Labyrinty historie, ráje smyslu

Postmoderní relativismus prý rozložil velká historická vyprávění. Dějiny opatřené kolektivně sdíleným smyslem přestaly existovat. Zbývá snad poslední dinosaurus, kterého ještě můžeme potkat v českých zemích: příběh vyrovnávání se s totalitní minulostí. I tento „mýtus“ však podléhá lovcům ideologií a je na vymření. Ocitli jsme se v labyrintech dekonstrukce, politické korektnosti, pluralitních a úzce specializovaných verzí historie. Historici již nejsou schopni vyprávět, jen cizelují detaily. Příběhy se tříští, hodnoty se vytrácejí. Největším Čechem se chce stát fiktivní Jára Cimrman.

Skutečně to s monumentální historií, která by uměla zprostředkovat povznášející příběh o našem původu, vypadá tak bledě? Už se nenajde žádný průvodce, který by nás zavedl do ráje historického smyslu? Cožpak již nikdo nedokáže vyprávět tak pěkně a smysluplně po česku, jako to uměli Palacký nebo Masaryk?

Kde hledat velké vyprávění?

Stačí se důkladněji rozhlédnout a zjistíme, že je v české krajině živěji, než by se mohlo na první pohled zdát. Pátrání po dinosaurech nás ovšem nezavede do akademického prostředí. Odborní historici se vyprávění příběhů věnují jen okrajově, jejich často úzce zaměřené vědění nemá široké publikum. Stále sice vznikají velké syntézy, ale rodí se pomalu, a povětšinou postrádají jednotící velké vyprávění. „Češi sepsali své dějiny,“ dočteme se na webových stránkách nakladatelství Paseka o „největším knižním projektu české historiografie“. Velké dějiny – tento impozantní celek – však nespojuje jednotící smysl národních dějin, ale historiografická metoda a ještě výrazněji historizující knižní vazba. Sám neznám čtenáře, který by se pustil do čtrnácti tisíc stran historiografického textu s očekáváním, že v závěrečné katarzi nalezne pomyslný ráj smyslu. Ale znám spoustu lidí, kteří by chtěli mít Velké dějiny doma na polici. Dinosauři jsou jinde a vůbec nejsou tak velcí jako Velké dějiny.

Pátráme­li po příběhu, který by zprostředkoval jednotící obraz národních dějin, pak musíme jít za hranice historiografie. Vyšlapané stezky by nás zavedly mezi politiky, kteří si přece odjakživa účelově přizpůsobovali minulost, aby skrze velká historická vyprávění ospravedlnili své ideologické postoje a rozhodnutí. My však nechceme ochočená monstra a vycpaniny, ale skutečné a živé šelmy, které nás ve chvíli nepozornosti mohou pohltit.

Kde tedy hledat? Začněme pro ilustraci jedním postarším příběhem, jehož historický smysl dravě pohlcoval českou společnost v polovině devadesátých let minulého století. V roce 1994 vydalo nakladatelství Primus knihu Zdeňka Mahlera s názvem Katedrála. Útlá knížka vyšla původně u příležitosti 650. výročí založení katedrály sv. Víta, bez ohlasu čtenářů i médií. Vše změnilo rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci vlastnictví katedrály, k němuž došlo v prosinci 1994. Představa, že by katedrála měla patřit katolické církvi, vzbudila v české společnosti emoce. Na Vánoce vysílala Česká televize filmovou verzi Mahlerovy knihy, televizní dokument Katedrála o třech dějstvích režiséra Milana Peška, a to vrátilo do oběhu i knižní verzi vyprávění. Katedrála se rychle rozprodala, přišel dotisk, autogramiády, recenze v tisku. Velká část české společnosti se s příběhem ztotožnila.

Člověk a katedrála

Sílu katedrálního vyprávění ilustruje i nebývalý úspěch třídílného televizního dokumentu, v němž autor vystupoval v roli průvodce. Česká televize pořad na přání diváků v únoru 1995 reprízovala – v jednom bloku a v hlavním vysílacím čase. O filmu se pochvalně vyjadřovali novináři. Mahlerovy národní dějiny vyprávěné prostřednictvím katedrály se líbily jak v Rudém právu, tak v Lidových novinách. Média poskytla prostor i diváckým ohlasům: „Chtěl bych poděkovat autorovi pořadu panu Zdeňku Mahlerovi za silný citový prožitek, který ve mně pořad vyvolal. Jeho zanícený a kultivovaný komentář s hlubokou znalostí historie katedrály a českých dějin musel rozechvívat srdce každého z nás.“ Po několik měsíců se Mahler objevoval v médiích, aby opakoval příběh o smyslu katedrály jako panteonu národních dějin. Akademičtí historici marně poukazovali na množství zjednodušení a faktických chyb. Šelma historického smys­­lu i její krotitel se vymkli kontrole.

