Jiný finanční svět

Kritika úroku jako disent v ekonomické vědě

Úrok z peněžní půjčky, který je dnes samozřejmostí, byl v minulosti považován za nemorální. Tato myšlenka se objevuje v judaismu, křesťanství i islámu, kde platí dodnes. Proti instituci úroku se však vyslovovali i filosofové a ekonomové, jejichž argumenty nebyly zdaleka jen náboženské. Mnozí z nich odmítali úrok pro jeho hospodářské důsledky.

Z hlediska dějin myšlení je pozoruhodné, jak důsledně byl myšlenkový proud, jenž považoval pobírání úroku za amorální, eliminován z oficiálně etablované ekonomické vědy a zatlačen kamsi do „ekonomického podsvětí“. Ještě v 18. století se o úroku kriticky vyjadřovali přední osvícenci a ekonomové té doby, například Joseph von Sonnenfels nebo François Véron Duverger de Forbonnais. Už na konci 19. století však ekonom Eugen von Böhm-Bawerk, autor klasického trojsvazkového díla Kapital und Kapitalzins (Kapitál a úroky, 1884–1912), nepovažoval myšlenky těchto mužů za hodny toho, aby je zařadil do svého přehledu teorií úroku. Odmítá je jako nesmyslné a nehodlá s nimi ani polemizovat.

Kritických argumentů vůči systému úroků je celá řada. Zde se omezíme na pohled, který vychází z kritiky současného finančního systému a který byl pregnantně formulován například v díle současného belgického ekonoma Bernarda Lietaera.

 

Nesplatitelné dluhy

Náš finanční systém je postaven na tom, že peníze vznikají jako úvěr. Kdykoliv si klient od banky vezme půjčku, vytvoří se peníze obrazně řečeno z ničeho. Tento poznatek se poprvé objevil v roce 1898 v díle švédského ekonoma Knuta Wicksella, v ekonomickém myšlení se však prosazoval jen nesnadno, protože se věřilo, že banky mohou půjčovat pouze peníze, které si u nich předtím někdo uložil. To však není pravda.

V laické veřejnosti převažuje představa, že peníze vytváří centrální banka. To platí ovšem pouze o bankovkách a mincích. Obchodní banky si samozřejmě půjčují hotovostní peníze u centrální banky za takzvanou diskontní sazbu, která je nižší než komerční úvěr. Dělají to z toho důvodu, aby uspokojily poptávku klientů po hotovosti a aby dostály zákonným předpisům centrálních bank o povinných rezervách. Množství peněz, které si banky půjčují od centrálních bank, je však mnohem menší než to, které banky půjčují svým klientům. Hotovost tak představuje pouze malou část peněžní zásoby, většinu tvoří pouhé účetní položky zapsané na bankovních účtech. Podíl hotovosti na peněžní zásobě se mimoto dlouhodobě snižuje, v současnosti je ve vyspělých zemích někde na úrovni dvou až tří procent. Zjednodušeně si to můžeme představit tak, že na jedné straně stojí bankovní sektor, na druhé straně všichni ostatní – jednotlivci, firmy a stát. Tím, že si od bankovního sektoru berou půjčky, vznikají peníze v systému.

Jakou roli v tom hraje úrok? Úrok je zajímavý z toho hlediska, že banky samozřejmě požadují zapůjčené peníze zpět spolu s ním. Vznikne-li například jedna miliarda korun s desetiprocentním úrokem a s roční splatností, pak banky budou chtít za rok 1,1 miliardy. Kde ovšem vzít peníze na úrok? Kde vzít onu desetinu miliardy, když byla vytvořena jen jedna miliarda? Způsob, jakým vznikají peníze v našem finančním systému, má ten důsledek, že zároveň vznikají dluhy, které jsou vyšší než objem existujících peněz. Takové dluhy jsou tudíž z principu nesplatitelné. Přesto řada ekonomů tuto skutečnost vůbec neuznává. Jeden liberální ekonom a pedagog Vysoké školy ekonomické mi k věci řekl zhruba toto: „Když si někdo půjči peníze, aby třeba rozjel pekárnu, tak na tom přece vydělá, splatí půjčku i s úrokem a ještě mu zbude. Vy snad popíráte ekonomický růst?“ Jsou samozřejmě i ekonomové, kteří tuto skutečnost připouštějí, aniž by ji považovali za zvlášť znepokojivou, například Josef Jílek v knize Peníze a měnová politika (2004) píše: „I kdyby tedy všichni dlužníci bank na splacení úvěrů vyčerpali vklady všech klientů, přesto by zůstaly ještě pohledávky obchodních bank za klienty ve výši rozdílu mezi úroky z úvěrů a úroky z vkladů, ale klienti by již žádné peníze na splacení neměli.“

 

