Třikrát denně revoluci

„Smyslem české politiky se stala obsluha oli­­garchie. Účast ve volbách ztratila smysl a občané reagují racionálně tím, že k volbám přestávají chodit.“ Tato slova se nepíší v letáku některé z anarchistických skupin, nýbrž je ve své knize vydané Sociologickým nakladatelstvím uvádí profesor politologie a ředitel Ústavu mezinárodních vztahů jako součást své diagnózy české krize. Jeho práce Politika nezájmu s podtitulem Česko a Západ v krizi je pozoruhodná z více důvodů. Především je cestou proti proudu dosavadních samozřejmostí.

Petr Drulák nepojímá krizi s důrazem na slovo neoliberalismus, ale rozumí jí krizi liberalismu. To dává jeho analýze mnohem širší obrysy. Nebojí se ani dalších myšlenek a témat, které by v posledních dvou třech dekádách před vypuknutím krize byly považovány za poněkud marťanské. Proti liberální koncentraci na jednotlivce a maximalizaci jeho užitku staví přemýšlení o společnosti, lásce k ní a závazcích, které plynou ze vztahu člověka k nekonečnu. Nebojí se mluvit o potřebě revoluce či duchovní obrodě, která má být jejím předpokladem. I v době, kdy se z kopání do neoliberalismu stala do značné míry móda, může znít jako provokativní autorovo tvrzení, že kořen naší současné krize spočívá v tom, že jsme za poslední dvě století z motta Francouzské revoluce „Svoboda, rovnost, bratrství“ zapomněli na třetí slovo a prvá dvě především stavěli proti sobě.

Výpůjčky a inovace

Doba krize dává průchod hlasům, které by v klidnějších časech zněly nepřijatelně. Hlad po alternativách však dokáže v českém prostředí sytit především pravice. Bez ohledu na úroveň rychlokvašených ekonomických bestsellerů Markéty Šichtařové a Vladimíra Pikory či návrhu na změny ústavy z pera Pavla Kohouta se zdá, že recepty má při ruce pravice. Autoři levice produkují spíše temná proroctví a najít mezi jejich díly promyšlenou alternativu je obtížné. Skoro jako kdyby posledním textem svého žánru zůstal Program společenské samosprávy Petra Uhla a dalších členů Hnutí revoluční mládeže z počátku sedmdesátých let, který nedávno znovu vydalo na svých internetových stránkách sdružení Socia­listický kruh.

Drulák je zajímavý tím, že nevstupuje do debaty o krizi z jasné pozice. Sám v knize reflektuje, že sdílel mainstreamový liberalismus, a jeho kritika je tak do značné míry sebekritikou s cílem zachovat racionální jádro liberálních hodnot. Narozdíl od autorů, kteří mohou krizi větším či menším právem vnímat jako potvrzení svých dosavadních názorů, je Drulákova analýza v mnoha ohledech otevřenější – v poněkud rozmáchlé črtě otevírá i zdánlivě dávno vyřešené otázky a nastoluje nečekané souvislosti. Autora ovšem poněkud zrazuje jeho vlastní styl a také tematická obsáhlost textu. Výklad rozdělený na dvě části nejprve představuje pět klíčových pojmů, jimiž jsou bratrství, svoboda, rovnost, demokracie, trh, a poté se snaží o jejich rozeznání v kapitolách o západní a české politice a o jejich aplikaci v kapitolách soustředěných na současnou krizi. Toto značně ambiciózní rozvržení textu se pojí se značnými didaktickými schopnostmi autora, které představují jeho silnou stránku a slabinu zároveň. Jednotlivé koncepty autor velmi přehledně a přístupně vysvětlí – a právě v okamžiku, kdy by čtenář očekával, že s nimi bude dál pracovat, rozvíjet je a problematizovat, otočí autor list a jde dál. Ostatně rozsah a zvolená témata mu hlubší ponor ani neumožňují.

Přílišnou daň za tuto autorskou strategii platí zejména kapitoly nadepsané prostě Západ a Česká otázka. Je otázkou, zda zpracování těchto témat v historickém horizontu od rozpadu Západořímské říše v prvním případě a zániku Velkomoravské říše v případě druhém umožňuje něco jiného než povšechnost. Pokud ano, pak tato šance zůstala nevyužita. Pro formulování teze, že okrajová poloha českých zemí vedla k častému vypůjčování západních řešení, ale umožňovala také inovaci a vrcholy českých dějin nastaly právě v situacích, kdy české země přetvářely poskytnuté impulsy v originální a inspirativní řešení, autor nepotřeboval rozsáhlé a povýtce deskriptivní pasáže popisující v nutně zkratkovitých formulacích jednotlivé dějinné vrcholy od Velké Moravy až po Československo.

Nad porcí duchovna

Zmíněný problém souvisí s jinou autorskou volbou – napřed logicky promyslet jednotlivé koncepty a teprve potom hledat jejich uplatnění v dějinách. Nejsou ale koncepty vždy spíše odrazem, sedimentem, výsledkem reflexe historických situací? Lze je vydestilovat a do dějin zpětně promítat? A pokud ano, jaký přístup k historii, lidskému jednání a myšlení taková autorská volba odráží?

Patrně takový, jaký se projevuje v řadě návrhů řešení krize a nápravy poměrů, z nichž mnohé představují inspirativní příspěvek do diskuse. Příkladem je losování některých funkcí či existence „revolučního referenda“, v němž by nadpoloviční většina voličů mohla vyjádřit nedůvěru nejen vládě, ale všem stávajícím institucím včetně politických stran – ty všechny by čekalo rozpuštění a na náměstích by vznikaly nové elity, které by posléze testovaly svou legitimitu v nových volbách (autor se zde odvolává na Thomase Jeffersona a jeho představu o revoluci každých dvacet let). Ovšem i přes nespornou inspirativnost se v popisu navrhovaných řešení projevuje značná technokratičnost. Jako by i revoluci bylo možné dopředu včlenit do institucionálního fungování společnosti, naplánovat ji a dát jí jasné meze. Jako kdyby velká část možností spojených s revolucí nespočívala právě v tom, že není zcela předvídatelná, že otevírá horizont nově a nevypočitatelně. To souvisí s hlavním konceptem knihy – bratrstvím, které je pro Druláka předpokladem politiky. Autor jej vnímá jako sounáležitost lidí zakotvenou ve vztahu daru, který má duchovní či mystický základ. Historicky mělo různé podoby, od středověkého křesťanstva přes národy 19. století až po poválečné sociál­ní státy. Pokud mají současná hnutí proti neoliberalismu mít smysl, nesmějí se omezit na defenzivní kritiku škrtů nebo na pouhé požadavky větší demokratičnosti. Musí přispět k obnově bratrství.

Tolik akcentované bratrství, jež je hlavním konceptuálním příspěvkem knihy, by si zasloužilo samostatnou práci. Pokud se však hnutím či společnostem pouze předepisuje jako úkol, dostává se autor do rozporu sám se sebou. Stává se tak trochu bezmocným technokratem předepisujícím společnosti tu porci duchovna, tu revoluci každých dvacet let. Tento rozpor je nicméně také odrazem určité poctivosti – jako by důkladným zvážením možností změny stávající situace dospěl k limitům vlastního jazyka, tedy jazyka společenské vědy. Uvidíme, k jakému jazyku on nebo jiní autoři, kteří budou na českém okraji Západu promýšlet společenskou krizi, ještě dospějí.

Autor je politolog.