Oční lékař

Ta vášeň dívat se, jak se na tebe dívají, propukla před lety. Byl jsem mladý a ještě jsem nepracoval ve státní správě, když za mnou přišel jeden pacient. Nazývejme jej B, abychom ochránili jeho identitu. B měl velmi velké a jasné oči (jejich odstín neuvedu, aby si zachovaly anonymitu).

„Něco se mi děje s očima,“ řekl.

Na několik vteřin zmlkl a hleděl na mě, jako by se neodvažoval pokračovat. Odhodlal jsem se mu pomoci:

„Co s nimi máte?“

„Pravým vidím jiné věci než levým,“ odpověděl neochotně.

„Hmm. Povězte mi o tom víc.“

„Pravé oko vidí, co v tomto okamžiku děláte – vyšetřujete mě. Kdežto levé oko sleduje život jiné osoby, nacházející se daleko odsud.

Oněměl jsem. Jak může oko sledovat život jiné osoby, aniž by byla fyzicky přítomna před ním? Klient měl bezpochyby o kolečko víc. S mladickou nezaujatostí a ve snaze zachovat si první pacienty nedal jsem svou nedůvěru najevo a s vemlouvavou jistotou jsem prohlásil:

„Nemějte obavy, vašemu problému se podíváme na zoubek.“

Vzal jsem si baterku (nervózní a zaskočený) a pozoroval bedlivě a vytrvale pacientovy oči. Uvnitř duhovek pana B probíhaly různé zrakové procesy jako v kterýchkoli jiných. Z pravé strany se hromadily obrazy shodné s těmi, které B vybíral z celého zorného pole. Jeho pravé oko vidělo přítomnost, události běžné a každodenní. Umožňovalo mu pohybovat se po světě a dívat se na ostatní, jak na něj hledí, jak si ho nevšímají, jak se ho bojí anebo po něm touží, přibližují se a zase vzdalují, analyzují jej a pronikají jím. Pravým okem žil B svůj každodenní život. Mohl oko zavřít a přitáhnout k sobě vzpomínky minulých obrazů. Těch, jež jeho zrakový nerv v mozku právě zrecykloval.

Ale levé oko! Těžko diagnostikovat! Levé oko bylo vzbouřencem, anarchistou vidění. Zběhem od dobrých zvyklostí, od normality. Bylo dítětem šílenství. Neviděl jsem v něm odraz své postavy, ani světlo lampičky, ani prostředí ordinace. Tam, v onom oku se nacházely jiné obrazy…

„Proč?“ zeptal jsem se ho po důkladném vyšetření. „Proč se nedívá na to, na co by se dívat mělo, když je to oko perfektní a funguje jako kterékoli jiné?“

„Protože se zamilovalo. Možná jste očekával odpověď znepokojivější nebo méně všední, spojenou s operací tajných služeb či operací válečnou. Možná jste předpokládal posedlost ďáblem nebo čáry a kouzla. Třeba také nákazu novým virem nebo počátek naprostého šílenství. Nebo mutaci? Nebo genetický vývoj, který čeká nás všechny. Nic z toho. Moje levé oko se pouze zamilovalo.“

„Povídejte,“ řekl jsem, přemáhaje poněkud se třesoucí hlas. B začal vyprávět a já jsem nenápadně vytáhl z pracovního stolu malý diktafon. Tato anomálie naprosto upoutala můj vědecký zájem.

„Nikdy jsem ji neměl potkat, ale potkal jsem ji. Hříčka krutého osudu, jenž nás přepadá, kdykoli se mu zachce. Stála, jako by tam patřila odjakživa. Víte, citová otupělost je tou nejhorší zanedbaností ze všech. Poškození jsem si nevšiml okamžitě, moje levé oko se jen od ní nemohlo odtrhnout. Když jsem se díval jedním směrem, moje oko se dívalo jiným, jako slunečnice otáčející se za sluncem. Tak ovládla mé zorné pole a převrátila můj svět. Šilhám, myslel jsem si, trpím šilhavostí. Zašel jsem rovnou za očařem, ten neobjevil nic zvláštního, předepsal mi nějaké kapky proti vysychání očí a poslal mě domů.

