Dotyk, který vede za ticho

Ukazování věcí nás přivádí ke zkušenosti povrchu, k bezprostřednímu prožitku přítomného, ale i k otázce po stálosti, pevnosti, trvalosti tvarů. Zároveň nás nutí přemýšlet o tom, co se skrývá za věcmi, v pozadí viditelného. „Pronásledování tvarů není ničím jiným než pronásledováním času. Ale jestliže ne­existují stálé tvary, neexistují vůbec žádné tvary,“ píše Paul Virilio v Estetice mizení (1991, česky 2010). Co se stane, pokud tvary zmizí? Pokud dotyk narazí na povrch narušený, propustný, nesoudržný, nezavršený? Jakou řečí promlouvají věci­fragmenty?

Věci plné lesku

Mrtvá torza kdysi živých věcí promlouvají především mlčením – jsou doménou zá­tiší. Ať se jedná o stilleben, still life nebo nature morte, zachycuje výtvarný žánr zátiší většinou předměty ustrnulé, mrtvé nebo aranžované: květiny, ovoce, mrtvá zvířata, lebky. Nehybnost předmětů je ale zdánlivá. Při bližším pohledu, ve chvíli, kdy se pohled stává spíše dotykem, vystupují z celku aranží jednotlivé detaily, které vyžadují alegorické čtení. Povaha zátiší vanitas spočívá v jeho meditativní funkci; ono ticho, umrtvení může také znamenat výzvu ke ztišení mysli, jež se právě zaměřením na detail­fragment vytrhává z vnějšího světa, jehož celistvost nahlíží jako iluzivní. Květy vadnou, listy nahlodává plíseň nebo housenka, na ovoci se objevují hnilobné skvrnky, okraje papíru trouchnivějí, na pečínce se usazuje moucha, pohár je převržený, chléb okoralý, zbroj narezlá… To, co se v celku jevilo jako stálé, je ve fragmentu dynamické, zachycené ve stadiu proměny, kterou vnímáme především jako pomíjivost (o zátiší coby figuře pomíjivosti píše kupříkladu Daniela Hodrová).

Jak ukazují surrealistické koláže nebo poetika Skupiny 42, věci­torza mohou skrze básnická zátiší promlouvat nejen o pomíjivosti. Připomeňme například některé koláže Jindřicha Štyrského – zobrazované věci jako by neměly hloubku, pouze plochu, jejíž otrhané okraje připomínají cár papíru nebo látky. Takovou věcí se pak může stát i tvář. Na frontispisu rukopisné knihy básní Roberta Desnose vidíme ambivalentní tvář – tvář staženou z kůže, jejímž povrchem se stává skrytá síť žil, a druhou tvář, která jako by byla utrženým cárem oné kůže připíchnuté na zeď. Trhlina mezi oběma tvářemi – chybějící ústa a magnetizující oko přišpendleného nehmotného cáru kůže či plné rty a zavřené (možná slepé či zraněné) oko stažené vnitřní tváře, jejíž hloubku sugeruje chybějící povrch – vyjadřuje napětí, touhu, uchvácení.

V Tezích, konceptualizujících tvorbu Skupiny 42, Jindřich Chalupecký píše: „Symbolickým použitím jsou věci posunovány do roviny, kde znamenají neustálou přítomnost něčeho živého; kde jsou samy tímto živým. (…) Pochopiti věci tohoto viditelného světa ne jako lhostejné barevné tvary, které označují tak či onak užitečné nebo zbytečné předměty, ale jako barevnou a tvarovou a prostorovou soustavu, která je živá stejně, jako my jsme živí.“ Obrazy věcí podle něj přenášejí diváka do důvěrně známého světa, jenž se ovšem díky nim ukazuje jinak, „mobilizují mýtotvorné a symbolotvorné oblasti“. Tyto věci neupozorňují narušeným povrchem, zvýrazněnou materialitou na rozpad, jejich beztvarost způsobuje ztráta původní kvality – skrze světlo získávají vlastnost jakési nestálé pevnosti, místo tvaru (od)stín či lesk: „Dívám se do parku, kam dýchla fialová/ kde léto odplouvá a zvolna šeří se./ A hle, v mém pokoji – jak chutnají ta slova! –/ je malé zátiší: ovoce na míse./ Dívám se do parku na jemnou arabesku,/ již kreslí paprsek za těchto tichých chvil./ Obzory malířství, vy věci plné lesku,/ vlhké a stříbrné, jež příliv vyplavil!“ (Ivan Blatný: Lesk věcí).

Ruka se dotýká pouze stop nepřítomných předmětů a sám dotyk může být pouhým stínem: „Stínem je ruka tvá/ a má ji ještě stíní./ Už jedna druhou nahmátla/ a plachá tma je míjí./ Zůstala jenom ruka tvá/ a nebylo tmy ani./ V kolébkách prstů bloudila hledajíc světlo ranní.“ (Jiřina Hauková: Zátiší).

