komiksové nakladatelství Fantagraphics
#17/2017

Do srdce chaosu a zase zpět

Endemit Archives – po stopách tuzemských outsiderů

Na některé hudební blogy vstupujete opakovaně, protože jsou blízké vašemu vkusu. Jiné možná navštěvujete proto, že si rádi necháváte vkus kazit. Na stránkách Endemit Archives si ale budete připadat jako při prohlížení fotek těch nejpodivnějších druhů hub: budete žasnout nad tím, kolik jich u nás roste i že mnohé z nich jsou jedlé.

Předmětem zájmu hudebníka a zakladatele blogu Endemit Archives Tomáše Procházky (viz rozhovor v A2 č. 16/2011) je takzvaná outsider music. Termín, pod který lze zahrnout nejrůznější obskurní nahrávky i solitérní tvůrce značně odlišného ražení, se ustálil v devadesátých letech minulého století a od té doby se zpopularizoval do té míry, že se dnes dá mluvit o vcelku samostatné hudební oblasti, na které participují muzikanti, blogeři i fanoušci fascinovaní tvorbou vznikající mimo hlavní proudy hudebního dění. Uctívání podivností vede někdy až k dogmaticky vyhraněnému postoji, který jakékoli neobskurní projevy diskvalifikuje jako příliš vykalkulované, strojené, neupřímné. Na to ostatně už v první polovině devadesátých let reagoval Kurt Cobain, když o jednom z nejvýraznějších a nejuznávanějších solitérů, americkém písničkáři Jandekovi, prohlásil, že „on sám sice není snob, ale jeho hudba se líbí jenom snobům“.

 

Podivnost jako znak

Pokud budeme v souvislosti s outsider music akcentovat aktivní, otevřený posluchačský přístup a sklony k vlastnímu hledání v čase a prostoru, je na tom tato škatulka stejně špatně jako jakákoli jiná: snadněji se pochopitelně žije v „hotovém“, v jasně daném etablovaném rozvržení, které poskytuje jednoduchý návod k použití – k recepci a sdílení s ostatními uživateli. Výtvory, které působí nepřekonatelně divně, jsou stejně jako všechny jevy abjektivní povahy obecně přijatelnější ve chvíli, kdy projdou procesem signifikace a stanou se z nich znaky.

Narážíme tu na hranici oddělující již ustanovené umělce, jejichž dílo je jednou provždy kvalifikováno jako art brut, outsider music, mašíbl a podobně, od zatím neuchopených, na pole umění nevpuštěných tvůrců, jejichž výtvory připomínají zvláštní, dosud nepojmenované rostliny či živočichy, a tudíž se o nich nesnadno mluví. O pevnosti této hranice svědčí i stále znovu se vracející potřeba další dělicí čáry, jejímž výrazem, zvláště v kurátorské, dramaturgické nebo editorské praxi, je tendence pojímat okrajové umělecké projevy jako vesměs samostatný, uzavřený celek. Pořádají se výstavy art brut či naivního umění, festivaly obskurních filmů, vycházejí antologie zapomenutých autorů atd. Jako by někde hluboko v podvědomí stále existoval strach z nekontrolovaného prorůstání artificiálního a živelného.

 

Z českých luhů a hájů

Vznik blogu Endemit Archives lze považovat za první opravdu systematický pokus o mapování hudebního či zvukového „mimoňství“ v českém prostředí. Byť byl první post zveřejněn už v červenci loňského roku a další příspěvky postupně následovaly, blog po několik měsíců fungoval v takřka naprostém utajení – jako by jeho iniciátor nejprve opatrně testoval nejistou půdu pod nohama a čekal na okamžik, kdy se soubor několika náhodných položek trochu rozšíří a začne se proměňovat v opravdu kvalitní kompost, z kterého pak budou vyrůstat další výhonky. Do dnešního dne na stránkách najdeme patnáct příspěvků a profily přibližně tuctu tvůrců, skupin či projektů, které dohromady spojuje hlavně to, že tvoří v ústraní, často se o nich z nejrůznějších důvodů neví či přinejmenším nemluví a nepatří zpravidla do žádných existujících scén ani okruhů. Zároveň jim až na výjimky chybí potřebná přilnavost k tomu, aby vůbec někam patřit mohli. Pohybují se pouze v určitém omezeném prostředí, a proto je také v souladu s názvem blogu zcela na místě mluvit o nich jako o endemitních druzích.

