V Polsku se dynamicky rozvíjí neonacistické Národní hnutí, které má podporu mnoha novinářů, lidí z oblasti kultury a pravicových politiků. Rozložená levice ztrácí význam a mládež vyhraňující se vůči absenci jasných alternativ sympatizuje hlavně s krajní pravicí. Jedním z důvodů je i zkreslený obraz historie.
Polsko v současnosti přihlíží degenerované veřejné debatě, během níž posvátná a široce chápaná svoboda slova umožňuje projevy nenávisti. Na počátku 21. století byly rasistické, antisemitské, autoritářské či šovinistické názory v médiích napadány nebo aspoň pomíjeny mlčením. Senzace, kterou vyvolávaly, nesloužila jako dnes k bezmyšlenkovité propagaci pravicových politických uskupení. Situace se začala měnit v letech 2005 až 2007, za vlády strany Právo a spravedlnost v koalici se stranou venkovského protestu Sebeobrana Polské republiky a katolicko-konzervativní Ligou polských rodin, jejímž zázemím byla do roku 2006 nacionalistická organizace s předválečnými kořeny Všepolská mládež. V této době hlavní polská média přes svůj neoliberální a konzervativní charakter podnikla nebývalý útok na vládu, když do karikaturních rozměrů nafoukla nepochybné autoritářské tendence hlavní vládní strany a také nekompetentnost vlády na mezinárodním poli.
Tehdy byly definitivně pohřbeny zbytky novinářských standardů – na bitevním poli zůstali novináři s jasnými politickými, ale i stranickými sympatiemi. V důsledku toho od roku 2005 pozorujeme rozvoj pravicových a krajně pravicových médií, jejichž nazírání politiky, mezinárodních vztahů a nakonec i historie je podobně radikální. Společným jmenovatelem nových a starých médií jsou pouze neoliberální sympatie, přirozeně tedy došlo k přesunu „neutrální“ roviny veřejné debaty ze středu doprava.
Svoboda trhu i šovinismu
Do nedávné doby převažující umírněně konzervativní vize polské a světové historie byla nahrazena šovinistickými názory, v nichž je nacionalismus zaměňován s „patriotismem“, slovem, které si pravice zcela přivlastnila. Ostudné stránky minulosti, jakými byly předválečné antisemitské výstupy Národně-radikálního tábora či zabíjení Poláků a Židů nacionalistickými Národními ozbrojenými silami, bývají nazývány historickou nutností. Pogromy na etnických menšinách se považují za nedůležité, pokud jejich původci zároveň bojovali s komunisty. Objevují se kuriózní historické publikace – například výjimečně populární kniha Piotra Zychowicze Pakt Ribbentrop-Beck (2012), v níž autor odůvodňuje nutnost spojenectví Polska s nacistickým Německem proti Sovětskému svazu.
Především mládeži vychované nefunkčním školstvím v egoismu volně tržního kultu se často nedostává elementárních historických a společensko-politických znalostí. Pokud se angažuje v politice, pak obvykle směřuje do tábora krajní pravice. To je dnes totiž jediný tábor se silnou identitou, který otevřeně kritizuje polskou i unijní vládu z neoliberálních a současně eticky konzervativních pozic. Levice brání hranice svobody slova, když zkouší vytlačit z diskursu antisemitské, antiimigrantské, islamofobické či homofobické obsahy. Polská pravice se oproti tomu odvolává na svobodu slova v jejím absolutně krajním pojetí, což mládež přitahuje. Svobodu trhu a svobodu pro šovinismus chápe jako jednotný celek.
Podle pravicového vzoru
Ve všudypřítomné zjednodušené verzi historie byl předchozí politický systém, nazývaný prostě „komunismus“, jako celek postaven na roveň s brutalitou stalinismu. Tento „komunismus“ se stal synonymem levice a je hlavním klackem na jakékoli rovnostářské iniciativy či návrhy byť jen malých oprav neoliberálního ekonomického systému. Komiksovou verzi historie a její všudypřítomnost i všeobecnost lze snadno přirovnat k socialistickému realismu. S přispěním velkých státních dotací vznikají filmy, komiksy, hry či hudební kusy zplošťující nebo zcela deformující historii dle pravicového, ba dokonce krajně pravicového vzoru.
Doposud atraktivní levicový protest a levicové návrhy společensko-politických změn se staly více než kdy jindy nepopulární. Naopak vzrostla obliba organizací autoritářské až nacistické povahy. Příkladem jsou stále populárnější Národně-radikální tábor, Všepolská mládež či Národní obrození Polska. Jejich zástupci vystupují v médiích hlavního proudu, kde se odvolávají na svůj patriotismus, v čemž jim pomáhá skutečnost, že v Polsku je pouze nepatrné povědomí o místním nacismu. Nacisty přece byli Němci, nikdy ne Poláci. Předválečná historie takových uskupení, jakým je Národně-radikální tábor, bývá v médiích ignorována, přestože se žádná z nacionalistických organizací od těchto tradic nedistancuje.
Národně-radikální tábor a Všepolská mládež přitom na manifestace typu Dne národní nezávislosti zvou zjevně neonacistické organizace z celé Evropy – maďarský Jobbik, švédskou Sverigedemokraternu, italskou Forzu Nuovu nebo dokonce Blood & Honour. Členové Tábora i Všepolské mládeže jezdí každoročně na maďarský festival Magyar Sziget, na němž se shromažďují nacionalisté, neofašisté a neonacisté z celé Evropy. Dostupné jsou jejich fotografie s neonacistickou zpěvačkou Sagou stejně jako informace o tom, že se na vlastních sjezdech v Polsku zdraví hitlerovským pozdravem.
Znovuzískání historie
Zmíněný rozvoj Národního hnutí, které je představováno v médiích jako organizace pro široké masy, je možný také – a možná především – díky financování polským milionářem Ryszardem Oparou a podpoře jeho pravicového média Nowy Ekran, jež donedávna zaměstnávalo lídra Všepolské mládeže Roberta Winnického. Na takzvaném Pochodu nezávislosti na podzim 2012, organizovaném Národně-radikálním táborem a Všepolskou mládeží, byl hostem také jiný milionář, Jan Kobylański, jenž hlásá antisemitské názory a je čestným předsedou Tábora velkého Polska.
Situace v Polsku se může zdát nebezpečná, ale není tragická – dokud existují eticko-liberální, levicové a postlevicové organizace, jak se označuje část anarchistů, lze dovozovat, že Národní hnutí nemusí zcela dominovat. Zrození silných neonacistických uskupení totiž také vyvolalo aktivitu levicových organizací a aktivistů, kteří potřebují znovu definovat vlastní totožnost. Aktivizovat mládež, která nachází své místo na radikální pravici, ovšem bez znovuobjevení historie půjde jen těžko. Přesto právě příklad současné účinnosti pravicové historické politiky ukazuje, že není jiná cesta, jakou by široce pojímaná levice znovu nabyla významu.
Autor je člen Krytyky Polityczné v Lodži.
Z polštiny přeložila Marcela Komínová.