Nakrátko uklidněn jsem se natáhl do postele. Pokusil jsem se zavřít oči, ale pouze pravé poslechlo. Ať jsem se snažil sebevíc, levé víčko neposlouchalo. Luplo mi v zorničkách a rázem jsem ji viděl před sebou. S hrozivou skutečností se přibližovala, až náhle vstoupila do mého levého oka a násilím ovládla jeho nervy, sílu, harmonii. Zacloumala mnou palčivá horkost: myslel jsem pouze na ni, viděl jsem pouze ji. Moje levé oko se prudce zanítilo a silně zčervenalo. Začal jsem vidět čím dál rozmazaněji. Po chvíli se obrazy projasnily. Pravé oko se vrátilo do normálního stavu, kdežto levé si ponechávalo svůj obraz: onu ženu. Byla tam bledá a opuštěná, v lodičkách, vlnila se v rozšířené zorničce jako písečná duna. Nechal jsem se vyšetřit podruhé. Lékař mi doporučil nenamáhat zrak a zcela přešel historku o vidění nepřítomné osoby. Při vyprávění zpozorněl jen ve chvíli, když jsem mu řekl, že cítím, jako bych měl v koutku oka kamínek: „Něco mě v oku zlobí.“ Vzal svoji lampičku a začal prohlídku. „Ano, opravdu tam něco vidím,“ šmátral po malé pinzetce. Pracně začal z očního koutku lovit malinký střevíček. Udiveně si jej pod lupou prohlédl, a aniž by dal najevo překvapení, dodal: „Dnes vyrábějí kdejaké miniaturky. Pro oči pěkně nebezpečné.“ Poprosil jsem ho, aby mi střevíček dal, a celý ohromený jsem odešel…“

Přerušil své vyprávění a začal si mnout levé oko. Pak přiložil kapesník k očnímu koutku a pevně jej stiskl. Podíval se a ukázal mi jeho obsah.

„Tentokráte tady máme popelník, ona hodně kouří…“

Zaskočen jsem hleděl na zdrobnělinu. Vzal jsem ji do rukou, abych si ji prohlédl. B pokračoval v příběhu, aniž si všiml, že jsem zůstal téměř bez dechu.

„Nedělalo mi potíže slzením vyplavovat maličké předměty. Ze začátku ano, zánět v oku mě obtěžoval, ale brzy jsem se naučil včas je vytahovat a bolest rychle přešla. Doopravdy mě však zlobí, že moje levé oko vidí pouze ji. Sleduje ji všude jako skrytá kamera. Moje oko vidí, jak ráno vstává i jak se večer ukládá ke spánku. Vím, kudy chodí po městě, znám její zvyky, její bolístky, její zvrhlosti, její záště i její slabosti. Vše se odehrává před mým levým okem, zatímco já se doma dívám do stropu. Jsem voyeur a stydím se za to, že pozoruji život jiného člověka, jako by se mi procházel po obrazovce. Snažil jsem se oko zavřít, skoncovat s onou realitou, která mi nepatřila. Levé oko se však ani v nejmenším nepodrobilo a dívalo se dál. Jako oko-fetišista pláče malé předměty, krade je. Nevím, jak to dělá, je to jeho tajemství. Zmocnili jsme se bot, prstýnků, náušnic, ponožek, halenek, per, talířů, lžiček, prostěradel, fotografií, spodního prádla; to vše moje levé oko vyplakává pro sebe a pro mě. Tolikeré sledování jejího života mě natolik udolalo, až jsem se i já sám zamiloval.“

B se opět ponořil do ticha. Nepřítomně hleděl do vzdáleného koutu místnosti, zatímco já se snažil zkoumat ony záhadné a čiré oči. Povzdychl si a pokračoval.

