak vznikne něco dobrého. Aurel von Milloss mě požádal, abych napsal k jeho opeře balet.

Potom chválí kafe a linecké koláčky. Cítí se výborně, jinak by se s námi nedíval ještě na novoroční skoky na lyžích. Ve druhém kole přeje vedoucímu Kasayovi boční nebo rovnou nárazový vítr, aby mohl vyhrát Mörk. Ve tři se zvedne a řekne: Teď už ale opravdu musím, stejně přijdu pozdě. Na třetí jsem se domluvil s O’Donellovými a Hufnaglem do Brandlu. Mluvili jsme ještě o premiéře na Salcburských slavnostech, ale jen jsme se opakovali, o dřívějších rozhovorech, které se toho týkají, ještě napíšu.

No a to nejdůležitější: v neděli 2. ledna, tedy zítra, čeká Thomas odpoledne Ilse Aichingerovou s manželem Eichem a synem. Syna pozval v Curychu po uvedení Borise na večeři, k Buckwitzově nelibosti, aby tak mladí lidé hned viděli, jak jsou tyhle věci odporné. Většinou si to představují jinak. Kromě toho to dělám rád lidem naschvál, a když byl ten kluk tak milej, pozval jsem jeho matku Ilse Aichingerovou k sobě s ním. Poslali telegram: „Smíme přijet 2. nebo 3. odpoledne?“ Odpověděl jsem: „2.“ Protože 3. přijede přece dr. Schmied.

A tak dál, ale teď už mám dost, napadá mě spousta dalších věcí, které bych tu měl zaznamenat, ale pro dnešek končím.

 

 

2. ledna 1972

 

Thomas přichází ve 20.15. Sedíme u televize, běží „Hvězdy manéže“. Říká, že je to nezajímavé, když se něco stane, tak to stejně nevidíme, protože to vystřihnou. Mohl jsem přijít až teď, Aichingerová byla doteď u mě. Jsem lehce stříklej, vypili jsme nejmíň deset litrů moštu. Bylo to báječný, hrozně milý, nádhera, ha ha ha ha, zpíval a opičil se po programu. Čekal jsem na Aichingerovou od dvou, říká, ale přijeli až ve čtyři. Těsně před odjezdem k nim naneštěstí taky přišla návštěva. Tak se rozhodli, že manžel Eich zůstane s ní a Ilse Aichingerová pojede sama. Ale protože neumí řídit, musela si vzít taxík. Přijela s matkou, synem a třemi dalšími ženskými. S jednou holčinou, nějakou Turkyní a řidičkou taxíku. Bylo jim veselo, třikrát musel jít do sklepa pro mošt. Do džbánu se vejdou dobře tři litry, museli jsme vypít jistě deset litrů. Už před odjezdem to na nich bylo znát. Prostě nádhera.

Já: Tak to jste určitě nemluvili ani o její, ani o tvojí práci (míněno bylo samozřejmě jeho psaní, které nemáme my nikdy na mysli, když spolu mluvíme o „práci“). No jasně, ani slovo. Zůstanu tu ještě na zprávy ve 22.30, třeba zase někdo umřel, prohlásil Thomas. A mnohoznačně se na mě podíval. Říká to často a ví, že při tom pokaždé myslíme na totéž.

Před lety jsme spolu totiž takhle seděli u televize, když ohlásili, že umřel Heimito von Doderer. Thomas vyskočil z křesla jako zelektrizovaný, tleskl do dlaní a radostně zvolal: Doderer umřel! Na mou otázku, proč ho to tak rozradostnilo, řekl: Doderer byl přece v Rakousku vyhlášený kůň číslo jedna, a dokud žil, nemohlo z nikoho nic být, nikdo se nemohl dostat na vrchol. Teď je cesta volná, teď přijdu já. Ale jako Doderera mě nedostanou. Já jim žádného Doderera hrát nebudu, protože když se člověk ukazuje při všech oficiálních příležitostech, tak se opotřebuje, jen ho to rozptyluje a dráždí. Poplete mu to hlavu, sedí pak na své slávě a není schopen nic vytvořit, napsat něco velkého a dobrého. A taky už ho tolik nekritizují, spíš ho za každou blbost oslavují a přetvařují se. A to je pro takové lidi hotová zkáza. Využívají toho a už nic dobrého nenapíšou. Jsou zaslepení a úplně zblbnou.

Když jsme s Thomasem o několik týdnů později navštívili dr. Wielanda Schmieda, o kterém si myslím, že je to skutečný, pravý a jediný Thomasův přítel, záměrně jsem mu o tomhle Thomasově projevu radosti vyprávěl. Přes veškeré své přátelství k Schmiedovi ale Thomas zrudl, ztichl a bylo mu trapně.

Mimochodem, na zítřek se Schmied ohlásil z Hannoveru. Thomas několikrát opakuje: Wieland už sedí ve vlaku. Říkám: Už spí. Ano, s nějakým chrapounem v kupé, dodává Thomas.

