Historické předměty technické kultury mají zvláštní povahu. Na jedné straně v nás mohou vyvolávat nostalgické pocity, vzpomínky na dobu, kdy jsme je sami jako malí drželi v ruce. Promlouvají k nám jedinečnými tvary designu, jako by v sobě nesly punc doby, otisk dávného okamžiku v historii. Na druhé straně dokládají úroveň poznání, mohou ilustrovat technický progres, dílčí úspěchy vědy, vypovídají o intelektuálním klimatu společnosti. Co se s nimi však stane, když překročí brány muzea? Co z nich dokážeme vyčíst? Jsou pro nás něčím inspirativní, pomáhají nám porozumět dnešnímu životu?
Německý badatel a mediální teoretik Siegfried Zielinski začal na konci osmdesátých let minulého století poukazovat na nutnost rozšíření zájmu studia technických artefaktů. Předpokládá, že technická kultura neexistuje jako neustále se rozvíjející řada vylepšení, urychlení a zmenšení, ale jako komplikovaná síť vztahů vědy, společnosti, kultury, ekonomie a osobních příběhů jejich aktérů. Jinými slovy – spíše než to, že parní stroj byl předchůdcem spalovacího motoru, by nás mělo zajímat, jaké změny způsobily oba vynálezy ve společnosti. Jak změnily pracovní zvyky, trávení volného času nebo pohled na lidské tělo? Podobné otázky vedou k vnímání techniky jako symptomu i katalyzátoru dějin a pomáhají nám uvědomit si vlastní místo v současném světě. Tento přístup bývá označován jako mediální archeologie a je třeba podotknout, že není jediným vodítkem při formování technických expozic. Sbírkové předměty mají i hodnotu vizuální, historickou, designovou, nebo jednoduše slouží jako ilustrace vědeckých poznatků.
Národní technické muzeum po mnohaleté rekonstrukci znovu otevřelo kompletní fotografickou a filmovou expozici. Výstavní křídlo s názvem Interkamera prošlo nejen redesignem a důkladnou revizí sbírkových předmětů, ale i jasnou proměnou poslání expozice. Z původní Interkamery totiž nezůstalo téměř nic. Ačkoliv je expozice zaměřena obecně na fotografii a potenciálně film, zabývá se v první řadě technickými aspekty zachycení obrazu. Nejde tedy o foto a film jako společenský nebo kulturní fenomén, ale o inženýrský problém. Ze zcela neznámého důvodu se opírá o dějiny stereoskopické fotografie, které se snaží přetlumočit návštěvníkům jako důležitou oblast zábavy, zpravodajství a výuky 19. století, jež v současnosti dosahuje svého vrcholu. Expozice překypuje artefakty, jejichž umístění v daném kontextu je někdy záhadou; někdy dokonce – vinou absence popisků – ani nevíme, co je vlastně vystaveno. Autoři expozice jako by zcela rezignovali na vedení divácké pozornosti, rozvíjení témat, objasňování a osvětlování principů. Namísto toho převládla forma jakéhosi wunderkabinetu, který seskládal na jedno malé místo nejzajímavější exponáty a přidal sem tam trochu teorie a technických dat. Jak si vysvětlit, proč je na jednom místě hologram z ČVUT, mikroskop se zvětšeninou barevné emulze, laterna magika, rozhovor s fotografem, rozkladový hranol a katalog deskových přístrojů?
Původní značně letitá expozice alespoň celkem zdařile ilustrovala vývoj a principy prekinematografických přístrojů. Ty jsou nyní zřejmě nenávratně uskladněny v depozitu. Jejich místo zaujaly předměty novějšího střihu, jejichž hlavní doménou je interaktivita. Namísto kontextu a objasnění chronofotografie v současném Národním technickém muzeu najdeme sérii webkamer, díky nimž můžeme pořídit časový snímek sami (v době mých návštěv byly nefunkční), zatímco skutečné chronofotografie se tísní někde v rohu. Princip fotokamery je ilustrován zcela bizarní imitací fotoaparátu – jakousi krabicí s náznakem objektivu namířenou na jinou obrazovku, představující snímanou scénu. Cílem této glosy není kritizovat multimediální prvky výstav, avšak je třeba vznést otázku, jestli podobné digitální simulace mohou něco objasnit, anebo slouží spíše jako efekt či příznak zdánlivé aktuálnosti designu. Co od Národního technického muzea vlastně očekávat? Mělo by být muzeem porozumění, nebo muzeem zážitků? Mělo by vyvolávat zájem o základní výzkum? Prezentovat úspěchy české vědy? Současné směřování se blíží něčemu, co bychom mohli termínem vypůjčeným z kinematografie označit jako muzeum atrakcí. Snaží se interaktivní a lákavou formou přiblížit něco, co vlastně nedokáže vysvětlit.
A proč taková kritika právě této části expozice? Pokud má česká věda nějakou špičkovou hvězdu evropského významu, je to bezpochyby experimentální fyziolog Jan Evangelista Purkyně. Ten se v roce 1849 vrátil do Prahy jako mezinárodně uznávaný badatel a podnikl zde řadu pokusů s fyziologií vidění, elektřinou, projekcí a stroboskopickým efektem. Bohužel, pro osobnost, kvůli níž jezdí do Prahy řada světových badatelů, se v expozici nenašlo místo. Nebo jsem ji jako nepozorný divák přehlédl za 3D kinem?
Autor je pedagog Centra audiovizuálních studií FAMU.