obsese minulostí
#13/2017

Emancipace skrze péči

Se Silvií Federici o reprodukční práci

Role péče jakožto práce svého druhu, kterou v současné společnosti vykonávají převážně ženy, je ústředním tématem života a díla přední feministické teoretičky Silvie Federici. Při její květnové návštěvě Bratislavy jsme hovořily o požadavku mzdy za domácí práci a nutnosti politizace a socializace péče.

O problematiku práce se zajímáte celý život. Existuje pro to nějaký důvod?

Vyrostla jsem po druhé světové válce, v době, kdy byla řada společenských norem zpochybněna a hromadně se stávkovalo. Snad všechna sociální hnutí, která kulminovala v šedesátých letech, včetně toho studentského, se zabývala problematikou práce a společenským uspořádáním. Velice mě ovlivnily iniciativy bojující za občanská práva a proti kolonialismu. Poukazovaly totiž na důležitost otroctví v dějinách kapitalistické společnosti – otroci hráli klíčovou roli v organizaci práce. Ženské hnutí, jehož součástí jsem se záhy stala, se zase soustředilo na otázky reprodukce – tj. veškeré aktivity spjaté s péčí, výchovou a výživou lidských bytostí. Brzy jsem pochopila, že problémy velké části pracující populace jsou zcela opomíjené. Vyrostla jsem v Itálii v padesátých letech, kdy zde existovalo silné dělnické hnutí. Tehdy se levice soustředila na dělníky, muže v modrých montérkách, na továrny jako místa masového pracovního nasazení. Byli to dělníci, kdo stávkoval, okupoval a zavíral továrny. V tom jsem vyrostla, tohle formovalo můj pohled na svět. Ale už tehdy se mě moje matka ptala: Co domácí práce? Co zemědělci? A to nebyla žádná intelektuálka. Ženské hnutí, s nímž jsem se později setkala, poskytlo těmto otázkám konkrétnější teoretický a politický rámec. Uvědomila jsem si, že tradiční pojetí práce vylučuje řadu aktivit, které však hrají klíčovou roli v mém životě i v životě žen v mém okolí.

 

V sedmdesátých letech jste se podílela na kampani Mzdy za domácí práce, která od státu požadovala plat za neplacenou práci v domácnosti. Čeho jste tehdy dosáhly a jaké jsou trvalejší důsledky vašeho úsilí?

Ta kampaň byla pro mě velice důležitá. Nejenže mi pomohla pochopit roli žen ve společnosti, ale porozuměla jsem rovněž podstatě samotného kapitalismu. Otázka žen a problematika ostatních pracujících se tím propojila. V kapitalismu se mnoho žen věnuje reprodukci a tato činnost je neviditelná, neplacená a podhodnocená. Ukazuje se, že znehodnocení určitého typu práce, existence jistého okruhu neplacených činností, ať už se odehrávají na plantáži nebo v kuchyni – a my jsme začaly vnímat domácnost jako svého druhu plantáž –, je nutnou podmínkou kapitalismu. Znehodnocení reprodukční práce totiž snižuje cenu pracovní síly, jež je zdrojem bohatství. Diskriminaci žen jsme zkrátka začaly vnímat touto optikou.

S kampaní jsme ale narazily, většinou se lidé domnívali, že nám jde o peníze. Přitom v politickém smyslu se jedná o mnohem víc. Samotný požadavek mzdy za domácí práci totiž odhaluje právě ono nutné znehodnocení reprodukční práce. Naše kampaň nikdy nedosáhla toho, aby byla tato práce finančně oceňovaná, jelikož se nám nepodařilo zorganizovat masové hnutí. Povedlo se nám ale poukázat na skutečnost, že reprodukce je druh práce, a co víc: odhalily jsme její klíčovou funkci v kapitalistické organizaci výroby – vytváří totiž pracovní sílu, která v kapitalismu hraje ústřední roli. Většina politických hnutí a teorií to ale nebrala v potaz. Dnes toto pojetí domácí práce naleznete v jakékoliv knize zabývající se genderem. Stal se z toho běžný předpoklad. Považuji to za úspěch, protože když jsme s tím přišly poprvé, útočila na nás celá levice.