Domlouváme se, že ke mně přijde ráno v 7.30 a že spolu Schmieda vyzvedneme v osm na nádraží ve Welsu.

To jsem si na sebe opravdu něco vymyslel. Thomas mě opustil ve 22.30, teď je jedna po půlnoci a já bych toho mohl ještě tolik napsat o té půldruhé hodině, co jsme byli spolu. Když to ale nezaznamenám, o co se bude později literární věda opírat? Kromě toho jsem si jistý, že mi uvěří, protože pár mých dětí mě a Thomase přežije a potvrdí každé moje slovo. Navíc Bernhard je tak vděčný „objekt“, že si opravdu nepotřebuju nic vymýšlet. Spíš je to tak, že ani nezvládnu všechno vylíčit, protože když s ním člověk mluví nepřetržitě pět hodin, jako se to stalo 1. ledna, nedokáže úplně zaznamenat ani to nejzajímavější. Prvního ledna jsme mluvili o tom, že začíná osmý rok naší známosti. Jen tak zlehka jsme si zavzpomínali, co všechno se za tu dobu událo, že v těch osmi letech – pokud nebyl Thomas zrovna na cestách – neuplynul skoro den, abychom nebyli spolu. Dokonce byly dny, kdy za mnou Thomas přišel dopoledne, odpoledne a ještě večer. Dneska lituju, že jsem si tenkrát nedělal alespoň heslovité poznámky. Přestože už před nějakými čtyřmi pěti lety mi Thomas řekl: Nemáš ani tušení, jak jsem slavný. Já na to: To vím moc dobře. On namítl: Ne, v Rakousku se o mně nepíše, ale v Německu, tam něco znamenám. Já jen: Vím, že v německých novinách o tobě píšou jako o největším žijícím spisovateli v německy mluvících zemích. Ale mám ti teď snad kvůli tomu vykat?

 

Z německého originálu Ein Jahr mit Thomas Bernhard. Das versiegelte Tagebuch 1972 (Residenz Verlag, Salzburg 2000) přeložil Radovan Charvát. Knihu připravuje k vydání nakladatelství Prostor.

Musíme jít za Moritzem, abychom se mohli vypovídat…

Realitní makléř Karl Ignaz Hennetmair (nar. 1920) se v průběhu svého dlouholetého přátelství s rakouským spisovatelem Thomasem Bernhardem odvážil něčeho, o čem pak ve svých záznamech napsal, že o tom jeho přítel musel něco tušit. Celý rok – od 1. ledna 1972 do 1. ledna 1973 – si do svého deníku potají poznamenával, o čem spolu za svých procházek do okolí hornorakouského Ohlsdorfu u Gmundenu mluvili a co spolu zažili. Šlo přitom o témata, která Bernhard nemohl s nikým probírat tak přímo a bez obalu jako právě s ním.

Hennetmair zprostředkoval Bernhardovi koupi všech tří domů, které spisovatel v Horních Rakousích vlastnil – nejprve to byl dvorec v Ohlsdorfu, pak takzvaná Krucka, kde Bernhard převážně pracoval, a nakonec dům na stráni u lesa, zvaný Hansbäun. Obhlídka, zprostředkování a koupě, stejně jako první zařizování spadají do období deníkových záznamů a jsou v nich podrobně popsány. Jednotlivé domy a renovační práce, které v nich Bernhard sám prováděl, se naopak odrazily v řadě Bernhardových děl.

Na deníkových záznamech zaujme až akribicky přesné líčení a jistý styl psaní. Nic se v nich nezkrášluje ani nevylepšuje, mluví z nich realita. Zatímco Bernhard „buší“ do stroje dopis svému nakladateli Unseldovi, v němž si s ním vyjasňuje některé citlivé finanční záležitosti, dozvíme se, proč autor používal výhradně určité starší modely psacích strojů. Sledujeme, jak po stažení své hry Ignorant a šílenec z hracího plánu Salcburských slavností v roce 1972 koncipuje prezidentu slavností Josefu Kautovi telegram, v němž vyjadřuje svou solidaritu s režisérem Clausem Peymannem a herci a ostře na prezidenta útočí.

V povídce Ano (1978, česky 2004), jejíž vypravěč připisuje nadprůměrně vysokou inteligenci a výjimečnou vnímavost realitnímu makléři Moritzovi, pak Bernhard vystavěl Hennetmairovi pomník. Z deníku je patrné, že Bernhard makléře často doprovázel na obchodních cestách, aby ho mohl zpovzdálí pozorovat a naslouchat. Jak stojí v Ano: „Tyhle jízdy, za nichž poznával stále nové příklady lidské sprostoty a podlosti a jichž jsem se sám dřív často zúčastňoval, abych mohl odběhnout od práce a vzdálit se z domu a ze svého pracovního a existenčního žaláře, ale abych taky mohl, jako on, poznávat nové lidi a jejich povahy a být svědkem mnohých ohavností, ho stejnou měrou vyčerpávaly i osvěžovaly.“ Také Hennetmair v deníku přiznává, jak ho náročné diskuse s Bernhardem vysilovaly. A Bernhardovi asi neušlo, jaký úkol na sebe Hennetmair vzal.

