Stručná historie jednoho blázince plná chyb a omylů

Román turecké spisovatelky je encyklopedií osudů lidí, kteří jsou nějakým způsobem spojeni s blázincem v severním Turecku. Úryvek popisuje především akademické útrapy a krizi profesora Ülkü Birinciho. „Je pravda, že si uvědomoval, že většina jeho vědomostí je odpad. Nebyl tak hloupý, aby své plytké myšlenky považoval za něco mimořádně cenného. Avšak už dlouhou dobu ho to nechávalo zcela chladným.“

V jednom městě na pobřeží Černého moře, v konferenčním sále v nejvyšším patře psychiatrické léčebny, vyvolávající v každém, kdo na ni pohlédl, nesmyslný pocit odporu, protože byla postavena zády k moři, přednášel hostující řečník Ülkü Birinci na téma Láska: obětavost, či ochrana vlastního Já?, jelikož byl 14. únor, svátek zamilovaných.

Ülkü bey, který si za název svého příspěvku vybral větu štípnutou z Nietzscheho, byl docentem psychologie a působil na jedné mizerné soukromé univerzitě v Istanbulu. Mluvil od řečnického pultu řízným stylem, jaký používal, když přednášel svým, většinou absolutně zabedněným studentům. Pultík, o nějž se opíral dlaněmi, byl potažen obyčejným umakartem a pořád se kýval, protože měl jednu nohu kratší, což Ülküho beye připravovalo o koncentraci. Ülkü bey byl podrážděný, v noci totiž vůbec nespal a měl velmi hektické ráno. Kvůli tomuhle zkurvenýmu pultíku se nemůžu fokusovat na svůj proslov! nadával v duchu.

Slovo fokusovat začal používat teprve nedávno. Dřív říkal soustředit se. Nicméně když zjistil, že profesor Altay Çamur, jenž před návratem do vlasti korunoval svá psychoterapeutická bádání v USA anglicky psanou nanicovatou knihou, v jednom kuse říká fokusovat, hned si tohle slovo osvojil a začal se s ním ohánět při každé možné i nemožné příležitosti.

To miloval, takhle pochytávat nové výrazy, měl bohatou slovní zásobu. Stávalo se však také, že nějaké slovíčko nebo frázi ze svého repertoáru vymazal, pokud se mu zdálo, že je všichni používají úplně špatně. Jednou navečer slyšel sekretářku fakulty Şenay hanım – jak může se svým směšným platem jezdit na dovolenou do ciziny, mu bylo záhadou – říkat Po těchhle sušenkách se můžu utlouct a bylo mu to tak odporné, že kdykoliv u někoho zaslechl výraz můžu se utlouct, naskočila mu husí kůže.

Mluva Şenay hanım, která se strašně ráda kamarádila se studenty, co s lámanou angličtinou absolvovali laciná cizojazyčná lycea, byla vlastně špatná od A do Z. Ta ženská dělala tolik jazykových chyb, kolik jich jen existuje. Ještě horší bylo, že to považovala za stylový způsob řeči. Tak například pod vlivem těch gymnaziálních fakanů, co s ní ze srandy flirtovali, doslova převedla do turečtiny anglické feel. Stejně jako oni byla u vytržení, když se mohla zeptat Jak jsi se cítil? Ülkü bey jednou zaslechl, jak se baví s prodavačkou v kantýně. Když uslyšel, jak o děkanovi říká Cítila jsem se z něj špatně!, blesklo mu hlavou: Já ji asi proplesknu!

Samozřejmě nepropleskl, tak daleko nezašel, ale stejně se dopustil pořádné chyby. V jídelně soukromé univerzity, nabízející svým zhýčkaným studentům nekonečný výběr, téhle ženě, která právě přemýšlela, Co si tak dát… co si tak dát…, mezi řádky naznačil, že nagelovaní studenti jenom dělají, že s ní flirtují, aby mohli rychleji vyřídit byrokratické záležitosti kolem fakulty, že jde o čistě prospěchářský vztah. V dezinterpretaci narážek se sexuálním podtextem nebylo nad Şenay hanım – hned si myslela, že jí pohledný docent dělá návrhy.

Byl to úplně zbytečný rozhovor. Když se Ülkü bey vrátil do svého kabinetu a přemýšlel, proč měl potřebu vykládat takové hovadiny, zjistil, že ho dráždilo štěstí, jež z té ženy vyzařovalo i přesto, že právě slyšela od děkana káravá slova.

