Koncem osmdesátých let, poté, co se Kurt Waldheim stal v přímé volbě rakouským prezidentem, mnozí z našich jižních sousedů vozili na zadních sklech svých aut proklamaci „Ich hab’ ihn nicht gewählt“. Já ho nevolil. Nechtěli být ztotožňováni s vítěznou většinou soudící, že tento prezident nemá sice v demokratickém světě dobrou pověst, ale je to náš člověk, našinec. Vídeňský podnikatelský nápad u nás asi nebude napodoben. Dva a čtvrt milionu občanů, kteří dali svůj hlas Karlu Schwarzenbergovi, bylo sice konečným výsledkem zklamáno, ale jejich rozčarování nad úspěchem druhého kandidáta sotva přetrvá týdny. Koneckonců všichni společně očekáváme, že i na Hradě bude od března lépe. Trochu méně mezinárodní ostudy nikdy není k zahození.
Dnes, kdy už to máme za sebou a kdy jsme přestáli všechny fanfáry z Libuše, jimiž nás při každém předvolebním pořadu častovala televize, je čas přemýšlet, co nám nový způsob prezidentské volby přinesl. Ať už to poslanečtí navrhovatelé měli v úmyslu nebo ne, občanské rozhodování o nejvyšší státní funkci pootevřelo dosud pečlivě uzamykanou třináctou komnatu přímé demokracie. Svědčí o tom i série současných místních referend, která se nenechají odbýt. Tento katalyzátor změny už zůstane přítomný.
A co my občané, obstáli jsme ve své premiéře? V jednom aspektu, který se ukázal být významný, sotva: ve vtažení takzvaných Benešových dekretů do hry. Tento kus dlouho již zamřelého masa, zastydlé xenofobie a planého národovectví, byl zase jednou vytažen na světlo, aby posloužil. Přisadili si i lidé, které nelze označit za prosťáčky. Zapomněli mimo jiné, že „hrozba německého revanšismu“ po celá desetiletí falešně podpírala nadvládu Sovětů nad jejich středoevropským satelitem. Formulace „poválečné vyhnání Němců“ byla znovu prezentována téměř jako vlastizrada. O co jiného než o vyhnání však šlo? O pouhou výzvu? Ani „transfer“ to nespraví. Jde jen o to neposuzovat včerejšek měřítky dnešními a nepřipustit jakoukoli pochybnost o tom, že Česká republika zakotvená v Evropské unii není poválečným Československem s jeho pocity křivd a tehdejšími názory na budoucí bezpečnost státu.
Před jakou volbou, před jakým výběrem jsme ve dvou volebních dnech stáli? Mnozí z voličů Karla Schwarzenberga museli vytěsnit z paměti skutečnost, že dávají hlas místopředsedovi stávající vlády, ochotnému kdykoli obhajovat její asociální skutky. Muži, který občas vydá odvážná prohlášení, po nichž ovšem nenásledují podobně statečné činy. Mnozí, zejména ve víře ve Schwarzenbergovu noblesu a dobré vychování, očekávali větší důstojnost vrcholné státní funkce. Výčet hříchů Miloše Zemana je delší, úměrný době, kdy se jako premiér, ale také jako pouhý objímač stromů věnoval české politice. Sotva si už někdo vzpomene, kterak před televizními kamerami oznámil, že končí s kouřením na protest proti zdražování cigaret. Mnozí si však mohou připomenout heslo „čistých rukou“, které ČSSD před lety pomohlo vyhrát parlamentní volby, které však nemohlo přežít takzvanou smlouvu o stabilizaci, uzavřenou s hlavním ideovým odpůrcem a fungující jako inkubátor korupce.
Bylo to snad rozhodování mezi levicí a pravicí? Mnozí právě takto volby chápali, sotva ale právem. „Podle mého názoru není v naší politice nejdůležitější rozdíl mezi pravicí a levicí, ale mezi profesionalitou a amatérstvím,“ vyjádřil se Miloš Zeman koncem prosince v Právu. Ano, vždyť sám sebe – ale také třeba Václava Klause – považuje za profesionálního technologa moci. Změní se? Připomeňme si více než stoleté Talleyrandovo vyjádření o Bourbonech, jeden z aforismů, které Zeman tak miluje: „Nic nezapomněli a ničemu se nenaučili.“
Po svém vítězství poděkoval Miloš Zeman všem, kdo svou účastí ve volbách „splnili svou občanskou povinnost“. Omyl neomylného. Nikdo nás nemůže nutit, abychom šli do hospody, kde vaří jen dvě pro nás nevábná jídla. Ten půlčtvrtý milion občanů, kteří se takovému pohoštění vyhnuli, jistě nelze označit za hrdiny dne. Většinou nepřišli pro nezájem, z pohodlnosti. Ale ti ostatní, kteří věděli, co nečiní, snad považují první přímé volby hlavy státu za jistý indikátor, nikoli za událost osudovou. Zdaleka není rozhodnuto, zda se náš politický systém změní z ryze parlamentního na poloprezidentský, zda bude vyslyšeno či oslyšeno dost rozšířené přání po silné hlavě státu. A je tu ještě mnoho dalších zásadních otázek, jejichž zodpovězení nás teprve čeká.
Autor je historik.