Fotografie šternberského umělce Michala Kalhouse v galerii Svit zachycují idylické výjevy evokující prázdniny na venkově. Navzdory efektní instalaci, která zcela nekoresponduje s nostalgičností děl, výstava ponouká především ke klidnému rozjímání. Nečekáme však od současného umění poněkud vyšší cíle?
Galerie Svit v současné době hostí výstavu Michala Kalhouse pod poněkud násilně internacionálně formulovaným názvem My Father Is a Star. Výstavy ve Svitu, zvláště od přesunu do sousedství Galerie Filipa Polanského, jsou pro návštěvníka, vernisážového i běžného, vždy veskrze příjemným zážitkem. Panuje zde jakési familiérní klima prodchnuté pocitem, že jsme se ocitli na správném místě – mezi soukromými pražskými galeriemi Svit zkrátka hraje nepřehlédnutelnou roli.
Prvoplánová instalace
Hned při vstupu do galerie je návštěvníkovi nabídnut dort, či pravděpodobněji jde o koláč, k němu krajáč mléka, možná kakaa. Ať tak či onak, rozhodně je to lákavá kombinace, přestože černobílý výjev vyžaduje jistou dávku fantazie, aby nám vytanul na mysli cukrářský požitek. Uvítací koláč ve formě velkoformátové fotografie vás ve spojení s názvem uvede do děje a zbytek výstavy v něm ještě chvíli nechá plout. Kolem jiskří scény z dětského života: houpání, zavlažovač trávníku jako nejbližší přítel v parném dni, skleník i temná stodola, místo pro všeliké hry, jako i cesta k přilehlému rybníku nebo procházka zámeckým parkem. Vše je řazeno v narativní, téměř komiksové kompozici, připomínající prázdniny u babičky.
Hlavní prostor galerie Svit s šedou litou podlahou je tentokrát zbaven všech dělení a vizuálních bariér, čímž se stává pro oko rozsáhlejším, než ve skutečnosti je. Fotografie jsou umístěné pouze ve dvou shlucích na vzájemně protilehlých stěnách. Přesvětlený velký prázdný prostor je tak využit pro instalaci devíti snímků a je nutné zdolat mnoho zbytečných metrů, aby bylo možné rozeznat, co je na nich zachyceno. Fotografie mají záměrně nepřesně střižené okraje, což působí v kontextu precizní instalace rozporuplně. Protichůdnost obsahu i formy snímků vůči instalaci je jedním z nejběžnějších možných způsobů ozvláštnění výstavy a jednoduché významové dichotomie při kurátorské práci často mají svůj půvab. V tomto případě jsou ale spíše na škodu – fotografie Michala Kalhouse se vyznačují výrazným světlopisem a instalace jejich vnitřní i vnější něhu jen drtí.
Ukolébáni nostalgií
Tisková zpráva Martina Škabrahy pojednává velice poeticky o samotných dílech, avšak instalaci nereflektuje. Fotografie podle něj svou deklarovanou materialitou, nesenou tradiční technikou, posilují význam duchovního obsahu a zprostředkovávají tak „kontinuitu látky v čase a prostoru“. V době instagramového hipsterství se bohužel podobná snaha o konzervování starých dobrých časů ve „filtrované fotografii“ stává lehce bezzubou. Sama o sobě je hodnotou dnes už narušenou a rozbitou standardem technického mainstreamu. Nostalgické hledání ztracených půvabů ve formalistické hře s materiálem se bohužel právě úrovni instagramových snímků blíží. Škabraha v textu zmíní i Waltera Benjamina a obavu ze ztráty aury uměleckého díla jeho reprodukovatelností, o níž slavný zástupce Frankfurtské školy mluví ve svém textu z roku 1936. Tomu se údajně snaží Kalhous svou prací ubránit, a to právě oním dobře míněným specifickým přístupem k materiálu, který bohužel připomíná fotografie evokující šedesátá a sedmdesátá léta, jimiž jsou plněny osobní profily „fotografů“ doby sociálních sítí. Záměr je samozřejmě jiný, práce nikoli automatizovaná, idea osobně koncipovaná, nikoli prostě vložená zvenčí výběrem vhodné mobilní aplikace. Proč je tedy celá tato umělecká intence dehonestovaná onou instalační a vizuální šarádou?
Přijmete-li při vstupu do Svitu onen zmíněný zákusek a zhlédnete-li v klidném rozjímání zbytek výstavy, můžete být spokojeni. Dostane se vám stavu odpočinku a pocitu zpomalení, za které brojí známý Spolek pro zpomalení času z univerzity v Klagenfurtu. Nostalgie vás pohltí, fotografie okouzlí, vzpomenete na dětství či vlastní děti a odejdete s jasnou satisfakcí. Je ale takové uspokojení dostatečným cílem umění v době, kdy společnost tak obtížně hledá své ukotvení? Nedaleko od Svitu, v obchodním centru Nový Smíchov můžete třeba zajít na Hitchcocka a Anthony Hopkins pro vás vykouzlí podobně nostalgickou katarzi. Ale mají výstava současného umění a film z hollywoodské velkoprodukce být nositeli téhož?
Autor je student teorie umění na VŠUP.
Michal Kalhous: My Father Is a Star. Svit, Praha, 6. 2. – 23. 3. 2013.