Zabudovaná krize

Přít se o to, zda je dluhů více než peněz, je vcelku zbytečné, protože tuto skutečnost je jistě možné empiricky ověřit. Činí tak například britský publicista Michael Rowbotham. Podle něj představovala v roce 1997 peněžní zásoba v Británii 680 miliard liber, zatímco dluhy domácností a firem činily v téže době 780 miliard liber. Do tohoto čísla nebylo přitom vůbec započítáno zadlužení státu, jinak by byla převaha existujících dluhů nad peněžní zásobou ještě výraznější. Přijmeme-li tento model jako východisko pro další úvahy o moderní ekonomice, zjistíme, že se naše optika a náhled na řadu události poměrně dost změní. Chronická zadluženost, bankroty, hospodářské krize – to vše je přímo zabudováno ve finančním systému a reálná ekonomika ani politika vlád nemají tu moc, aby zmíněné důsledky finančního sytému v dlouhodobém časovém horizontu odvrátily. Řeči politiků a ekonomů o tom, jak „jsme si žili na dluh“, jsou z tohoto hlediska plané. Peníze nemohou existovat bez dluhu a bez peněz nemůže fungovat ekonomika. Říct, že jsme žili na dluh, znamená totéž jako říct: „Používali jsme peníze.“ Z této věty se ovšem již stěží dá udělat morální apel.

Existuje jediný způsob, jak může takto koncipovaný finanční systém dlouhodobě fungovat. Lze to zajistit tehdy, poroste-li celková výše zadlužení tou měrou, aby bylo možné z nových půjček v podstatné míře splácet půjčky dřívější. K tomu je ale nutný trvalý ekonomický růst – požadavek neustálého ekonomického růstu je tedy rovněž jedním z důsledků našeho finančního systému. Ve chvíli, kdy se mechanismus splácení zadrhne, je ohrožena důvěra věřitelů ve schopnost dlužníků splácet úroky, čímž se omezí poskytování dalších úvěrů. Tento stav zapříčiní, že ze systému začnou peníze mizet. Pokles peněžní zásoby je ovšem, slovy Miltona Friedmana, „nezbytnou a dostačující podmínkou“ pro vznik vážné hospodářské krize. Bude-li tudíž někdo zcela vážně chtít snižovat absolutní výši státního zadlužení, způsobí tím hospodářskou krizi, pokud by tento krok nebyl provázen enormním růstem zadlužení domácností a firem, které by snížení státního dluhu kompenzovalo. Žijeme ve zvláštním systému, kdy není v ničím zájmu se příliš zadlužit, ale zároveň je v zájmu každého, aby se v dostatečné míře zadlužili ti ostatní.

 

Hledání alternativních měn

Nabízí se zákonitě otázka, co s tím. V tuto chvíli je to otázka předčasná, protože dokud není problém společensky reflektován, nemůže být ani řešen. Návrhy na řešení ovšem existují. Jsou lidé, například Simon Dixon nebo Michael Rowbotham, kteří si myslí, že postačí, aby byla pravomoc tvorby peněz odejmuta soukromým bankám, zatímco v úroku nespatřují problém. Existuje však i názor, že problém je právě v systému úroku. Německý ekonom Silvio Gesell argumentoval poměrně přesvědčivě již na konci 19. století, že úrok je příčinou hospodářských krizí, aniž by tehdy byl znám poznatek, že peníze vznikají jako úvěr v soukromých bankách. Zcela z jiného okruhu myšlení je liberální představa, že tvorba peněz by měla být odejmuta státu (jako by stát vytvářel peníze) a že bychom se měli vrátit ke zlatému standardu. Návrat ke zlatému standardu je jeden z nejspolehlivějších způsobů, jak vyvolat hospodářskou krizi.

K nejzajímavějším návrhům na řešení problému úroku patří Gesellova koncepce bezúročných peněz, tedy peněz, které při nečinnosti periodicky ztrácejí na své hodnotě, čímž jsou lidé motivováni k poskytování bezúročných půjček. Tyto peníze byly v lokálním měřítku vyzkoušeny ve třicátých letech za velké hospodářské krize, tehdy však byly vládami zemí, v nichž se objevily, zakázány. Znovu pak zažily renesanci v Německu po přelomu tisíciletí – dnes tam existuje přes dvacet regionálních měn založených na tomto principu. Peníze, které ztrácejí na hodnotě, budou bezpochyby obíhat rychleji než jiné typy peněz, čímž bude posílena jejich funkce prostředku směny. Kritici však této měně vytýkají, že není vhodná pro spoření. Mezi současnými ekonomy, kteří se ke Gesellovu konceptu hlásí, se proto také objevila myšlenka na zavedení paralelních peněžních systémů tak, aby se jejich výhody a nevýhody navzájem kompenzovaly a doplňovaly. Touto myšlenkou se zabýval například již zmiňovaný Bernard Lietaer nebo nedávno zesnulý irský ekonom Richard Douthwaite.

Kritická reflexe finančního systému, jeho parametrů a důsledků těchto parametrů pro hospodářský život je nevyhnutelná. Už proto, že dnes po celém světě existuje řada alternativních měn, které v praxi ukazují, že jiný finanční systém je možný. Představa peněžního systému jako jakési přírodní danosti, reálnou ekonomiku žádným způsobem neovlivňující, s níž se dosud setkáváme u liberálně orientovaných ekonomů, patří už opravdu do říše pohádek.

Autor je historik.