Tahle bezdůvodná konverzace neměla sice negativní dopad na Ülküho kariéru, na jeho milostný život však ano. Ve zvláštní komunitě soukromé univerzity, která neustále posunovala hranice toho, kdy je vhodné, aby někdo s někým spal, utrpěla image Ülküho beye, známého svým zvykem navazovat vztahy s dobře tvarovanými a pokud možno exkluzivními ženami, ránu v ten nejnevhodnější okamžik.

Zrovna se chystal pozvat na jídlo mladou asistentku Selcen Akbaşovou, která přišla na katedru nedávno a rychle si mezi pohlednými studenty posledního ročníku vysloužila přezdívku Selcenka dávačka. Rezervoval stůl v nejmódnější restauraci v Istanbulu; poslal dívce na Facebook šampaňské, květiny a tak dále; a protože považoval za tutovku, že se s ním Selcenka vyspí, požádal uklízečku, aby natáhla na postel to hrozně drahé povlečení, které používal výhradně pro takovéhle speciální noci.

S kterým z nich se vyspat, aby to co nejvíc prospělo mé kariéře? zvažovala sličná asistentka a usoudila, že Ülkü bey, jehož považovala za respektovaného docenta, je obstarožní děvkař, který se vyspí s kýmkoliv, kdo se namane, a pod nějakou nicotnou záminkou zrušila rande, na něž se tolik dní třásl. Když se totiž stala svědkem bujarého smíchu Şenay hanım na téma Ülkü Birinci, vmžiku na tohohle muže zanevřela, vždyť ji snížil na stejnou úroveň jako tuhle obézní ženskou, ačkoliv jinak nebyla při výběru partnerů na jednu noc zrovna vybíravá. Raději se vyspala s Altayem Çamurem, který měl sice z hlediska moci na fakultě silnější pozici, ale nebyl tak přitažlivý jako Ülkü bey, vlastně nebyl vůbec přitažlivý.

Altay Çamur si byl jistý, že se do vlasti vrátil s neviditelnou korunou na hlavě, a myslel si, že mu to dávalo právo dívat se na kolegy skrz prsty. Od té doby, co se vrátil z Ameriky, přestal odpovídat na pozdrav osobám, které z akademického hlediska považoval za nuly. Hodnotou Ülküho beye, jemuž se pořád nedařilo získat profesuru, ač si ji zasloužil, si příliš jistý nebyl a nemohl se rozhodnout, jestli ho zdravit nebo ne. Nakonec našel řešení vyžadující slušnou míru obratnosti, dělal totiž podle situace, jako by nezdravil Ülküho beye, ale někoho za ním, nebo ne někoho za ním, ale právě jeho. Ülkü bey pokaždé na pozdrav Altaye beye odpovídal, ale měl potom nepříjemný pocit, že tenhle samolibý profesor nezdravil jeho, nýbrž někoho za ním.

Altay Çamur, který při korespondenci se zahraničím a v e-mailové adrese psal své příjmení jako Chamur, byl zaměstnán překladem své jedinečné a jediné knihy do rodného jazyka. Každé poledne se mu při obědě dařilo setkat se s děkanem nebo prorektorem a dlouze si jim stěžoval na nedostatek překladatelů a redaktorů v naší zemi.

Ze strachu, že by si někdo mohl všimnout, že slůvko fokusovat pochytil od tohohle v USA korunovaného chamurního profesora, a dělat si z něj legraci – a jeho strach rozhodně bezpředmětný nebyl, vždyť na vlastní uši slyšel, že studenti dali Çamurovi přezdívku Fokus Altay a utahují si z něj –, nikdy tenhle výraz nepoužíval ve vlastním prostředí, i kdyby ho už už měl na jazyku, nicméně bohatě si to vynahrazoval při služebních cestách.

Ülkü Birinci cestoval hodně, avšak jenom v tuzemsku. Do ciziny jezdil zřídkakdy. Když ho před dvěma lety pozvali do Albánie na sympozium na Tiranské univerzitě, skákal radostí do stropu. Tři dny před odjezdem musel akutně na operaci hemoroidů a měl po výletě. Zato Şenay hanım byla úplně všude, od Dubaje po Mexico City a od Sankt Petěrburgu po Benátky. Ülkü bey jenom zíral. Kdyby to byla pěkná ženská, tak by to chápal, asi ji někdo bere s sebou, myslel by si. Jenže podle něj to byl ten typ ženské, co by si o něj chlap ani kolo neopřel. Kdyby věděl, že je jenom otázkou času, kdy zahájí exekuční řízení banky, jež Şenay hanım poskytly spotřebitelský úvěr, aby si mohla svou objemnou ledvinku cpát sendviči s máslem a salámem, které kradla ráno při bufetové snídani v hotelích s polopenzí a balila si je do ubrousků a cpala se jimi pak celý den, nosit šortky velikosti XXL, které jí nezakrývaly obtloustlá kolena, narážet si na hlavu slamáky a v jednom kuse fotit, ulevilo by se mu, jenže on to nevěděl.