Bohužel v rámci feministického hnutí zvítězily liberální proudy, i z toho důvodu, že se těšily mediálnímu zájmu a podpoře elit. Pozornost byla zaměřena na rovnost příležitostí na trhu práce a my byly kritizovány za to, že institucionalizujeme ženy v domácnosti. Tak to ale nebylo, nemluvily jsme o ženách v domácnosti, ale o domácí práci. Také jsme nechápaly náš požadavek jako cíl, ale jako nástroj, který může změnit mocenské vztahy a poskytne ženám nezávislost nejen politickou, ale rovněž ekonomickou. Kritizovaly jsme předpoklad, že jen skrze placené zaměstnání je možné získat větší nezávislost na mužích nebo kapitálu. Chtěly jsme ukázat, že žijeme ve společnosti, která si vůbec neváží té nejdůležitější činnosti, jež pečuje o lidský život. Proto si myslím, že ta kampaň je stále důležitá, i když dnes bych ji rozšířila. Boj proti systémovému znehodnocení reprodukční práce pokračuje a požadavek na její finanční ohodnocení je stále platný a důležitý. Je ale třeba zároveň přemýšlet o alternativních formách reprodukce, nebojovat jen za mzdu za domácí práce, ale například také za jiné podmínky bydlení.

 

Mluvíte o současné krizi reprodukce. Můžete přiblížit, co tím myslíte?

Jak už jsem zmínila, pro fungování kapitalistického systému je nutné, aby určitá sféra práce byla neplacená. A nikdy to neplatilo tolik jako dnes, v době globalizace, kdy se výroba přesunula do bývalých kolonií, financializuje se ekonomie atd. Společným jmenovatelem těchto procesů je právě celosvětový útok na reprodukci, který se projevuje v různých lokalitách jinak. V řadě míst se to děje prostřednictvím zabavování půdy či konce sociálního státu – zpoplatňování zdravotní péče, vzdělání a podobně. Jinde tato krize spočívá v nárůstu počtu žen, které pracují jako chůvy, uklízečky, zdravotní sestry nebo prodavačky ve fast foodech za extrémně prekérních podmínek, nepodléhajících standardním pravidlům. Dalším projevem této krize je úbytek pracovní síly a zároveň vzrůstající počet dětí, mužů a žen, kteří se nemohou postarat sami o sebe. Stáří se stává noční můrou. O staré lidi se dříve staraly ženy v rodině, senioři mohli čerpat podporu od státu, která jim zajistila důstojné živobytí. Dnes je řada z nich ponechána osudu a počet sebevražd mezi nimi vzrostl. Také dětská úmrtnost narůstá, řada dětí tráví den o samotě, alespoň ve Spojených státech. Většina žen je zaměstnaných, pak jdou domů, kde je čekají další povinnosti – je to nekonečný pracovní den. Nemají čas samy na sebe. Čím dál víc jich trpí depresemi a pravidelně užívají psychofarmaka. Tvoří největší skupinu konzumentů antidepresiv. Jsou to miliony pilulek, které jim umožňují přežít a dál fungovat. Mají přitom pocit, že neexistuje jiná možnost. Výskyt násilí mezi ženami je dnes také mnohem vyšší, alespoň podle statistik v Itálii.

 

Nevedlo ale rozšíření služeb na Západě – od fast foodů přes restaurace po prádelny – ke zmenšení objemu domácí práce v takzvaných vyspělých zemích?

To je iluze. Naopak, mnoho činností, které byly dříve vykonávány institucionálně, se stalo domácími pracemi. Ve Spojených státech to platí například o zdravotní péči. Dříve jste po operaci zůstávali dva tři dny v nemocnici na doléčení, podle závažnosti vašeho stavu. Dnes vás pošlou hned domů a další člen rodiny – většinou je to žena – je instruován, jak se má o vás postarat. Podobnou situaci zažívají lidé s chronickými zdravotními problémy, například ti, kteří mají nemocné ledviny a musí na dialýzu. Na trhu jsou různé nástroje, které jsou určené k tomu, aby si pacienti mohli dialýzu provádět doma.

