Demokracie na vývoz

Nevládní organizace jako nástroj diplomacie

Češi dnes mohou šířit své zkušenosti z transformace do celého světa. Minimálně se to tak říká. Jedním z aktérů této politiky je i organizace Člověk v tísni, která se stává prodlouženou rukou státních zájmů. Odkud pochází inspirace pro lidskoprávní komplex?

Joachim Lindau, bývalý programový ředitel jedné z největších německých nevládních organizací Brot für die Welt (Chléb pro svět), se během jedné ze svých návštěv Prahy nestačil divit. Když se v květnu 2008 zúčastnil konference o rozvojové spolupráci, kde byli mimo jiné přítomní i zaměstnanci z nevládky Člověk v tísni (ČvT), vyslechl rozhovor, jejž potom komentoval: „Lidi, které jsem náhodou slyšel, byli mladí a českého původu. Šokující bylo, že vyprávěli, jak jim CIA poskytuje peníze na cesty na Kubu, prý stačí, když na určených místech zanechají psané materiály.“ Pan Lindau se tehdy zdržel komentáře a nezjišťoval, kdo přesně ti lidé jsou. Jako cizinec se prý nechtěl plést do českých záležitostí. Sám ale dodnes nemůže pochopit, co se to v České republice děje. „Přirozeně, atmosféra v devadesátých letech byla taková, že mnoho mladých přijalo naivní antikomunistický a proamerický postoj. Ale jak to, že tato naivita stále trvá?“

 

Po sté a první

To, co německému nevládkáři přišlo jako šokující, považuje řada Čechů za normální. Mohli by namítnout: A co má být? Podpora kubánské opozice vychází z naší zkušenosti s bývalým režimem. Jenže právě tady začínají problémy. Tento sebestředný přístup nevnímá rozpor v tom, že nevládní organizace slouží jako politický aktér ve službách státu a zasahuje do záležitostí cizích zemí způsobem připomínajícím studenou válku. Chybí zde sebereflexe. Ačkoli mezi aktivity ČvT patří podpora lidských práv v zahraničí, je při „vývozu dobra“ upozorňován na to, že lidská práva vymáhá selektivně. Kritici donekonečna opakují: Nechceme zlehčovat situaci disidentů na Kubě nebo v Bělorusku, ale lidská práva jsou univerzální. Proč také neprotestujete proti porušování lidských práv americkou a izraelskou armádou? ČvT odpovídá: Nemůžeme dělat všechno, nejsme Amnesty International.

Na politické zájmy stojící za podporou aktivit Člověka v tísni upozorňovali už před lety novináři z Britských listů. Z informací dostupných na webu vyplývá, že některé projekty spolufinancují organizace The United States Agency for International Development (USAID; Americká agentura pro mezinárodní rozvoj), National Endowement for Democracy (NED; Národní nadace pro demokracii) nebo ministerstvo zahraničí USA. ČvT se navíc účastní programů transformační spolupráce českého ministerstva zahraničí, které do značné míry stírají hranici mezi rozvojovou pomocí a zasahováním do vnitřní politiky ve vybraných zemích. Zkusme tedy vedle kritiky dvojího metru na porušování lidských práv otevřít otázku „vývozu demokracie“ a podívat se na to, za co ČvT bojuje a co ovlivňuje styl jeho chování.

 

Všestranně otevřená společnost

V roce 2004 vydal Člověk v tísni příručku pro středoškolské učitele s názvem Společný svět, zaměřenou na globální rozvojové vzdělávání. Čtenář se tu dozví o řadě témat, kromě jiného o dekolonizaci třetího světa, zaznívá tu kritika kolonialismu nebo ekologické devastace. Základní řešení problémů chudých zemí ale vypadá takto: „Jedinou skutečně efektivní a reálnou silou, která přispěla k pozvednutí některých zemí, byla svobodná tržní ekonomika, doprovázená zodpovědnou vládou a podporou vzdělanosti.“ K zemím, které díky tomu uspěly, patří podle autorů i Chile – muselo prý „dosáhnout vyššího ekonomického standardu“, teprve pak si „střední vrstvy prosadily zavedení pluralitní demokracie a všestranně otevřenou společnost“.

Skrytá chvála Pinochetovy diktatury zřejmě nikomu nevadí a po tom, komu byl „vyšší ekonomický standard“ určen, nikdo nepátrá. Nerovnost v Chile dodnes patří k největším na světě, ovšem snad ještě zajímavější je ona „všestranně otevřená společnost“. Na jejím rozvoji se totiž významné podílel jeden z donorů Člověka v tísni, organizace NED, kterou založil v osmdesátých letech Ronald Reagan jako nový nástroj zahraniční politiky USA na „podporu demokracie“. Tato kvazinevládní organizace postupně získala velký vliv a moc. Ve stejné době, kdy se Chile probíralo z ekonomických šoků a lidé v chudinských čtvrtích se začali politicky aktivizovat, bylo jejím úkolem financovat pravicové občanské organizace a zastavit rostoucí podporu levice. Když chudí kladli kolektivní požadavky na demokratizaci diktatury, bydlení, práci a jídlo, chilské organizace zde za peníze z NED prosazovaly alternativní přístup, založený na „individuálním zapojení“ a sociální svépomoci.