Ülkü bey měl hlavu plnou k prasknutí. Je pravda, že si uvědomoval, že většina jeho vědomostí je odpad. Nebyl tak hloupý, aby své plytké myšlenky považoval za něco mimořádně cenného. Avšak už dlouhou dobu ho to nechávalo zcela chladným. I on sám se zpočátku divil, jakou nadšenou odezvu – jako by to byly zbrusu nové myšlenky – měly jeho zoufale zastaralé názory vyslovované při rutinních přednáškách, jež pronášel za peníze, protože z platu, který dostával od své hamižné alma mater, sotva vyžil, nicméně nakonec si zvykl.

Ale jenom zvykl. Nezačal obdivovat sám sebe proto, že se jeho vyčpělým myšlenkám dostávalo bouřlivého přijetí. Uvědomoval si všechno – co byl, čím se stal, kam se chtěl dostat, kde zůstal. Přesto mu tyhle nadšené odezvy dodaly odvahu myslet, jak ho napadne, a při svých proslovech bez rozpaků prezentovat myšlenky nesledující naprosto žádnou logickou linii.

Protože už nikdo v žádných projevech logiku nehledal, a i kdyby ji našel, byl příliš líný na to, aby ji sledoval, setkávaly se jeho přednášky, prošpikované barvitými popisy, drobnými anekdotami a jednoduchými obrázky staženými z internetu, s velkým zájmem, a Ülkü bey tak mohl i nadále putovat od města k městu a za úplatu přednášet. A taky musel. Jinak by těžko každý měsíc hravě platil alimenty své bývalé ženě (už v momentě, kdy se na radnici podepisoval do svatební knihy, litoval, že si ji vzal), s níž vydržel patnáct let jenom tak, že si vždycky říkal Teď máme přece dítě… Teď přece není čas se rozvádět… Teď by přece mohla utrpět moje kariéra…, a která ho při rozvodu oškubala úplně o všechno, a své dceři, z níž se stala matčina advokátka.

Řečnický pult se zase zakymácel. Ülküho tužka Stabilo s modrou špičkou se s klapotem skutálela na zem. Musel se ovládat, aby do toho rozhrkaného pultu nekopl. Časem se z něj stal mnohem popudlivější muž než dřív. Ale už dlouho nedal svému vzteku průchod, uměl přestat, když se dostal na hranici, za níž by si mohl uškodit.

Naposledy vyletěl z kůže před třemi lety, když se dozvěděl, že se už nebude moci vyhýbat nošení brýlí na blízko. V rozčilení nezastavil na červenou a napálil to do taxíku před sebou. Ačkoliv byl sám vinen, zaútočil na taxikáře, do něhož narazil, udělal mu monokl a oba skončili na policejní stanici. Cena za vztek! myslel si; komisař ho donutil, aby se s taxikářem, s nímž si ještě před chvílí šel po krku a který měl k obědu fazolový salát s cibulí, smířil a políbil ho na tvář.

Vlastně se rozčílil, aby zakryl bezmoc z toho, že stárne, ne proto, že by byl nepřítelem brýlí. A příčinou jeho strachu ze stárnutí bylo jeho popírání, že nedokázal uskutečnit ani jednu z těch věcí, jež pořád odkládal na později se slovy Zítra se do toho pustím, brzy to udělám, ještě je čas, dneska, zítra…, a že na spoustu jeho snů už bylo pozdě, ačkoliv si to v náhlém osvícení, jakoby zasažen bleskem, jasně uvědomil.

Ve skutečnosti zestárl už ten den, kdy nedokázal přečíst příbalový leták k novému antioxidantu s vitamíny, ať ho oddaloval od očí sebevíc, kdy si namluvil, že se mu nejspíš zhoršil astigmatismus, šel k doktorovi a následně jím projel ten blesk, ale to si nechtěl připustit.