 

Co na to feminismus? Kde vidíte jeho největší selhání?

Feminismus v takzvaném vyspělém světě selhal. Existuje ale ještě jiný feminismus, který byste nalezli třeba v Latinské Americe a který je mnohem více spjat s potřebami pracujících žen. Západní feminismus usiloval v první řadě o rovnost na trhu práce a boj na poli reprodukce do velké míry opustil. Rozhodně to platí o Spojených státech, kde feministky nebyly schopné se vyslovit ani na podporu mateřské. V jejich očích to bylo privilegium, chtěly rovnost s muži, a když to nemají muži, proč by to měly mít ženy? Jakákoliv rozdílnost byla nepřípustná – v podstatě odmítly své ženství. Ve Virginii chtěly ženy pracovat v dolech a jejich majitel jim to zakázal, jelikož by to mohlo mít negativní dopad na jejich plodnost, a některé se kvůli tomu nechaly sterilizovat. Tento příklad je vhodnou metaforou toho, co feministky dokázaly. Když v roce 1976 Nejvyšší soud přezkoumával rozhodnutí o mateřské, scházela tu masová podpora, a stále nic takového v Americe neexistuje. Něco podobného se stalo v případě žen, které pobíraly sociální dávky – pomoc pro rodinu se závislými dětmi. V podstatě se jednalo o první mzdu za domácí práci, jelikož to předpokládalo pojetí domácí práce jako činnosti, která musí být finančně oceněna. V sedmdesátých letech začaly téměř všechny politické síly na tuto podporu útočit a tuto práci líčit jako parazitickou, jako něco, za co se jen vyhazují státní peníze. Zase tu scházelo razantní vyjádření nesouhlasu.

Od poloviny sedmdesátých let se OSN angažuje na poli feminismu. Vyhlásili dekádu žen, organizovali konference a nastolili nový typ feminismu, jenž byl v podstatě vytvořený shora, státem nebo institucemi, které začaly mluvit feministickým jazykem. Feminismus byl domestikován: usiloval o rovnost, ale byl zbaven svého subverzivního aspektu, touhy po nové společnosti…

 

Pokud má reprodukce hrát klíčovou roli v rámci feminismu či jakéhokoli politického hnutí, jakou by konkrétně měla mít podobu?

Reprodukční práce vytváří pracovní sílu. Jistě, jedná se také o službu lidem, dětem, seniorům. V kapitalismu je ale postupně podřízena hlavně reprodukci pracovní síly. Tato práce – více než jiné typy činností – v sobě nese zásadní rozpor. Pečujete o lidi, což znamená, že uspokojujete jejich potřeby. Cílem ale je, aby mohli splnit určitá společenská očekávání a povinnosti, které nám společnost ukládá. Je to zajímavý rozpor, produkující další rozpory, jež musí ženy v životě řešit. Vezměte si náš vztah k rodičům. Chtěli, abychom byli šťastní, abychom uskutečnili své sny, ale zároveň musela platit určitá disciplína. Myslím tím výchovu, která je v podstatě přípravou na neúspěch. Moje matka mi říkávala: „Pamatuj si, život není žádné peříčko, musíš dělat to a to, když půjdeš do práce, musíš se tam chovat tak a tak.“ Vychováváte děti, aby ve světě přežily, aby dělaly to či ono, protože tušíte, že budou společností souzeny a hodnoceny určitým způsobem. Feministky pochopily, že zacházíte-li takto s lidmi kolem sebe, zároveň tím samy sebe disciplinujete. Emancipace druhých lidí, zejména našich dětí, pak spočívá v našem vlastním osvobození. Je třeba změnit reprodukci, je třeba rozvíjet naši schopnost odporu a sebeurčení. Jedná se o kolektivní proces, který započalo ženské hnutí. Nejde jen o osvobození žen, ale také o jiný způsob přemýšlení o vztahu dětí a rodičů nebo o institucích, které o děti pečují. Nejsou to parkoviště, kam odložíme děti, abychom mohli udělat více práce, jak se někteří domnívají. Jedná se tu o budoucnost.

 

Každé politické hnutí se potýká s otázkou vlastního přetrvávání, vlastní reprodukce. Umějí se dnešní politická hnutí reprodukovat?

