Prezidentská kandidatura Vladimíra Franze byla od počátku chápána jako recesistický protest proti impotenci stranické politiky, která nedává prostor pro to, aby v ní vyrůstaly zajímavé a inspirativní osobnosti. A tak nadšení studenti jednu hotovou osobnost rovnou nabídli sami. Jenže už ve chvíli, kdy potetovaný malíř a profesor hudby kandidaturu přijal, stala se z politického happeningu zatraceně vážná věc. Velice seriózně ji bral především sám kandidát, který se vžil do situace potenciálního prezidenta snad až příliš. Pojednou cítil odpovědnost za celou zemi, což se negativně podepsalo na jeho vystupování. Kandidát zvážněl a hlavně zcela ztratil odstup a smysl pro humor, což je zejména u umělce vždy neklamné znamení, že se děje něco hodně podivného.
Střízlivé názory na politiku a morální či kulturní působení prezidenta byly velmi sympatické. Ekonomice a politice se Franz spíše vyhýbal, ale jen do doby, než vstoupil na rizikové pole prezidentských debat, v nichž zcela propadl a ztratil nejen jakoukoliv šanci na větší úspěch (jakkoliv jeho bezmála sedm procent hlasů je vlastně velké vítězství, byť s jasnými pyrrhovskými rysy), ale i respekt a úctu mnoha lidí, kteří mu do té doby drželi palce. Proč se, proboha, do toho pouštěl? Je mi ho líto! Smutný pohled, smutný!
Franzův politický propadák – nikoli procentuální, nýbrž osobnostní – je ovšem poučný do budoucna. Ukazuje totiž, že i uznávaná a ve svém oboru velmi silná a integrovaná osobnost se při vstupu na politické bojiště může snadno a rychle rozložit. Politický diskurs má svá pravidla a s diskursy jinými si příliš nerozumí. Záhy je rozemele na svou vlastní kaši, a ta už pak není tak chutná, jak se zdálo na začátku. To se přesně stalo Franzovi. Přestože se snažil mluvit svým jazykem, postupně o něj přicházel, až nakonec mluvil stejně toporně a nezajímavě jako většina politiků. Politizace diskursu protestního kandidáta zcela vymazala původního a přitažlivého Franze.
Ve chvíli, kdy se ve Franzově mluvě začaly objevovat výrazy jako „standardní postup“, bylo vymalováno. Franz přicházel o veškeré své vnitřní kouzlo, dané radikální odlišností myšlení hudebníka a malíře vůči politickým mechanismům rozumu. Zůstala jen jinakost vnější, tedy jeho potetovaná tvář, která naneštěstí, ale vzhledem k mizení vnitřku vlastně velmi logicky strhla veškerou pozornost, takže kandidát byl nakonec většině lidí na politické scéně i mimo ni čistě pro zábavu. Kdyby si někdo dal tu práci a na základě postupného Franzova propadu do bahna politické řeči vytvořil filmový scénář či divadelní jednoaktovku, nápadně by se podobala peripetiím, které ve svých divadelních hrách zachycoval, analyzoval, rozpitvával a zesměšňoval Václav Havel. Kolik postav v jeho hrách zpočátku hovoří svou přirozenou řečí, jsou samy za sebe, a nakonec plácají stejné prázdné nesmysly a chrlí fráze jako všichni, kdo se dobrovolně či z donucení nechávají semlít ideologickým strojem.
Zkušenost s Franzem je zajímavá pro svou obecnou platnost, která vyplývá z úvah o možné obraně před podvratným působením politického diskursu. V politice, jak se zdá, uspějí buď skutečné, mnohovrstevnaté osobnosti, které jsou dostatečně inertní vůči nivelizačním tlakům řeči, anebo lidé, kteří osobnost naopak postrádají a mohou se až po okraj naplnit všemi obsahy, s nimiž se v politice pracuje. Kdo nepatří ani do jedné skupiny, a takových lidí je naprostá většina, neměl by se do politiky hrnout, protože dopadne jako prezidentský kandidát Franz: přijde o sebe, o svou osobitost, a bude ostatním buď pro zábavu, anebo zmizí v nevábné politické mase.
Je to velmi podobná zkušenost, jakou mají i političtí komentátoři, kteří se více či méně marně snaží bojovat proti témuž válci politizace. Nejhorší chvíle komentátorova, mohu-li mluvit z vlastní zkušenosti, je přesně ta, kdy začne mluvit jazykem těch, které rozebírá a kritizuje. Jak se vymanit z diktátu diskursu, který nejen určuje, jak vypovídáme, ale který nakonec násilně vnucuje i to, co říkat? Bitva o vlastní osobnost je, řečeno parafrází Rolanda Barthese, soubojem o vlastní řeč. Vysilující bitvou s fašismem jazyka, plnou neužitečné a nepraktické marnivosti. Marnivosti, v níž se ovšem zjevuje život.
Autor je komentátor Hospodářských novin.