Pořádně mu hnulo žlučí, že oftalmolog Berkay Özberk, který si na stěny své ordinace rozvěsil zvětšené barevné fotokopie svého diplomu, velkého jak vrata a ukazujícího, že vychodil lékařskou fakultu univerzity Hacettepe, diplomů o specializaci a různých certifikátů z West Virginia University’s School of Medicine, prohlásil Je načase, vlastně už teď je pozdě, abyste začal nosit brýle na čtení. Kdyby mladý doktor nepronesl tuhle větu s ironickým úšklebkem k pacientovi stěžujícímu si na astigmatismus a namísto Je načase, vlastně už teď je pozdě se zdvořile zeptal Není to nezbytně nutné, ale… nechcete přesto zauvažovat o nošení brýlí na čtení?, nedělal by z toho žádnou vědu. Namíchlo ho ale, jak tenhle mladý doktůrek s nablýskaným výrazem posměšně naznačil, že stárne.

Oční lékař Berkay Özberk neměl ve zvyku provokovat své pacienty. Jenže když Ülkü bey, jemuž se z hlavy vlnila hustá lví hříva a jeho šediny sestávaly ze dvou nebo tří stříbrných vlasů na spáncích, s jízlivým úsměvem v koutku úst prohodil něco o skinheadské módě, doktor najednou vypěnil. Ülkü bey to vlastně nemyslel nijak zle, upoutal ho plakát na zdi a jenom, jak se mu to stávalo dost často, plácl něco nemístného. Celé to napětí vzniklo takhle:

Na fotografii, zvětšené do tak obřích rozměrů, až se z ní stal plakát, stáli vedle sebe doktoři tohoto nově otevřeného, apartního a drahého oftalmologického oddělení nemocnice, náhodou všichni do jednoho muži a podobní si oblečením, postojem i pohledy, a pózovali s úsměvy odhalujícími blyštivý chrup. Jeden byl pohlednější než druhý, sršela z nich energie, obličeje jim přímo zářily sebedůvěrou. Ale zase nějakou náhodou měli všichni oholené hlavy. Plakát tvořený řadami holých hlav mladých doktorů, z nichž některým předčasně zšedly vlasy, jiným se na temeni začalo dělat kolečko a všichni našli řešení v oholené hlavě, působil dojmem znepokojivé autority, třídní nadřazenosti.

Ülkü bey, který se už pěknou dobu cítil nedostatečný, neschopný a nechtěl si připustit, že stárne, se při pohledu na plakát málem rozesmál, když si pomyslel, že tihle mladí doktůrci praskající sebejistotou trpí komplexem plešatosti, a zároveň si rukou prohrábl svou hřívu. Berkay Özberk tenhle ironický úsměv a gesto odhalující, co Ülkümu beyovi běželo hlavou, okamžitě zachytil.

Kdyby Ülkü bey necítil potřebu na doktorovy tázavé pohledy reagovat, napětí by nevzrostlo. On však nechtěl být poražen od hezouna, co nejméně třikrát týdně trávil celé ráno v posilovně, jak bylo evidentní z muskulatury na jeho krku. Jak se teď rozšířila móda holých hlav, nepozná se, kdo je plešatý a kdo ne, prohodil a ani se nesnažil potlačit úsměšek. Mladý doktor, v jehož rodině byli všichni muži postiženi plešatostí, nenechal tenhle výpad bez odpovědi, a aniž za ním jakkoli zaostal v jízlivosti, dal Ülkümu beyovi najevo, že už má nejlepší léta za sebou.

Bylo to velmi napjaté vyšetření. Ülkümu beyovi, který se nedostal na lékařskou fakultu – no dobře, to ho už přebolelo – a navzdory veškerému úsilí nikdy nevkročil na americký kontinent, ač by souhlasil i s obyčejným tříměsíčním blokem seminářů na té nejubožejší univerzitě, hnul žlučí sportovně založený doktor vyzbrojený certifikáty všemožných velikostí a doktorovi zase jeho lví hříva a nezasloužená pýcha.

Na přednášky, proslovované na objednávku farmaceutických firem, se už příliš pečlivě nepřipravoval. Připadalo mu, že jenom stačí navodit dojem, že říká něco hrozně smysluplného a nabitého informacemi, co by uspokojilo farmaceutické firmy. To dříve, když měl ještě čerstvé sny, pracoval celé dny na tom, aby jeho přednášky měly hlavu a patu. Už dlouho mu to ale bylo šumafuk, koukal jenom na peníze. Domníval se, že beztak není nezbytně nutné, aby v jakémsi zapadákově v Anatolii pronášel uhlazené řeči. Stačilo mu udržet si pozornost posluchačů, nic víc po něm stejně nikdo nechtěl. Proto do svých prezentací umisťoval ženské nohy, obrovská prsa, jimž nebyly vidět bradavky, zkrátka obrázky, jež se na provinční poměry daly považovat za odvážné, ale zároveň nepřiváděly do varu konzervativce.

