Nic pro technopesimisty

Nepochopená psychoanalýza v japonském sci­-fi románu

Sci­-fi román Paprika japonského spisovatele Jasutaky Cucuie využívá pro svou zápletku pseudojungovské a kvazipsychoanalytické pojmy. Psychoanalytický rozbor by si ovšem zasloužil sám autor – výsledek by mohl být zajímavější než kniha, která se řadí mezi ty horší z jeho doposud přeložených děl.

Geniální a hlavně krásná psychiatrička Acuko Čiba s kolegou, vynálezcem Kósakuem Tokitou, zasluhují a pravděpodobně také obdrží Nobelovu cenu. Vyvinuli totiž přístroj, s jehož pomocí se může vyškolený lékař (anebo také kdokoli jiný) vydat do snů svého pacienta léčit neurózy a psychózy (anebo do snů zdravého člověka neurózy a psychózy způsobovat). Sama Acuko zařízení po­­užívá, aby jako čarokrásná, holčičí i mateřská superterapeutka Paprika vstupovala do snů vysoce postavených mužů a svým charismatem, a není­li zbytí, také pomocí sexu, rozpouštěla jejich dětské komplexy, aktivované zpravidla pracovními nesnázemi. Hrdinkou nově do češtiny přeloženého románu Jasutaky Cucuie, nazvaného podle hlavní postavy Paprika (Papurika, 1993), je tedy další ­femme ­fatale neurčitého věku a pronikavé inteligence. Aspoň zpočátku ale můžeme doufat, že Cucui bude přece jen inovativní.

 

Jungiáni proti freudovcům

Paprika právě začíná léčit vedoucího automobilky Tacua Noseho a po něm policejního náčelníka Tošimiho Konakawu – oběma vstupuje do snů právě v době, kdy v Psychiatrickém výzkumném ústavu, v němž Acuko pracuje, eskalují mocenské boje. Menší pokrokové křídlo vede „jungiánka“ Acuko s Tokitou, čistí vědci. Čtenář má evidentně stát na jejich straně. Zbytek ústavu představují „freudovci“, sexisté a humanisté, především okultista Inui a anticky krásný objekt jeho perverznosti Osanai. Ti si troufají zabývat se etikou výzkumů a nově vyvíjených technologií. Jejich prudérnost ale jen zakrývá plán nechat pomocí přístrojů zešílet jejich vynálezce a uchvátit vedení ústavu pro sebe. Možná se od doby prvního vydání změnila nálada ve společnosti, ale je těžké neztotožňovat se s druhou skupinou: dobře jim tak, vynálezcům!

Boj o moc nejprve probíhá v realitě a v podvědomí odděleně. Inui a Osanai ukradnou Tokitovi zdokonalené zařízení pro vstup do snů a pak infikují zdravé zaměstnance schizofrenními představami. Postupně se ale skutečnost a sny začínají prolínat. Ukradená technika, na jejímž držení závisí výsledek války o vedení ústavu, cestuje mezi vnější a psychickou realitou. Náhodné chodce v ulicích tyranizují obří japonské panenky, příšery z evropské mytologie, hejna supů, tygři. A ačkoli jde o zhmotnělé snové výjevy, jejich důsledky se ukazují jako zcela reálné. Jak se děj rozvíjí, hranice mezi snem a bděním se zcela stírá, sny se nebezpečně prohlubují a znemožňují účastníkům bitvy ovládnout situaci. Nakonec ovšem vítězí Paprika a strana dobra. Po zasazení smrtelné rány freudovci Inuimu odhalením ženského přirození Kristovy sochy v jakémsi imaginárním chrámu končí schizofrenní hrůzy pateticky šťastně – dojde na udělení Nobelovy ceny a nechybí ani svatba laureátů Acuko a Tokity, přičemž hrdinčina promiskuita diskrétně vyšumí.

 

Nekrofilní charakter a anální fixace

Sen několika úrovní, v němž se bojuje prostřednictvím zbraní a překážek, jež si snící v daném okamžiku vymyslí, by někomu mohl připomínat noirový film, jinému bondovku anebo mangu – jak anime, tak manga dokonce podle románu vznikly. Příběhu zřejmě toto zpracování svědčí i díky Cucuiovu černobílému vidění. Jak už bylo řečeno, autor staví vynálezce do pozice bezvýhradně kladných hrdinů a technologické dobro proti zlu otravných etiků. Pokud čtenář zrovna není nadšený technooptimista, nekritické následování mýtu vědy mu zřejmě nebude vyhovovat. V komiksu a v anime absence sofistikované nejednoznačnosti nevadí, ale v románu?

Ještě rušivěji však působí násilné zapojování pokroucených verzí různých archetypů, komplexů, chorob a také svérázný výklad Junga. Z hlediska jen trochu vzdělaného čtenáře se u Acuko, vydávané za prudce inteligentní a zručnou terapeutku, vulgarizace a rozmělnění Jungových pojmů stává problémem. Sám autor naštěstí nikoho neléčí, ale právě nepochopení archetypu animy činí z hrdinky schematickou a prázdnou postavu, již plně definují erotické fantazie a pohledy jejích mužských partnerů. (Paprika je koneckonců dutá zelenina.) Také sny, v nichž se děj zčásti odehrává, nezapřou svoji smyšlenost a umělou surreálnost. Rádoby psychologických či přímo psycho­analytických prvků je přitom v knize tolik, že román místy působí jako jakási nepříliš erudovaná přednáška.

Prózou, v níž se opakované popisy drcení varlat střídají s laickými exkursy do psycho­analýzy, si Cucui v důsledku sám říká o psycho­­­logický rozbor. Ten nemusí končit u konstatování autorovy sexuální perverznosti – třeba estetizace a erotizace násilí a smrti jasně po­­ukazují na nekrofilní charakter, zadržování stolice nebo smrtelná zácpa, přítomné už v Konci stříbrného věku (2006; česky 2011), zase značí silnou anální fixaci, hrabivost, rozkoš z moci nad věcmi. Právě zvráceností, naturalismem a šokující doslovností ale Cucui přitahuje – oslovuje totiž cosi důvěrně známého, přítomného a potlačeného v každém člověku.

Autorka studuje antropologii.

Jasutaka Cucui: Paprika. Přeložila Anna Křivánková. Odeon, Praha 2013, 336 stran.