Jejich třída

Mezi současnou polskou dramatickou produkcí nenajdeme asi text s lepším mediálním obrazem. Čtyři roky stará hra Tadeusze Słobodzianka Naše třída (Nasza klasa, 2008) získala v roce 2010 jako vůbec první drama literární cenu Niké, polskou obdobu naší Magnesie Litery, světová premiéra hry proběhla před třemi lety v režii Bijana Sheiba v londýnském National Theatre. Polská inscenace, kterou v září 2010 připravil v Divadle na Woli (Teatr Na Woli) režisér Ondrej Spišák, se stala skutečným kasovním trhákem – za půl roku od premiéry ji zhlédlo přes deset tisíc diváků, což je v divadle s necelými čtyřmi sty sedadly výkon hodný obdivu. Je proto v logice věci, že si soubor Company.cz, jenž se v uvolněném Divadle Komedie rozhodl vydat „polskou cestou“, pro první premiéru v novém působišti vybral právě tuto Słobodziankovu hru.

Spolužáci zabíjejí spolužáky

Pro tvorbu dramatika, dramaturga a v neposlední řadě i ředitele tří varšavských scén Tadeusze Słobodzianka je od jeho debutu v osmdesátých letech typický zájem o novodobou historii Polska, kterou nahlíží většinou prizmatem venkovské společnosti, ztracené někde ve východních končinách země, a snaží se jí dát formu všeobjímajícího mýtu. Podobně je tomu i v případě jeho posledního opusu.

Historie ve XIV lekcích, jak zní podtitul Słobodziankova dramatu, líčí na životních osudech deseti spolužáků jedné třídy téměř celé polské 20. století. Děj hry, jakkoli to dramatik záměrně nikde explicitně neříká, je zřetelně inspirován pogromem v Jedwabném v roce 1941. Tento pogrom roztáčí u Słobodzian­ka osudové kolo, které nakonec semele životy všech hrdinů Naší třídy. Příběh pěti Poláků a pěti Židů začíná ale o něco dříve. První lekci autor situuje do poloviny třicátých let, kdy umírá Józef Piłsudski a kdy do zapadlého polského městečka začínají pronikat „velké dějiny“. Dobu, kdy žáci židovského původu nesměli sedět v předních lavicích, střídá sovětská a posléze nacistická okupace, během níž dojde k pogromu a upálení stovek židovských spoluobčanů. Spolužáci zabíjejí spolužáky, znásilňují spolužačky. Vina byla spáchána, mstivé Erínye se pouštějí do díla. Słobodziankovy bohyně kletby přitom mají až starozákonní rysy – svou daň si vybírají i na životech kladných postav. Nešťastný je totiž i osud ženy, která za války ukrývala svého židovského spolužáka a která, byť spravedlivá mezi národy, nenáviděná manželem i vlastními dětmi umírá opuštěná v americkém domově důchodců.

Kopie konfrontace

Słobodzianek si v Naší třídě vědomě pohrává i s dalším rámcem. Je jím inscenace Umarła klasa (Mrtvá třída, 1975) už zemřelého režiséra Tadeusze Kantora. Odkazy jsou evidentní nejen ze snadno zaměnitelných názvů a proplétání jednoduchých dětských říkanek s dějinami, ale především z celkového vyznění obou děl, jež osciluje mezi uměním, pamětí a historií. Stejně jako u Kantora se také ve Słobodziankově „třídě“ setkávají živí a mrtví. Stejně jako zmíněný avantgardní divadelník modeluje Słobodzianek svým dramatem onen metafyzický říční brod, v němž se oba světy protínají. Rozdíl mezi Mrtvou třídou a Naší třídou je ale výrazný a zásadní. Słobodzianek totiž pouze kopíruje kantorovský formát, nenaplňuje jej však stejně kvalitním obsahem, podobně výrazným tvůrčím gestem.

Tématu pogromu v Jedwabném byla minimálně v poslední dekádě věnována v Polsku značná pozornost. Vznikly dokumentární filmy, historická literatura a také několik divadelních her, například Artura Pałygy či Małgorzaty Sikorské­ Miszczuk. Polská společnost, jakkoli toto téma není pro ni zrovna nejpříjemnější, si už navykla se s jedwabenským masovým vražděním konfrontovat. Důležitý podíl na tom měly dvě knihy: Neighbors (Sousedé, 2001) historika Jana T. Grosse a My z Jedwabneho (2004, česky 2008) žurnalistky Anny Bikontové. Z obou knih vychází i Słobodzianek, a to zejména z druhé jmenované, z níž přebírá celé pasáže. Což nemá být chápáno jako výtka vůči dramatikovi. Jeho problémem je pouze to, že k nim již nic výrazně nového nedodává. Zčásti narativní a zčásti iluzivní dramatická forma Słobodziankovy hry opakuje pouze to, co má polská společnost již bezpečně zažité a co je vlastně už „dávno“ součástí národní historie. A právě proto cena Niké a vyprodané reprízy ve Słobodziankově Divadle na Woli.

Naše třída nejenže utvrzuje jistotu mainstrea­mu, je navíc napsána s velmi jasnou inscenační vizí, a vyžaduje proto výrazný režijně­ interpretační přístup. Bohužel se jej nepodařilo najít ve Varšavě a ani v Praze, kde všechny mimodivadelní výtky vůči dramatikově hře odpadají, neboť dílo se ocitá v zcela jiném, chtělo by se napsat rajsky nevinném, kontextu.

Pražská třída

Česká inscenace režiséra Jana Novotného uvádí hru v neměnném prostoru: šest starých školních lavic, v zadní části mikrofon a několik nezbytných rekvizit (květiny, rudé fábory, cigarety, noviny, šestiramenný svícen, cukřenka a podobně). A celkem v pozadí se drží i režie, jež vlastně jen pietně organizuje dění na scéně. Vše je tedy podřízeno samotné herecké akci. Ta ale působí jaksi očekávatelně a zejména obstarožně – střídají se zde „náležitá“ dětská hravost a monotónnost ve vážných scénách. Jediným vykročením z pomalu se šinoucí jevištní akce je jistá apelativnost, k níž se inscenátoři uchylují. Děje se tak ve scénách vraždění či znásilňování, kdy jsou diváci ozářeni silným, bílým světlem. Poslední scéna, čtrnáctá lekce, je pak hrána při rozsvíceném světle v hledišti, herci sedí na židlích na forbíně a vyprávějí divákům poslední osudové rány svých postav. Bohužel kýžený efekt se nedostavuje. Słobodziankova hra je skutečně napsána pro jiné publikum. Vypráví se nám něco, co se nás skutečně nijak nedotkne.

Elementární problém, který je s inscenováním Naší třídy u nás spojen, se jmenuje dramaturgický výběr. To neznamená, že nás nemusí tolik zajímat, co se v divadle našich severních sousedů děje (to ostatně celkem úspěšně sledujeme), spíše bychom se měli zaměřit na jiné aspekty fungování polského divadla, které od poloviny devadesátých let prošlo zásadní proměnou, díky níž se stalo nejprogresivnější evropskou divadelní kulturou. Měl by nás spíše zajímat způsob, jakým se to v Polsku povedlo, a nepřenášet hotové zboží. Třeba se to nové Komedii povede. Jednou se bude muset z cesty na sever vrátit domů.

Autor je teatrolog.