Kdykoliv teď se svítícím ukazovátkem v ruce označil ženská prsa na obrázku promítnutém na plátno, otevírali oči studenti medicíny z lékařské fakulty sídlící na druhém konci města, nahnaní na přednášku svými profesory, a pacienti neuropsychiatrie, kteří čekali na vyšetření a zjistili, že se v konferenčním sále dá dobře spát. Ülkü bey věděl, že cesta, jak oživit uvadající zájem posluchačů, vede přes sexualitu, a příhodně této znalosti využíval.

Řečnický pult s jednou nohou kratší byl v konferenčním sále téhle historicky významné psychiatrické léčebny na břehu Černého moře umístěn na pravou stranu pódia tak, aby stál lehce bokem. Takto mohl přednášející pohodlně sledovat jak posluchače, tak bílé plátno, které pokrývalo celou šířku stěny za ním a které musel bezuchý domovník Ziya, zodpovědný za údržbu a čistotu sálu, ke své značné nelibosti každý den konference rozkládat a zase skládat.

Plátno bylo pro Ülküho Birinciho životně důležité. Svůj příspěvek, napsaný písmem comic sans a ve formě hesel se záměrem zredukovat ho na to nejzákladnější (i bez toho byl velmi prostý), i doprovodné obrázky, jež neměly s tématem žádnou přímou souvislost, totiž prostřednictvím power pointu projektoval právě na tohle plátno. Krom toho měl ve zvyku umisťovat do záhlaví odstavců svých článků ty nejotřepanější znaky. A stejně tak ho k smrti bavilo posílat primitivní smajlíky ve tvaru mrknutí a polibku lidem používajícím výmluvné nicknamy, s nimiž si psal v tajných chatových místnostech, a s maximální rozkoší přitom ze sebe sypal erotické věty, aniž si mohl kdy být jistý pohlavím svého protějšku. V jazyce chatů byl jako ryba ve vodě. Stal se členem několika podivných internetových skupin. Tihle jeho chatoví přátelé s nanejvýš erotickými nicknamy, jimž samozřejmě posílal falešné fotografie, na něj naléhali, aby se sešli i v reálu.

Ne že by ho od té doby, co se rozvedl se ženou, nikdy nenapadlo, že by aspoň na pár těchhle nabídek k setkání kývl. Je pravda, že i když mu Selcen Akbaşová o chloupek proklouzla mezi prsty, zájem o jeho osobu ze strany unavených stárnoucích žen v jeho bezprostředním okolí nijak neutuchal. Nějakých pochybných sexuálních postaviček tajuplného světa internetu neměl zapotřebí. Přesto však zájem žen kolem něj už přestal upokojovat ďábla fantazie, který do něj vstoupil, ani nevěděl kdy. Třebaže ho tenhle ďábel, probouzející se v něm pokaždé, když si sedl před obrazovku, neustále popichoval, zdráhal se udělat krok k realitě a raději zůstával ve virtuálním světě těchhle osob, s nimiž v noci hodiny a hodiny bezuzdně chatoval, sám udiven silou vlastní obrazotvornosti.

Virtuální svět, v němž si jako nickname zvolil slovo zebb, ne zrovna kreativní, avšak umožňující mu prezentovat se přímo, bez oklik, byl pro Ülküho beye mystickým světem, do něhož vcházel za nocí, kdy se kroutil ve spárech duševní samoty (to jest velmi často), kde se mohl na hony vzdálen vlastní existenci ztrácet v hlubinách svých potlačených tužeb a kde nacházel nového Ülküho. Občas si za dne, a obzvláště ve společnosti velmi vážných lidí, na tyhle noční orgie vzpomněl, zdálo se mu, že se mu pocit studu z vulgárních erotických konverzací v chatových místnostech odráží ve tváři, a celý se třásl. Dnes ráno zažil něco podobného; po zádech mu tekl pot a jeho košile by se dala ždímat.

Bál se. Šíleně se bál, že kdyby se s těmihle svými profesionálními chatovými přáteli, kteří mu posílali fotografie, na nichž zaručeně nebyli oni sami, a u nichž si ani netroufal odhadovat jejich totožnost, sešel tváří v tvář ve skutečném světě, jemuž oni říkali Reál, už by své potlačené touhy znovu nenacpal tam, odkud přišly, a nedokázal by se vrátit ke své skutečné existenci, k identitě váženého, důvěryhodného akademika.

Z tureckého originálu Bir Deliler Evinin Yalan Yanlış Anlatılan Kısa Tarihi (CanYayınları, Istanbul 2009) přeložil Petr Kučera.

© 2012, Kalem Agency, Istanbul (www.kalemagency.com).