Někdy jde o juvenilní nahrávky, z nichž čas od času vytrysknou překvapivě silné momenty, dokonalé fragmenty hudby v surovém stavu. Je to často jako brodit se blátem a zničehonic v něm objevit skutečnou perlu. K takovýmto případům patří třeba „folkcorová“ nahrávka s metalovým pozadím Viléma Bučka řečeného Bík, nazvaná Bíkovo pozdní odpoledne, nebo úryvek bizarního „rozhlasového“ hororu Rádio Pískovec, který zhruba před třiceti lety nahrálo několik kamarádů v prepubescentním věku.

Těžiště blogu pak představují osamělí tvůrci, kteří se věnují zvukové tvorbě dlouhodobě, ale z různých důvodů nikdy nevešli v širší známost – buď se o to sami nikdy nepokoušeli, nebo se jim nepodařilo vystoupit z nejužšího, lokálního kontextu. Do tohoto okruhu patří například skupina Seno nebo projekty Víti Švece. Když občas někdo z nich překročí hranici svého přirozeného výskytu, jde jen o jednorázové vybočení, jako třeba v případě desky projektu п.П., kterou vydal Josef Jindrák v roce 2009 na značce Polí5, nebo vystoupení Der Marebrechst na jednom z večerů improvizované hudby Wakushoppu. Některé z těchto nahrávek přitom patří k tomu nejlepšímu, co u nás na poli experimentální hudby za posledních dvacet let vzniklo.

Své místo na Endemit Archives konečně mají i sofistikovaní umělci, pro něž je skrývání a tvoření v izolaci součástí jejich vědomé strategie. Tento model reprezentuje například rozverný producent Džumelec, kterého si vymyslel výtvarník Erik Sikora, nebo Michal Kudělka, kytarista kapely Murky Ajar z okruhu labelu MámaMrdáMaso, se svým dvojalbem Knihovna (viz minirecenzi na s. 30).

 

Proměnlivá mapa

Archivářská činnost Tomáše Procházky by se dala rozdělit do několika fází. Nejprve je třeba opravdu dobře hledat, což neznamená jen surfování po internetu, ale i šátrání ve vlastní paměti a také spoustu dotazování. Nalezené nahrávky i informace s nimi související jsou pak zveřejněny a nenásilným způsobem – neboť zjevně chybí jak potřeba hýbat jejich vlastním kontextem, tak i snaha měnit jejich prostřednictvím souřadnice světa – okomentovány. Pokud je totožnost autora známa a dotyčný stojí o to se ke svému dílu vyjádřit, přichází zpravidla na řadu ještě informativní rozhovor.

To, co je na způsobu, jakým je blog Endemit Archives veden, nejsympatičtější, je absence úsilí jakkoli hierarchizovat nebo typologizovat. Zaznělo-li slovo mapování, v žádném případě nebylo úmyslem evokovat tradiční kartografii. Mapa, která tu postupně vzniká, je příliš křehká a nejistá, nejsou do ní zaznačeny benzínky ani restaurace a je snadné se v ní ztratit, stejně jako lze zabloudit v nepřehledném terénu, ke kterému odkazuje. Vlastně se neustále proměňuje, roste a zároveň se rozpadá. Eviduje místa, z kterých možná vedou cesty k nějakému dalšímu bodu, ale stejně tak může jít o slepé uličky. Pohybujeme se beztak na území, kde slepé uličky nejsou ani překvapivé, ani jimi nic nekončí. I proto bude na závěr nejvhodnější ocitovat úryvek textu, jímž se prezentuje poslední přírůstek na Endemit Archives, slovesně-zvukový projekt básníka Ladislava Selepka nazvaný Engineering Works, a jenž také do žádného určitého bodu nesměřuje: „…působíme hlavně pod zemí, ale nejen tam, protože zvlášť periferní výběžky našeho provozu probíhají jasně nad povrchem. V centru pod zemí, na periferii nad zemí. Projekt převážně spí a při tom se zcela neočekávaně probouzí ke křečovitým a bleskovým úkonům. Připomínáme tak velrybu.“