„Vše jsem rozvážil a rozhodl jsem se k ní přiblížit. Nedotknu-li se jí, nezhmotním-li všechny ty obrazy, zachvátí můj mozek šílenství. Šel jsem na jakýsi večírek. Byla tam, setkali jsme se. Poprvé obě oči viděly to samé. Pouze když zmizela z mého zorného pole, levé oko na ni dohlíželo jako osobní strážce. Poznala mě mezi mnoha lidmi, podívala se na mě a vděčně se na mě usmála. Zdálky mě pozdravila, jako bych byl starý známý, někdo, s kým se potkává každý den. Z tak silné přítomnosti v jejím životě, z toho, jak ji nerozrušovalo mě vidět, jsem se cítil nepříjemně. Vnímal jsem, jak je ke mně lhostejná. Asi jako když se ocitneme v blízkosti někoho, po kom toužíme, a náhle nevíme, co dělat a jak se chovat. Zesmutněl jsem a zanořil jsem se do svých zmatených pocitů; mé proklaté levé oko ji sledovalo na každém kroku. Po několika skleničkách jsem se odvážil ji vyhledat. Potřeboval jsem s ní mluvit, aby mě vyslechla. Znal jsem její hlas, úsměv, pohyby, ale ona jistě nevěděla nic o mně…“

Pravé oko pana B zarudlo a zvlhlo, zradilo klid v jeho obličeji, pevnost jeho vůle, odhodlání pokračovat v příběhu. Poprosil mě, abych přitáhl žaluzie, světlo mu prý škodí čím dál více. Polkl a pokračoval.

„Konečně nás okolnosti svedly dohromady, a k tomu o samotě. Usmála se na mě tím úsměvem, který jsem znal již zpaměti. ‚Znám tě lépe než kdokoli jiný,‘ řekl jsem jí. ‚Já vím,‘ řekla a dodala: ‚smíš si odnášet jakékoli věci, smíš se na mě dívat, kdykoli se ti zamane, smíš…, ale nikdy se mě nebudeš moci dotknout.‘ Otočila se, vzala si kabelku a odešla. Moje levé oko za ní. Zůstal jsem uvězněný ve svém těle, se svými pocity, zavalen úzkostí.“

B se zčistajasna napřímil a s velkou rozhodností mi řekl:

„Chci, abyste mi oko vyoperoval.“

Vysvětlil mi, že nejsem první oční lékař, se kterým mluví. Navštívil více lékařů, než dorazil ke mně, ale všichni oko odmítali odstranit s tím, že je zcela zdravé. Podle nich potřeboval B léčbu jiného druhu.

„Viděl jste mě přece slzet věci. To je taky to jediné, co v tomto mučivém vztahu dokážu.“

Přistoupil jsem na jeho požadavek. Musím přiznat: chtěl jsem si oko nechat, pitvat je a přijít na příčinu onoho abnormálního jevu. B mi orgán slíbil, jestliže ho okamžitě odoperuji. Zákrok byl jednoduchý. Oko se nebránilo. Vyšlo z obličeje B bez sebemenších komplikací. Nechal jsem si je a studoval je až do úmoru. Neobjevil jsem nic. Bylo normální, organicky dokonalé. Smířil jsem se s rozčarováním, protože věda už je taková: osudně vězí v neoblomných faktech.

Vídal jsem B, dokud se mu rána nezacelila. Choval se klidně a postupně se mu navracela energie. Předtím, než se z operace zcela zotavil a definitivně odešel, odhodlal jsem se ho zeptat:

„Jste si jistý, že vyjmutí oka bylo nejlepším řešením? Nestýská se vám občas po oněch obrazech? Po neobyčejné zvláštnosti vaší osoby?“

„Ano, ale život je víc než jen obraz…“

Ze španělského originálu El Oculista (ze sbírky povídek Técnicamente humanos y Otras historias extraviadas, 2010) přeložil Jan Střítecký.