Pražský divadelní spolek Kašpar už spoustu let ukazuje, že pozoruhodné divadlo lze dělat i bez velkých extravagancí. Střídmě a s důrazem na hereckou složku přináší staré i nové texty či inscenace pro celou rodinu. Schopnost zaujmout a vzbudit emoce prokázal i teď, kdy jako svou první letošní premiéru uvedl hru Terminus Marka O’Rowea v režii Marka Němce. Sázka na skromnost se zkrátka vyplácí.
Repertoáry českých scén často dokola recyklují několik slavných jmen, na něž lákají zejména občasné diváky. Když už se někdo rozhodne jít do divadla, chce zkrátka vidět hru v podstatě kteréhokoli velkého klasika. A je to vlastně přirozené, vždycky se cítíme bezpečněji a jistěji tam, kde to alespoň trochu známe. Jenže divadlo se, ostatně jako všechno, v průběhu let vyvíjí a kromě nových režijních interpretací, které někdy s klasickými texty ve jménu aktualizace pěkně zacloumají, vznikají i nové divadelní hry. Těch si ale inscenátoři pohříchu málo všímají.
Poetické překážky
Existují však i výjimky. Jednou z nich je divadelní spolek Kašpar, který si jako svoji jubilejní, stou premiéru zvolil inscenaci textu současného irského autora Marka O’Rowea Terminus. Drsné příběhy tří lidí, které se postupně důmyslně proplétají, až vyústí v poněkud mystické vyvrcholení, se ale na české scéně neobjevují poprvé. Už před třemi lety je představilo Divadlo Letí, pražská Mekka současných her. Že to tehdy nebyla poslední premiéra, je vcelku pochopitelné – O’Roweův text je totiž naprosto výjimečný.
Hra je zajímavá nejen vynalézavě spleteným příběhem, který se rozkrývá pozvolně a překvapivě, ale také po formální stránce: celá je psaná ve verších. Rozhodně ale nejde o nějaké suchopárné básnění, Terminus je naopak jazykově moderní a nevyhýbá se ani nejrůznějším vulgarismům, jež právě ve verších působí neotřele a neskonale vtipně. Velkou zásluhu na tom má také překladatelka Ester Žantovská, které se podařilo udržet humor i švih a stvořit nejen čistý překlad, ale i naprosto svébytné dílo.
Dlouhé veršované monology ovšem bezpochyby kladou mnohé překážky režii. Jak udržet divákovu pozornost při neutuchajícím proudu řeči? Jak pracovat s příběhy, které jsou vlastně jen vyprávěny a nedějí se přímo na jevišti? Snad pro všechna úskalí, která stejně jako řada jiných současných textů při inscenování přináší, budí Terminus respekt divadelních tvůrců. Mladý režisér Marek Němec se ale nezalekl a přistoupil ke hře intuitivně a přirozeně. Stěžejní pro něj zůstala práce s hercem. Každá postava jako by se během svého vyprávění v určitých momentech pocitově vracela do konkrétních situací, které Němec jen načrtl nejzákladnějšími režijními prostředky. Působivě například využil točnu, díky níž mohly postavy utíkat nebo třeba létat. Veškeré napětí pak ponechal textu a světelným či hudebním proměnám. Jediný výraznější efekt použil na samotném konci, kdy jednoho z herců vytáhl ke stropu na závěsném laně. Jinak ukázal střídmou režijní práci, která na scéně nepotřebuje rekvizity ani kulisy, a přece každé prostředí vykreslí v jasných barvách.
Zoufalství lidského údělu i nadhled
Kvalitu inscenace lze tedy zčásti připsat citlivé režii, která ctí text, minimálně stejně zásadně ale přispěli herci. Alena Doláková (v alternaci s Martinou Prášilovou), Ladislav Hampl a Barbara Lukešová nestáli před jednoduchým úkolem. Veršované monology vyžadují naprosto přesnou hereckou práci a nasazení, aby diváka udržely ve střehu. V tomhle úkolu všichni tři nepochybně uspěli. O malý krůček před ostatními byla Lukešová, která dokázala mluvit ve verších s naprostou samozřejmostí a nonšalancí. Navíc se v ní snoubilo přesně to, co se pojí v samotném textu – hluboké zoufalství lidského údělu s nadhledem. Každým svým pohybem nutila ke smíchu, jenž záhy bolestně zamrzl na rtech. Během necelých dvou hodin ovšem všichni tři ukázali možná širší rejstřík emocí než mnozí z jejich kolegů za celou svou kariéru.
Chtělo by se říci, že zde byly použity všechny ingredience ke vzniku silné inscenace. Kdyby totiž jakákoli ze složek třeba i mírně pokulhávala, mohlo by to výsledek citelně ovlivnit. Přehnaně ambiciózní režie by snadno zadusila silný text, špatným hercům by nepomohlo sebelepší vedení a hloupá hra by zůstala hloupou v jakémkoli provedení. V tomto případě tedy není proč se bránit superlativům.
Autorka je divadelní kritička.
Mark O’Rowe: Terminus. Překlad Ester Žantovská, režie Marek Němec, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Jana Jurčová, dramaturgie Lenka Bočková, hrají Alena Doláková / Martina Prášilová, Barbara Lukešová, Ladislav Hampl. Divadelní spolek Kašpar, Divadlo v Celetné, Praha, premiéra 3. 10. 2013.