Už od sedmdesátých let zakládají různá hnutí sociální centra, která se nestarají jen o politické demonstrace a mobilizaci lidí, ale fungují jako místa společenské interakce a alternativních forem péče. Zhruba před deseti lety se rozvířila diskuse kolem sebereprodukce politických hnutí v souvislosti s protesty proti globalizaci. Po Seattlu se uskutečnily jak v Evropě, tak ve Spojených státech velké demonstrace, kterých se účastnilo množství skupin a hnutí, ty se ale hned zase rozpustily. Aktivisté si začali pokládat otázku, jaký to má celé smysl, a pochopili, že musí existovat i jiné formy společného bytí, v nichž by politický a každodenní život nebyl oddělen. Ženské organizace si jako první uvědomily souvislost politické aktivity a nutnosti proměny každodenního života, vztahů v rodině, vztahů s muži a podobně. Řada mladých, ale i starších lidí se ostatně cítila z politického hnutí vyloučena. Ne všichni můžou sedět na schůzi a diskutovat do dvou hodin do rána nebo trávit odpoledne na demonstracích. Ne všichni mají dost energie. Někteří se starají o malé děti a jsou tím omezeni. Hnutí se nemohla udržet, nemohla se reprodukovat, pokud ignorovala základní potřeby, které vyvstávají v každodenním životě a kvůli nimž se řada lidí nemohla stát součástí těchto iniciativ. Je to otázka nových vztahů mezi lidmi, kteří usilují o nějakou zásadnější společenskou transformaci. Nemělo by to být tak, že jdu na demonstraci a pak se vrátím ke svému běžnému životu a problémům, které řeším v izolaci. Nejsou to naše soukromé problémy. Nelze se tvářit, že tu nejsou lidé s nemocnými dětmi. Hnutí by neměla a priori vyřazovat určité skupiny lidí.

 

Jak vidíte roli státu ve vztahu k reprodukční práci? Jak bychom se měli postavit k paradoxu, že pokud jsme zaangažováni ve formách kolektivní reprodukce, již navrhujete, pak vlastně suplujeme roli státu, který alespoň ve své neoliberální podobě tuto aktivitu jen vítá?

To, že se lidé organizují nezávisle na státu, ještě neznamená, že se nezabývají funkcí státu. Kdyby se jí skutečně nezabývali, pak máte samozřejmě pravdu. Přinejlepším pak jen zmírňují chudobu a v nejhorším nahrazují pracovníky ve veřejných službách, kteří už se tak jako tak ocitají pod tlakem. Vlastní organizace reprodukce ale také znamená odmítnutí určité pasivity. Přestaneme předpokládat, že se o naši reprodukci postará stát a že nám nepřísluší mu do toho mluvit. Co je vlastně zdravotní péče? Cílem té, kterou nám poskytuje stát, je zařadit nás zpět do pracovního procesu. Jakou reprodukci vlastně chceme? A jaké bydlení? To je důležité promyslet.

Také je přece důležité, aby lidé společně řešili své problémy v rámci svých komunit – aby reprodukce byla více sociální a kolektivní. Můžeme něco chtít po státu, jenže nemáme moc, abychom to prosadili, společnost se totiž jaksi rozpadla. Organizace, které dříve existovaly, ať už v rámci zaměstnání nebo bydlení, neexistují. I proto, že se pracovní místa přesunula někam jinam, což podlomilo společenství založená na sdílení pracovního prostoru. I to je součástí krize reprodukce. Snahy o kolektivní reprodukci proto musí být snahami o obnovení společnosti. Pouze tehdy, když jsme zakořeněni v nějakém společenství a existuje kolektivní sebereprodukce, jsme dostatečně silní, abychom mohli vyjednávat se státem a něco po něm požadovat. Je také důležité mít takové požadavky, aby jejich uspokojování nerozdělilo společnost. Velice často stát uspokojí jedny a ignoruje druhé. Je třeba propojit různé komunity s těmi, kteří bojují uvnitř institucí – zdravotními sestrami, doktory, učiteli. Stávky, jež byly nejúspěšnější, probíhaly často v místech, kde se tyto dvě skupiny spojily.