Americký politolog William Robinson došel po studiu v archivech k tomu, že v období, kdy Pinochetův režim končil, NED všemožně bránila kolektivní mobilizaci chudých a financovala pravicové opoziční strany, které měly zajistit přechod k demokracii bez účasti levice. Tato politická intervence sloužila k posílení moci spřátelených elit, které hodlaly pokračovat v neoliberálních praktikách. V prezidentských volbách v roce 1989 nakonec nekandidoval jediný zástupce levice. Podobný rozvoj „všestranně otevřené společnosti“ se opakoval i v řadě dalších zemí, poměrně nedávno třeba v Hondurasu. V roce 2009 zde americký National Democratic Institut (Národní demokratický institut), což je jedna z odnoží NED a další sponzor Člověka v tísni, finančně podpořil volby, v nichž pak vyhráli pučisté, kteří předtím svrhli zvoleného levicového prezidenta Manuela Zelayu. Nevadilo, že se z Hondurasu stala nejnebezpečnější země pro novináře na světě, že zde mizeli političtí oponenti a rozháněly se demonstrace proti privatizacím. USA nakonec honduraský režim podpořily a noví vládci prohlásili, že země je „otevřená pro byznys“.

Ale jak už bylo řečeno, Člověk v tísni není Amnesty International a nemůže dělat všechno. Také díky praxi našich spojenců už dávno víme, že individuální přístup k chudým je samozřejmost, snahy o kolektivní organizovanost přece zavání nebezpečnou ideologií. Proč bychom tedy této nevládce připomínali něco, co nedělá? Místo toho se podívejme na to, co dělá.

 

Etiopie a pravidla chování

Jednou z prioritních zemí rozvojové spolupráce českého ministerstva zahraničí je Etiopie, kde Člověk v tísni začal působit už v roce 2003. I když ale jinde kritizuje porušování lidských práv, s etiopskou vládou tato organizace vychází dobře. Málokdo ví, že autoritářští vládci tu nechali postřílet několik stovek demonstrantů, perzekvují novináře a uplatňují „protiteroristické zákony“ vůči opozici. V roce 2010 zdejší vládní strana zvítězila se ziskem 99,6 procenta hlasů.

Člověk v tísni v Etiopii opoziční novináře neškolí, neboť by tím porušil dohodu, kterou uzavřel se zdejší mocí. Podle bulletinu Sdružení přátel Etiopie, který vyšel v Česku v roce 2003, slíbil, že na porušování lidských práv upozorňovat nebude. V textu stojí, že ačkoli má ČvT ve svých stanovách zmínku o dodržování lidských práv ve světě, jeho designovaný zástupce musel na etiopském ministerstvu spravedlnosti písemně potvrdit, že tento článek nebude uplatňován. A tak se v této zemi může pracovat na projektech financovaných českou vládou. Jako by zdejší problémy souvisely jen s chudobou, kriminalitou a nevzdělaností. Etiopie je další americký spojenec; o politických příčinách tamní situace se nic nedozvíme.

Je pochopitelné, že nevládní organizace, které se zabývají rozvojovou spoluprací, na jisté úrovni kooperují s autoritářskými režimy, aby neohrozily místní obyvatele ani vlastní zaměstnance. Těžko se ale dá chápat postoj organizace, která si hrdě vtiskne do štítu boj za lidská práva v zahraničí, založí kvůli tomu dokonce vlastní Centrum, jenže v praxi se orientuje podle politických zájmů svých dárců a v souladu s přijatou pravicovou ideologií. A tak jednou vidíme snahy o transformaci politických režimů, podruhé zase rozvoj; někde je problémem autoritářská vláda, jinde zase jen chudoba. Určujícím pravidlem je podle všeho trh a cenu určuje ten, kdo mu vládne. Stačí, že divák ví, kde je dobro a zlo, že dobro je na naší straně a že po diktatuře jistě přijde demokracie. A když ne, nejspíš si jen nevzdělaní a chudí nezvolili ty správné chlápky.

V úvodu zmíněný Lindau se domnívá, že nevládní organizace by se neměly stát nástrojem stranickopolitických cílů. Jejich jediným kritériem by měla být lidská práva, což v žádném případě neznamená apolitický postoj, jen co největší nezávislost na zájmech existujících politických sil.

Lindau připomíná, že od devadesátých let se v Evropě objevují snahy zavést nová „pravidla chování“ pro nevládky, ale zatím bezvýsledně. „Mám dojem,“ říká, „že řada nevládních organizací ztratila skrupule kvůli shánění peněz a nejeví zájem o kritéria, která by otestovala jejich chování.“ Také zaměstnanci nevládek ve skutečnosti nechtějí přijít o práci a sami vědí, že by se jim kritika nemusela vyplatit. Narážíme tedy na další problém. Brát vážně lidská práva znamená dostat se do rozporu se současným systémem, který nespravedlnosti a nerovnosti potřebuje ke své existenci. Zpochybnění jeho logiky ale obvykle podporu z oficiálních míst nevynese.

Autor je historik a politolog.