Mlha zahalující malou pražskou galerii a stejně tak bílá barva interiéru slouží jako klíčové metafory výstavní koncepce kurátorů Edith Jeřábkové a Jiřího Kovandy. Díla jednotlivých umělců čelí ztrátě souřadnic, kontinuita bloudění se mísí s fragmentárností marného hledání záchytných bodů.
Parní stroj Ryana Gandera za dveřmi galerie Hunt Kastner Artworks, hostící výstavu Země se otáčí a vše z ní sklouzává, navozuje atmosféru šťastných návratů Stalkera do mlhavé Zóny ve filmu Andreje Tarkovského nebo probuzení antikváře Yamba, hrdiny Ecova románu Tajemný plamen královny Loany (2004, česky 2005), z kómatu – také zde jde o ztrátu emoční paměti a mlhu jako obraz rozpomínání. Krabička označená názvem Skutečně použitelné jen pro ty, kteří jsou schopni si to představit (Only Really Applicable to Those That Can Visualize It, 2009) vypouští oblak kouře pět vteřin po odchodu každého návštěvníka a nasycuje výstavní prostor bílou parou.
Fragmentárnost a kontinuita
Difuzní prostředí napomohlo i formálnímu sjednocení, neboť není snadné vedle sebe pověsit dvaadvacet individualit, které se od sebe liší generačně i místem pobytu, přestože všichni uvažují v mezích konceptu. Úlohu sjednocení měla splnit bílá, kterou kurátoři výstavy Edith Jeřábková a Jiří Kovanda na podnět galeristek Camille Hunt a Katherine Kastner zvolili za leitmotiv výstavy. Její roli však nakonec, díky kouzelnickému stroji, převzal opar, což nebylo možné předem odhadnout. Rozostření se pro charakter výstavy nakonec zdá být příznačnější než svým způsobem direktivní bílá. Společným rysem prací zastoupených umělců (jsou to Zbyněk Baladrán, Geta Bratescu, Stano Filko, Ryan Gander, Geert Goiris, Fernanda Gomes, Katarína Hládeková, Barbora Kleinhamplová, Eva Kmentová, Stanislav Kolíbal, Július Koller, Alena Kotzmannová, Eva Koťátková, Jiří Kovanda, Ján Mančuška, Markéta Othová, Anna Ročňová, Jiří Skála, Jan Svoboda, Jiří Thýn, Tomáš Vaněk a Guido van der Werve) je určitý odstup plynoucí z vnitřní stydlivosti deklarovat své pocity a myšlenky přímo, jenž v důsledku utváří výslednou formu. Mlha je v tomto případě obrazem zmíněné distance. Jako župan halí choulostivou situaci podmíněnou námi vytvořeným kulturním vzorcem.
V doprovodném textu vypisují kurátoři konotace bílé s vazbou na umělecké směry 20. století. Zmiňují její přítomnost v modernismu, racionalismu, kolonialismu, rasismu, purismu, minimalismu, konceptualismu, arte povera nebo redukcionismu a připomínají Lucia Fontanu a jeho Manifesto bianco (Bílý manifest, 1946). Dramaturgie výstavy spočívá především v utváření pomyslného pohybu mezi odevzdaným ztrácením se v mlze, jež asociuje kontinuitu, a soustředěným hledáním pevného bodu, které naopak odkazuje k fragmentárnosti. Tento pohyb ve výsledku opisuje melancholickou osu marnosti. Podobný pocit vepsali kurátoři už do názvu výstavy. Nepatrnou rychlost (dromologii) otáčení Země lze vnímat jako možnou příčinu této úzkosti. S tímto tématem přichází i otázka míry mimeze formy vystavených děl. Pasivní boj s mimezí v podobě přepisů mezer a chybění (Jiří Thýn, Ján Mančuška), odklánění pohledu od spektáklu (Markéta Othová), rozostřování (Geert Goiris) nebo zahrnování všednosti (Jan Svoboda, Jiří Kovanda) vytváří vůči současnému světu jakýsi neagresivní protipól. I přes odvedenou práci však úzkost zůstává, protože výsledek se zdá být neúčinný a změna neviditelná.
Whiteout
Situaci, kterou chtěli vytvořit, popisují Edith Jeřábková a Jiří Kovanda v úvodním textu: „Výstava sleduje propad časoprostorové metafyziky, konceptuálního univerza, negativní formy a absence obrácené v prezenci do melancholické krajiny, nekonečného chladu a světelného rozptylu, kde marně hledáme horizont a referenční bod.“ Whiteout je termín, který je v různých odvětvích používán v různých významech, zpravidla však souvisí se špatnou viditelností a rozeznatelností terénu. Zde slouží k propojení úvah z převážně sedmdesátých let a obdobných myšlenek současnosti. Zmíněný pohyb mezi fragmentárností a kontinuitou se přenáší i do vztahu mezi vystavenými díly. Odráží se tu skutečnost, že nikdo z dotyčných tvůrců nemohl ve své práci předvídat, že se letos v únoru ocitne na bílé výstavě, ale na druhé straně jejich myšlení a pracovní postupy vycházejí ze společného základu.
Příprava velkého tématu pro malý prostor je svým způsobem půvabný tah, který nepřímo odpovídá na otázku položenou v závěru kurátorského textu: „Nechceme se dnes spíš ztratit… v modelu menším než 1 : 1?“ Možná ano. Vtěsnání dvaadvaceti osobností do jedné místnosti a nehierarchické rozmístění jejich děl na levitující panely zároveň překročilo s jistou lehkostí prezentační úzus. Případnou tíhu výstavy nakonec vyvažuje lehkost některých děl, například Kollerův otazník na nákupní tašce.
Autorka je teoretička umění.
Země se otáčí a vše z ní sklouzává. Hunt Kastner Artworks, Praha, 17. 1. – 16. 3. 2013.