Do třicátých let dvacátého století se odbory staraly o všechno, zajišťovaly i zdravotní péči. Práce a reprodukce nebyly tak striktně odděleny, naopak. Nyní vnímáme sociální stát jako velkou výhru a v jistém smyslu je to samozřejmě pravda, šlo o výsledek obrovského úsilí několika generací. Ale s počátkem státního systému zdravotní péče, vzdělání či sociálních jistot jsme svědky toho, že se odbory postupně izolují a oddělují od života jednotlivých komunit, což v důsledku není dobře. Sociální stát byl diskriminační, například v případě důchodů. Ženy v domácnosti si mohly nárokovat důchod a sociální jistoty jen prostřednictvím svého manžela. Není to tedy tak, že bychom jen truchlili po sociálním státu, i když jde samozřejmě o velkou ztrátu. Nechceme se k němu prostě jen vrátit, ale potřebujeme něco, co je lepší a co neodděluje lidi, kteří pracují v institucích, od těch, kteří se věnují komunitě nebo rodinnému životu.

 

Existuje ve Spojených státech politické hnutí, které se těmito otázkami zabývá a které má podle vás budoucnost?

Poslední politické hnutí, které chtělo změnit společnost, bylo Occupy Wall Street. Bylo to hnutí, které se odehrávalo v celých Spojených státech a které, i přes své limity, upozornilo na řadu problémů, jež zůstávaly předtím neviditelné, například otázky třídy, organizace práce, distribuce bohatství. Je to také hnutí, které začalo volat po nových formách reprodukce. Z jednotlivých okupací a tábořišť se staly zárodky nové společnosti, alespoň tak to mnoho lidí vnímalo. Šlo o společenství, v němž bylo možné si společně plánovat život, řešit stravování, úklid, knihovnu. Myslím, že řada mladých byla touto zkušeností hluboce poznamenána. Samozřejmě s tím souvisely i některé problémy. Když demonstranti začali tábořit v ulicích, byl tam už někdo jiný – bezdomovci a drogově závislí, na což často nebyli připraveni. Kempy zmizely, ale mnoho lidí se stále v tomto hnutí angažuje. Když v New Yorku řádil hurikán Sandy, pomáhali v místech daleko od centra, která stát zanechal svému osudu. Stovky mladých lidí tam měsíce docházely a uklízely, sháněly potraviny, léky, chodily od domu k domu, setkávaly se s místními lidmi. To mimo jiné podnítilo velice důležitou diskusi o tom, aby tyto aktivity jen nenahrazovaly roli státu, což je samozřejmě velice důležitá otázka. Ale má svou odpověď. Je důležité zároveň vytvářet nové společenské vztahy.

 

Ano, s tím máme nyní v České republice svou zvrácenou zkušenost. Vznikají nové, autentičtější společenské vztahy a společenství, ale děje se tak na základě nenávisti vůči Romům.

Ano, chápu, instituce se tak snaží nasměrovat někam jinam hněv, který platí primárně jim. Je to klasický recept, jenž obrací lidi proti sobě. Příkladem je řecká krajně pravicová strana Zlatý úsvit. Děje se to i ve Spojených státech, zvlášť v hraničních oblastech, kde jsou mobilizováni lidé, aby „ochránili“ své komunity před Mexičany. Ale to už je trochu jiná diskuse.

Silvia Federici (nar. 1942) je významná feministická teoretička a aktivistka. Je emeritní profesorkou na Hofstra University. V sedmdesátých letech se angažovala v kampani Mzdy za domácí práci (Wages for Housework). Dlouhá léta působila v Nigérii a aktivně se účastnila protiglobalizačního hnutí. Napsala knihu Caliban and the Witch: Women, the Primitive Accumulation (Kaliban a čarodějnice. Ženy, tělo a původní akumulace, 2004), která představuje zásadní feministickou kritiku marxismu a jeho pojetí žen a práce. Nedávno vyšla antologie jejích textů o reprodukci Revolution at Point Zero: Housework, Reproduction, and Feminist Struggle (Revoluce v bodě nula. Domácí práce, reprodukce a feministický boj, 2012).