Jak vznikl blog Endemit Archives

Před pár lety jsem začal pociťovat zhnusení přeprodukovanou a vyčištěnou hudbou, takovou, která přesně míří na ucho dnešního posluchače. Podobně to vnímám i v divadle a filmu, ale u hudby jsem to v tu dobu prožíval nejvíc. Mainstream a proti němu alternativní mainstream… Snažil jsem se pak ve vlastní hudební tvorbě dojít až někam na hranu, ale zjistil jsem, že se stejně kontroluju, nebo spíš cenzuruju, a to i v těch nejextrémnějších polohách. Napadlo mě, že by nebylo od věci poučit se u lidí, kteří se necenzurujou, protože nemají co ztratit, kteří většinou hrajou a nahrávají doma sami pro sebe a nemají ambice vyniknout.

A tak jsem si vzpomněl na Míru Kresla, který jednou zhruba před dvaceti lety vystupoval jako předkapela mé tehdejší skupiny. Míra chtěl hrát něco jako Pink Floyd, ale byl sám. Počítače tenkrát nebyly a sequencery stály moc peněz nebo o nich nevěděl. Tak si v práci svařil stojan, na nějž si připevnil kotoučák se základem a nějaké menší klávesy, k tomu hrál na kytaru Jolana Iris a na hlavě měl obří sluchátka. Tenkrát jsem si myslel, že spadl z višně, ale když jsem si na něho po letech vzpomněl, říkal jsem si: To je přesně ono! Míra ale mezitím prožil několik životních krizí, a když se z toho všeho vyhrabal, začal hrát v hospodě na harmoniku lidovky. Kazety se svou neučesanou hudbou někde ztratil. Stejně by to nikoho nezajímalo, řekl mi. Škoda.

Druhá věc, po které jsem se začal pídit, byla nahrávka rádia Půdní prostor, o němž legenda praví, že parta kámošů koupila od ruských vojáků nějaký vysílač, s kterým se pirátsky nabourali do lokálního rádia, kde pak chvíli vysílali svoje hulákání a mlácení do nástrojů. Vysílač shořel, ale celá akce se nahrávala. Záznam bohužel zmizel ze světa.

Tyto dva podněty tedy stály u zrodu mé sbírky obskurních hudebních výtvorů. Narazil jsem na spoustu zajímavých lidí a objevil spoustu inspirativních nahrávek. Fascinují mě domácí experimenty, protože tam se kolikrát opravdu něco děje. Jde často o nevyzpytatelnou hudbu plnou dobrodružství. Tahle neviditelná scéna je protiváhou té viditelné a myslím, že pro vnímavého člověka může být v lecčems přínosná.

Některé kusy jsou jenom zábava, jako třeba rozhlasová hra, kterou jsme ve třetí třídě nahráli se spolužáky. Ale třeba Víťa Švec z kapely B-612 Uražení a ponížení si archivoval všechny svoje nahrávky za posledních dvacet let a jde o jedny z nejextrémnějších věcí, jaké jsem tady kdy slyšel. Nebo Pan Pekař, velice akční člověk, který dneska už hraje spíš jen ptákům v polích. A to nemluvím o Petru Válkovi, samorostlém malíři a hudebníkovi, který pod jménem Der Marebrechst vydává „jeden zvuk každý den až do konce dnů“.

Tomáš Procházka