Velké představení o národu, jež se na přelomu let 1994 a 1995 odehrálo na scéně katedrály, obrací naši pozornost k podmínkám, za nichž se zdánlivě vyhynulí dinosauři probouzejí k životu. Podle antropologa Ladislava Holého se Češi na počátku devadesátých let považovali za národ bez nacio­nalismu. Ve stejné době se ovšem nechali vyvést z labyrintů historie do katedrály, pomyslného jeviště smyslu národních dějin. Ve víru sporů o katedrálu vrátil průvodce Mahler do oběhu nacionalistické stereotypy, které byly namnoze diskreditovány spojením s komunistickým výkladem českých dějin. Ponechme ale stranou kritiku ideologie. Ptejme se jinak: k čemu tento historický smysl lidem sloužil, co jim katedrální historie v každodennosti zprostředkovala, k čemu a jak lidé dějiny užívali? Mahlerovo emotivně vypjaté vyprávění o „sacrosanctu českých národních dějin“ se zřejmě stalo katalyzátorem sociálních tenzí, které provázely tehdejší společnost. Historické vědění ukázalo svůj sociální rozměr (nejsou to jen znalosti, které autorizují odborníci). Rozpadlo se Československo. Privatizoval a restituoval se majetek, který po desetiletí patřil všem. Rehabilitovalo se, vedly se diskuse o míře potrestání zločinů komunismu. V atmosféře otřesených jistot oživil Mahler dinosaura. Staré vyprávění dílčím způsobem aktualizoval a nově navázal na sociálně­kulturní kontext transformace. Udělal z katedrály hlubinu národního bezpečí, symbolickou a útěšnou hranici politických změn: dokud existuje ona, jsme i my – říkali si prý Češi v srpnu 1968. Nově zdůraznil občanský rozměr společných dějin, a tak převlékl národ do moderního kostýmu občanské společnosti (za katedrálu se podepisovaly petice). Ve víru odborné kritiky Mahler prezentoval Katedrálu jako obrannou tvrz před ideology, kteří revidují české dějiny. Jedním z těchto revizionistů měl být kupříkladu historik Dušan Třeštík: „Jeden z nich, který píše do Lidových novin, například mluví o tom, že národ je vymyšlen. Je to pravděpodobně teoretik, o kterém se lze důvodně domnívat, že i on sám byl vymyšlen (…) Pro mne je národ kategorií a entitou nesmírně závaznou.“

Historické vyprávění nemusí mít čtrnáct tisíc stran, aby bylo velké. Mahlerova ani ne stostránková Katedrála při zpětném pohledu překvapuje schopností zprostředkovat aktuál­ní témata. Historické vědění zde lidem viditelně k něčemu sloužilo, a to navíc v podobě sjednocujícího a začleňujícího vyprávění, které vypadá jako z muzea národního obrození. Setkání se sice zestárlým, ale dodnes živým dinosaurem obrací naši pozornost k současné historické kultuře (Katedrála vyšla bez jakýchkoli oprav naposledy v roce 2011). Obíhají i v našem okolí podobná vyprávění, jejichž smysl nás pohlcuje a začleňuje do kolektivní identity?

Průvodce naší krajinou

Od roku 2002 vypráví o české krajině širokému publiku geolog Václav Cílek. Monumentální historie se zde sice vyvazuje z přímých odkazů na příběh o vzestupech a pádech národa, který dokázal oživit Mahler, ale historický smysl je obdobně přístupný. Cílek nás provází českou krajinou. Vypráví historii prostřednictvím prožitku místa. Reálná krajina dodává historickému smyslu stabilitu: „Celé to vyprávění o duchu místa není nějaký vnitřní pocit – jen to ne! Vím, že kdybychom vymřeli a někdo jiný přišel, i on bude po čase přetvářen, země a dávná plemena si ho přivlastní.“

Prosazení krajiny a geologického času jako prostředníka historického smyslu souviselo se silným kolektivním prožitkem povodní v létě 2002. Mahlerovo a Cílkovo vyprávění o příznakově českých dějinách se sice v mnoha dílčích ohledech liší, spojuje je však řada zajímavých a podstatnějších podobností. Oba vystupují v roli zasvěcených průvodců, kteří prostředkují širokému publiku význam a smysl společné minulosti. Čtenáři a diváci pozitivně hodnotí znalosti a působivé podání. Líbí se jim, jak snadno průvodcům rozumějí: „Nikdy nebude dosti takových pořadů, při kterých je možné se potěšit krásou české krajiny. Velmi ráda si v rozhlase i v televizi poslechnu úvahy osvíceného vědce a myslitele dr. Cílka.“ Oba popularizátoři své vyprávění „přirozeně“ vztahují k hodnotám. Na rozdíl od historiků se nebrání jednoznačným soudům: „Každý z nás pozná dobré a horší místo.“ Oba průvodci se vymezují vůči odborníkům a odkazují přitom shodně k přirozenému „selskému“ rozumu: „Tři dny seděla proti sobě u kulatého stolu čtrnáctičlenná skupina přírodovědců a filosofů (…) Seděl jsem tam taky a přemýšlel, jestli nemám raději utéct někam do lesa, kde je každé veverce zcela zřejmé, že les, krajina a svět smysl má.“

Ráje historického smyslu jsou záludné. Obývají se snáze než labyrinty historie, které kladou větší nároky na porozumění a též na odpovědnost za ně. Je samozřejmě snazší nechat se vést osvíceným myslitelem do míst, kde „svět smysl má“. Co plyne z našeho putování za dinosaury? Není to výzva k jejich vyhubení, ani potměšilý komentář odborníka, který si zoufá nad vkusem publika. Chtěl jsem připomenout, že velká vyprávění stále existují a že jsou jinde, než je většinou očekáváme (nevyprávějí je pouze historici nebo politici). Jako profesionální historik stojím před dinosaury s otázkou, na jaké historické kultuře se chci podílet. Mám autoritativně střežit hranice, vykazovat do patřičných mezí? Cimrman byl v roce 2005 sice ze soutěže Největší Čech vyloučen, nijak to ale neotřáslo jeho popularitou. Hlásí­li se historik k pluralitní a participativní historické kultuře, není strážcem vědění, ale pouze jedním z mnoha, kteří se podílejí na jeho utváření a kultivaci. Nenabízí jen odpovědi, ale především otázky. Nesvádí do ráje smyslu. Namísto toho ukazuje, jak se orientovat v labyrintech historie. Povědomí o svůdných průvodcích, kteří lákají poutníky do ráje smyslu, k těmto orientačním dovednostem patří.

Autor je historik.