Dnešní městská zvuková krajina jistě nenaplňuje vize zakladatelů zvukové ekologie a příčí se i mnoha obyčejným obyvatelům, kteří v soukromí podléhají různým akustickým závislostem. Projekt mapující zvuky pražských ulic leží na pomezí výzkumu a sound artu.
Je po druhé hodině ranní, letní noc, po dešti. Cvrčci cvrkají tak hlasitě, že se jim daří přehlušit hučící město. Tvoří miniaturní komunitu neoblomně bojující proti městskému hluku. Dle posledních výzkumů je rostoucí hluk okolí nutí měnit své zvukové signály: přelaďují se do nižšího frekvenčního spektra, což ale nemusí přitahovat samičky. Po chvíli na malém náměstí slyšíme ono vzácné tiché nic, pak si všimneme jemného šumění. Je to intimní šum, domovní nezavěšené sluchátko, jeden z těch zvuků, který je branou mezi vnitřním a vnějším. V jedné z dalších ulic je úřední budova s dírami ve fasádě. Silné zvukové vibrace klimatizačního systému pronikají otvory do úzkého koridoru ulice. Monotónní nepřetržité zvuky jsou parametrem moderní doby. Mezi vysokými zdmi ulice vzniká jakási zvuková turbína – frekvence se při každém kroku hypnoticky mění, v uších se sčítají a odčítají.
Akustický portrét města
Principy zvukových procházek a citlivých vztahů mezi zvukem a (nejen) městským prostředím začalo významně definovat hnutí zvukové ekologie v sedmdesátých letech minulého století. Způsoby, jakými nás přírodní i umělé zvuky ovlivňují, se neustále proměňují a stejně tak se mění i jejich interpretace. Citlivější posluchači dokážou vnímat proměny města z hlediska jeho zvukového charakteru. Mnohá urbanistická řešení a absence dopravních omezení město zvukově znecitlivují. Magistrály, tranzitní a výpadové komunikace akusticky parazitují v samém centru Prahy. Doprava se navíc podepisuje na celkově zvýšené hladině zvukového znečištění, patrného i v okrajových částech. K tomu se přidává stále více zvukových podkresů převážně hudební povahy v supermarketech, na parkovištích, nově také v hromadné dopravě, na zahrádkách restaurací a podobně. Nad námi se tak vznáší oblak hluku, který nedokážeme identifikovat a který pochází odevšad a také odnikud. Každodenní doba neklidu přinutí vyrovnat všudypřítomnou hladinu zvuku i v soukromí a vytvořit si doma zvukovou alternativu. Rádio, televize, ale i domácí spotřebiče způsobují akustické závislosti. Dnešní ticho je negativní, skličující, melancholické.
Některé zvuky ovšem definují charakter města a jeho vzácné unikum. Zvuky s akustickými kvalitami, historickými a kulturními souvislostmi a bizarnostmi jsou součástí městského jazyka. To byl zřejmě také jeden z důvodů, proč se londýnský soundartista Peter Cusack a pražský umělec, pedagog a kurátor Miloš Vojtěchovský rozhodli iniciovat projekt Oblíbené zvuky Prahy / Favourite Sounds of Prague. Web sonicity.cz slouží jako databáze zvuků Prahy i s popisem a souvislostmi zvukové události. Přispět může po jednoduché registraci kdokoli. Na rozdíl od jiných projektů mapujících zvuky – například globální zvukové mapy berlínského umělce Udo Knolla, kterou nalezneme na portálu aporee.org – je tento záměrně lokální. Jeho smyslem je hledat „pozitivní“ zvukové polohy města a zkoumat, jak jeho obyvatelé vnímají své okolí. Formující se zvukový portrét Prahy čítá již stovky nahrávek s osobními interpretacemi a komentářem.
Krajiny, trasy a díry
Sonické vrstvy se při soustředěném poslechu mění v rozmanité zvukové krajiny. K tomuto poznání není zapotřebí drahých přístrojů a vybavení. Slyšíme vibrace metra, které vyvěrají na povrch průduchy a skřípějícími eskalátory. Jsou zde kanalizační sítě, ústící do každé ulice i bytu. Řeka, která je mohutným koridorem, jenž mixuje zvuky celého města. Pod její hladinou je další vrstva, přírodní vodní kontinuum. Zaznamenat ji můžeme podvodními mikrofony, které je možné si podomácku vyrobit. Stovky kilometrů tramvajových a železničních kolejí jsou žílami města. Nad ránem se ozývají industriálním teskným kvílením. Parky a zelené dvorky jsou zvukovými oázami – výraznými tichými kompozičními prvky. Citlivý chodec si vytváří vlastní zvukové trasy. Každá čtvrť má specifické akustické kvality a způsob, jakým se dá projít, může být zvukovým zážitkem. Procházky s důmyslným auditivním kompozičním kódem mohou být možností, jak si zachovat poslechovou senzibilitu i v městskému hluku.
Mimo slyšitelné zvukové krajiny jsou tu i frekvenční spektra lidskému sluchu nedosažitelná. V osmdesátých letech s nimi experimentovala německá soundartistka Christina Kubischová, která sestrojila speciální sluchátka umožňující sonifikovat lidem neslyšitelné frekvence. Ještě před třiceti lety bylo parazitních elektromagnetických signálů pomálu. Avšak dnes je situace docela jiná. Prostředí kolem nás je zamořené elektromagnetickými signály telefonních operátorů, bezdrátového internetu, bluetooth, bezpečnostních systémů atd. Žijeme doslova ve všudypřítomném elektromagnetickém noisu. Naštěstí v rozmezí slyšitelných frekvencí 20 Hz až 20 kHz ještě stále vznikají hlukové díry, v nichž je možné hledat utopické ticho. Auditivní krajiny začíná díky dostupným technologiím reflektovat celá řada nejen soundartistů. Otázkou je, nakolik tyto studie přispějí k pozitivnímu zvukovému portrétu města.
Autor je intermediální umělec.