Zející prázdnota

Zátiší ukazuje závratnou blízkost věcí, jejich okázalá demonstrativnost promlouvá o slasti, kterou vyvolávají. „Je třeba podrobněji analyzovat způsob, jakým k nám přicházejí věci, z nichž se slastně těšíme. Slast je totiž nezastihuje jakožto věci. Věci přicházejí k představování z pozadí, z něhož se vynořují a do něhož se ve slasti, již nám mohou dát, navracejí,“ píše francouzský filosof Emmanuel Lévinas. Nic netematizuje ono pozadí lépe než žánr zátiší. Věci naaranžované na zvlněných látkách, před draperiemi připomínajícími divadelní oponu, zdánlivě nesmyslné rámy nutí v určité chvíli odvrátit zrak od detailu a ptát se, co se skrývá za tichem, z něhož přicházejí. Lévinas vidí jejich rubovost, hloubku, živelnost: „Věci poukazují k vlastnictví, mohou být odnášeny, jsou to movitosti; prostředí, z něhož ke mně přicházejí, nikomu nepatří, je to společná půda, planina, která bytostně nemůže být vlastněna nikým: země, moře, světlo, město. Každý vztah či vlastnění se odbývá uvnitř nevlastnitelného, jež obemyká či zahrnuje, aniž by mohlo být obemknuto či zahrnuto. Nazveme je živelnem. (…) Živel se rozvíjí ve svém vlastním rozměru – v hloubce. (…) Ovšem i věc sama se dává pouze jedinou stranou; můžeme ji však obejít a rub se vyrovná líci. (…) Živel se nám dává jako rub skutečnosti bez původu v nějakém bytí, jakkoli se nám dává známosti – slasti – tak, jako bychom se nacházeli v útrobách bytí. Můžeme rovněž říct, že živel k nám přichází odnikud.“

Na Stoskopffově Vanitas (1650) vidíme zdánlivě bez ladu a skladu naházené věci, které všechny odkazují k pomíjivosti – slávy, vědění, bohatství, času, prostoru, a dokonce i zvuku. Nejvíc však zneklidňuje pootevřená skříňka v pozadí. Tajná skrýš? Tabernákl? Jako by se tématem obrazu stávala sama zející prázdnota, jež vede za kulisy znázornitelného prostoru. Juan Sánchez Cotán (1560–1627) umisťuje na většině svých zátiší předměty do zvláštních rámů. Namalovaný rám, který navíc zneklidňuje v konfrontaci se skutečným rámem obrazu, působí spíše jako práh. Jeho čistá geometričnost a otevřenost poukazuje na modelovost zobrazené scény, jako by se jednalo spíše o myšlenkový experiment. Horní hranice je nezavršená, respektive uzavřená „pouze“ skutečným rámem a o to víc zdůrazňuje téměř skandální aranži předmětů, které přepadávají přes okraj rámu nebo jsou zavěšeny. Tichý a klidný život (still life) mrtvých věcí skrývá ve své statičnosti neuvěřitelnou dynamiku. Černé pozadí a přesah věcí přes práh rámu vytvářejí hloubku, která tentokrát ne­­ubíhá jen do pozadí, ale i do popředí obrazu. Hranicí této hloubky není ani skutečný rám obrazu, nýbrž tělo diváka. Ledabylé pohození a absurdní zavěšení promlouvá o řádu stvoření – zelenina padá zpět k zemi, ovoce je zavěšeno na stromech, ptáci stoupají vzhůru, jedno materializuje tíhu, druhé lehkost věcí.

Věšet a zdobit

Toto zvláštní znovuoživení mrtvého však neodkazuje pouze k lévinasovské živelnosti, k prapůvodní materii, k neviditelnému rubu viditelných věcí, ale vypráví skrytý příběh, soukromý a intimní. Kdo očistil zeleninu, přivázal jablka, pověsil ptáky na provázky? Aranžovanost zátiší nedemonstruje pouze iluzivnost zobrazeného, ale především přítomnost již nepřítomného dotyku aranžérových rukou. Kdo a proč vybral právě tyto předměty? Cotánovy věci jako by přicházely z nicoty a prázdnoty, již však zaplňuje a jíž dává řád tíže hmatu.

Básník Richard Weiner v básni Mrtví ptáci aranžuje mrtvé ptáky ve výkladním okně zvěřinářství do růženců: „Růžence mrtvých ptáků zdobí/ výkladce zvěřinářství,/ na bílých plotnách mrtví jsou stejně věcní/ jak zesnulí králové na krásných katafalcích/ uprostřed čadivých voskovic,/ kolem nichž tasené rapíry obřadně brání/ slzám, aby tekly.“ Ve výloze se z živých těl stávají mrtvé věci, které mají být vystaveny dotykům – kuchařky „říkají na nich ranní otčenáš“ a „uzounké ručky v ševro rukavičkách,/ aniž je dojaly zobáčky držící sedmi­krásku,/ lechtají hrudi úhledných ptáků, z nichž někteří/ zdvořile se smějí“. Mrtví ptáci, „dekorativní“ a „úhlední“, vystavení mezi bobkovým listem, se v poslední strofě proměňují ve vzpomínku: „tyto věci/ lítaly včera ještě“. Weinerovo zvěřinářské zátiší vypráví skrze mrtvé ptáky opět spíše příběh dotyků – od rukou, které obtěžkaly smrtí ptačí křídla („zatímco křídla, broky těžce zplihlá“), přes ruce dekoratéra, jenž proměňuje mrtvé tělo ve zdobný ornament, k prstům kuchařčiným, které v procesu kulinářské transsubstanciace z „věčných mrtvých“ na roztočeném rožni učiní „smíšky“.

Výtvarná i literární zátiší vytrhávají věci z jejich původních kontextů, nikoli však proto, aby rozehrály fantastickou hru imaginace či náhody, jako to činí například dadaistické či surrealistické koláže. Skrumáže zdánlivě nesourodých předmětů ledabyle rozházených v prázdnotě a nesoucích viditelné stopy neviditelného dotyku kladou otázku po uspořádávání, hierarchizaci, klasifikaci – vybízejí k inventarizaci věcného světa.