V Ano popisuje makléře Moritze jako člověka, který mu doslova zachránil život a mnohokrát ho vysvobodil ze zlého snu – z pracovního a existenčního žaláře. „Musíme jít za Moritzem, abychom se mohli vypovídat,“ tvrdí. Ale popisuje i to, co mu realitní makléř nejspíš poskytnout nemohl: „Řekl jsem Moritzovi, že Peršanka mě v poslední době, neřekl jsem už celá léta, záměrně jsem řekl jen v poslední době, víc než kdokoli jiný zajímá, její citlivost, její bezpochyby vysoký stupeň vzdělání.“ S touto Peršankou mluvil například o Schumannovi nebo Schopenhauerovi a v Hennetmairově deníku máme možnost se seznámit s dámou, která jí byla předlohou.

To, co by nám v deníkovém textu, který jinak tvoří dokonale uzavřený celek, mohlo chybět, naznačuje vypravěč v Ano. Je to „to, co jsem po celou dobu své známosti a přátelství s Moritzem skrýval, ba nakonec postupně s matematickým puntičkářstvím zatajoval a neúprosně proti sobě samému před ním ukrýval, abych mu neposkytl sebemenší vhled do své existence…“. Tak mluví vypravěč o „člověku, který mu byl v té době pravděpodobně nejbližším ze všech“, o „zachránci života“, jehož dům pro něho byl vyhledávaným azylem. Vypravěč trpící nedostatkem kontaktů dokonce, jak říká, vděčí Moritzovi „za svou existenci … a to není přehnané a má to tu být řečeno“.

Hennetmair se staral o to, aby Bernhard neztrácel půdu pod nohama. Jeho pragmatické způsoby ovšem nedocházely u ostatních Bernhardových přátel uznání. Ve hře byla přirozeně i žárlivost. Tak 27. července Hennetmair píše: „V podstatě jsem rád, že se v těchhle kruzích vůbec nepohybuju, protože by z toho určitě nevzešlo nic dobrého a Thomas by u mě přišel o své útočiště…“ Kromě toho, že byl „v podstatě“ rád, že je z určitých kruhů vyloučen, se Hennetmair poznámkou o nebezpečí ztráty útočiště trefil do černého. Osmého srpna mu Bernhard řekl: „Jsi jediný člověk, s kterým můžu normálně mluvit.“ Mluvit s Bernhardem o literárních záležitostech byla ovšem obecně choulostivá věc. Tak po otázce, jestli se mu už psaní daří, Bernhard makléře odbyl slovy: „O tom se nebudu bavit!“ Hennetmair si svou „chybu“ prý okamžitě uvědomil a rychle odvedl hovor jinam. Dodává: „Takovou přímou otázkou bych mohl o svůj pramen navždycky přijít.“ Bylo třeba opatrnosti. Ostatně sám přírodovědec z povídky Ano makléřovi v rozhodující chvíli přiznává obratnost: „Moritzovi se obratným vedením hovoru často zdařilo odvrátit mě od sebe samého, to znamená odvést mě od mé bezvýchodnosti jinam…“

Hennetmair uvádí, že byl schopen zaznamenat jen pouhou třetinu z rozhovorů, které s Thomasem vedl, že už ani nestačil číst noviny a poslouchat zprávy, aby vůbec něco málo zapsal. Rozmluvy byly tak obsažné, že si ani všechno zapamatovat nemohl, a navíc mu scházel čas. Svým obchodům se věnoval převážně o víkendech, aby mohl přes týden něco s Bernhardem podniknout. Koncem roku 1972 byl na pokraji sil a pokračovat v záznamech už pro něho nebylo myslitelné.

Jak se nakonec ukázalo, musel Bernhard někdy od poloviny roku o Hennetmairově utajovaném záměru vědět a dokonce ho v něm podporoval. Sám Hennetmair píše, že v té době s ním téměř denně probíral celou svou poštu. Z dlouhodobého pohledu tím ovšem jejich přátelství nevyhnutně směřovalo ke konci. Hennetmairův dům ve Weinbergu byl jakožto Bernhardovo útočiště vystaven nebezpečí zrady a je třeba říct, že to byl Bernhard, kdo se jí nakonec dopustil a na základě nepravdivých obvinění sám s tímto přátelstvím skoncoval. Hennetmair to po letech shrnul slovy: „Stejně jako nemohou Mozartovy dopisy Bäsle uškodit jeho hudbě, nemohou Bernhardovy ohavnosti a ničemnosti uškodit jeho celosvětově uznávanému dílu.“

Radovan Charvát