Výstava v galerii Hunt Kastner Artworks tematizuje modernitu, která rezonuje současným uměním – charakterizuje ji utopické myšlení a víra v prudkou expanzi lidské civilizace i mimo naši planetu. V expozici Basima Magdyho se minulost a budoucnost zacyklují a stávají se nerozlišitelnými.
Expozice Budoucnost obyčejných zázraků egyptského umělce Basima Magdy v pražské galerii Hunt Kastner Artworks se vrací před postmoderní myšlení, do doby modernity. Mimovolně tak komunikuje se souběžnou výstavou Obrazy a předobrazy kurátora Karla Císaře v Městské knihovně v Praze.
Císařova výstava kombinuje funkcionalistické sklo, modernistické výstavnictví, surrealistickou typografii a díla čtyř současných světových umělců. To vše na pozadí křiklavého kontrastu mezi pečlivě komponovanou materiální prázdnotou a ideovou naddimezovaností. Expozice odkazuje k cyklickému charakteru navracení se ke stále stejným inspiračním zdrojům, což podporuje i samotná prostorová dispozice galerie. Soubor Basima Magdy představuje jednu z dalších možných odpovědí na Císařem kladené otázky a teze. Pro mnohé kritiky Císařova přístupu je navíc patrně mnohem srozumitelnější. Na rozdíl od Nairy Baghramian, Henrika Olesena, Floriana Pumhösla a Mathiase Poledny, vystavujících v Městské knihovně, se Magdy nevrací do modernity vrcholné, avantgardní, ale ohledává doznívající, radikálně utopicky smýšlející modernitu z přelomu padesátých a šedesátých let.
Dobývání galaxií
Tomáš Pospiszyl přirovnal v Lidových novinách Císařem řešený prostor Městské knihovny k závěrečné scéně filmu 2001: Vesmírná odysea (1968), ve které se čas a prostor rozbíhají opačnými směry, aby vzápětí navodily hrdinovi filmu konečnou nesdělitelnou katarzi – poznání podstaty bytí. Navážeme-li na tento příměr, Basim Magdy ve své práci představuje spíše úvodní pasáže Kubrickova filmu a poukazuje na razantní pokrok vědění související s vývojem společenských vztahů. Modernismus v tomto pojetí značí bezvýhradnou víru v lineární vývoj a pokrok, v obohacení člověka technologickými výdobytky a expanzí do dalších světů. Specifické výtvarné tvarosloví Magdyho je naroubováno na obrazy populární kultury Sputniku a dobývání nesmírných dálav galaxie. To vše s lehce dystopickým, ironizujícím nádechem, jenž poukazuje na neslavné překonání nadějí vkládaných do startu nového milénia. Stojí přitom za poznámku, že vztahování se k modernitě a její různorodé citování s nástupem nového tisíciletí přímo souvisí. Zásadním způsobem se tomu věnovaly hlavně přehlídky Documenta (2007), Berlínské bienále (2008) a trienále v Londýně (2009).
Pro pražskou výstavu Basim Magdy připravil práce na papíře, projekci diapozitivů a film. Text na kresbě There Are Many Awards to Be Collected (Existuje mnoho cen, které je možné získat) v souvislosti s celkem výstavy sugestivně navozuje představu jakéhosi tematického manuálu, příručky pro hravého člověka budoucnosti. Zbylé práce totiž zobrazují jedince či situace v momentech triumfu: vzlet kosmického modulu, polapenou obří krakatici či střet člověka s levitujícím barevným mnohostěnným útvarem – výjev svou sakrálností připomíná střet člověka s monolitem ve Vesmírné odyseji.
Historicita techniky
Projekce diapozitivů nazvaná Investigating the Color Spectrum of a Post-Apocalyptic Future-Landscape (Zkoumání barevného spektra postapokalyptické krajiny budoucnosti) syntetizuje několik aktuálních trendů. Na první pohled je tu zřejmý odkaz k atompunkové kultuře (odnoži cyberpunku), ateliérovým filmům padesátých let, natáčeným s výrazně barevným pozadím pro posílení atmosféry odlišnosti neznámých světů. Vhodným příkladem je jistě Zakázaná planeta (Forbidden Planet) z roku 1956 nebo klasický seriál Star Trek z konce šedesátých let. Magdy upravuje barevnost jednotlivých snímků pomocí různých typů chemikálií při procesu vyvolání. Zaznamenané pusté vulkanické krajiny tak posouvá do výrazných odstínů oranžové, fialové či zelené. S kultem minulosti pak souvisí fetišistická záliba v anachronických reprodukčních zařízeních – v tomto případě jde o karuselový slide projektor. Letošní Benátské bienále tomuto trendu nasadilo korunu: mnoho projekcí jemnou hrou světla a stínu zdůrazňovalo spíše specifickou historicitu projekční techniky než samotný promítaný obraz. Se zastaralou technikou ostatně pracuje i Mathias Poledna, jak na své disneyovské prezentaci v Benátkách ve formě 35mm barevného filmu, tak v případě 16mm černobílého pásu v Městské knihovně.
Pohled na celek výstavy reinterpretuje film Crystal Ball (Křišťálový míč). Tentokrát se jedná pouze o klasickou digitální projekci akcentující prolínání časových rovin oproti konvenční kauzální následnosti. Minulost se navrací, aby se chopila pozice budoucnosti, přítomnost razantně zdůrazňuje svoji nezachytitelnost. Zkušenost s tímto černobílým filmem poskytuje novou, kritičtější optiku pro opětovné zhlédnutí první části výstavy. Předobraz tu je pro pochopení obrazů a obraz vysvětluje předobrazy. Ohledávání odkazu modernity, zdá se, nekončí. Odyseou našeho času tedy zůstává putování minulostí.
Autor je historik umění a kurátor.
Basim Magdy: Budoucnost obyčejných zázraků. Hunt Kastner Artworks, Praha, 7. 9. – 19. 10. 2013.