Často se říká, že začátek roku je spojen s nadějí, že je možné nepříjemné věci nechat za sebou a dívat se dopředu, do budoucnosti, která je otevřená. Tak rád bych zachytil ve vzduchu nějaký pozitivní příslib, ať už hudební či jakýkoli jiný. Místo toho na mě při zpětném pohledu i při představě toho, co nás čeká, padá především únava.
Únava z hudby. Těžko lépe pojmenovat stav, v němž jsem se ocitl jakožto hudebník, vydavatel, organizátor, publicista i prostý pozorovatel. Co s tím? Děje se toho hodně, zvláště v oblasti „okrajovější“ či „experimentální“ hudby je cítit mnoho energie, nadšení, kreativity, ale také opakování, úmornosti a vyhořelosti. Všichni jako by dělali to nejlepší, čeho jsou schopni, a přitom to k žádným velkým posunům nevede. Přes všechnu snahu o spolupráci a propojování nejrůznějších scén a klanů je území pořád rozděleno ploty jako v zahrádkářských koloniích. A když už k nějakému spojení či setkání dojde, často působí jako sněm podivných, nemotorných brouků.
Problém zřejmě spočívá v tom, že každý aktér, ať už jde o jednotlivce nebo kolektiv, chce mermomocí někam patřit, mít co nejpevnější základnu, okruh podporovatelů, a zároveň by rád své državy rozšířil: snaží se přilákat nové posluchače, nové návštěvníky koncertů, touží po čerstvé krvi. Pokud si tento postup (tedy: držet a rozšiřovat) představíme ve větším měřítku, má několik konsekvencí, které jsou vyloženě zrůdné. Zakládá se tím ovzduší nepřející konkurence a tiché závisti. Spolupráce je vedena hlavně snahou získat z ní pro sebe nějaký prospěch, byť se každý zainteresovaný dušuje, že jde v první řadě o dobro hudby a všech, jimž není lhostejná. A především v tomto rozvržení začíná chybět to nejdůležitější: prostor. Je ho čím dál méně. Většina aktérů ho chce zaplňovat, ale málokdo je schopen zamyslet se nad tím, není li stejně důležitou, ne li důležitější činností naopak ho uvolňovat. Jde to tak daleko, až hrozí, že na tomto světě za chvíli nebude k hnutí.
První myšlenkou každého, komu jde o propojování, přesahy a křížení, by proto mělo být nikam nepatřit a nic nedržet. Nezapouštět kořeny. Nevytvářet nic, do čeho by bylo možné se schoulit a udělat si tam dobře. Hodně se toho namluví o umění na okraji, ale většinou nejde o nic jiného než o falešnou strategii založenou na přesunu a zúžení: střed se přenese přímo do soukromí pokojíčku, kolem něj se vytvoří samostatné, uzavřené univerzum a z umělce na okraji se stává Bůh, Generál, Otec.
K dosažení postavení na okraji není de facto třeba žádného gesta. Mluvíme li o umění obecně, stejně vždy dojdeme k tomu, že jde o sféru, která je okrajová ze své podstaty. Hlavní otázka tedy zní: jak se pohybovat na okraji, využívat všechny podvratné výhody, které z této pozice plynou, a přitom se ubránit mocenským svodům. Okraje jsou malé a křehké oblasti, v kterých nelze postavit katedrálu. Je to jako ve vaně: když zůstanete ležet, zatímco se voda vypouští, může se stát, že za vašimi zády, v prostoru mezi kůží a stěnou vany, vznikne malé jezírko – nejde s ním nic podniknout, nikdo se z něho nenapije, nedá se v něm rybařit a nepřiléhá k němu žádná písečná pláž – pouze tam dočasně je. Přitom stačí nepatrný pohyb těla a je pryč. Tyto malé oblasti nedokážou přivodit dokonalé uspokojení, protože zkrátka až příliš snadno mizí, ale zároveň představují určitou naději: nezaplňují prostor, a proto se nedají zmapovat, a tím ovládnout.
V podstatě se dá říct, že lokalizace hudebních žánrů na ose centrum periferie vůbec nedává smysl. Centralistický i okrajový přístup se dají aplikovat v jakékoli sféře hudebního dění, v globálním popu i na úrovni vesnické dechovky. Jednou z nejiluzornějších hudebních oblastí současnosti je zcela nepochybně takzvaný alternativní pop, vycházející z představy, že pop music může být upřímnější, vřelejší, nápaditější, založená na sounáležitosti a porozumění, a ne jen na kalkulu. Přitom se vyhraňuje vůči světu, jehož parametry v menším měřítku přebírá. Proto festivaly tohoto zaměření často vypadají jako mraveniště: z publika je ze všeho nejvíc cítit potřeba někam patřit. Naopak „velký“ globální pop – hudba Králů a Královen – díky obrovské propasti mezi tím, co předstírá, a tím, čím skutečně je, případně tím, co se za ním skrývá, nabízí široký prostor k různosměrnému pohybu, ke hře i snění, aniž by člověk musel nutně k něčemu přináležet.
Jinými slovy: malé oblasti se mohou vynořit úplně kdekoli, navzdory veškeré stratifikaci, dichotomickému myšlení a pokusům o symetrii. A nepravidelný proces jejich vznikání a zanikání může fungovat jako pilulky proti únavě, která dnes hladově číhá za každým rohem.