ИВАН, ИДИ ДОМОЙ! Právě tak se jmenuje tematická rubrika v jedenáctém letošním čísle časopisu Tvar. Přemýšlím, kolik znám Ivanů. Ivan byl můj dědeček. Ivan je kamarád ze střední. Ivan je člověk, který nám pronajímá byt. Ivan Poustevník je jedním z prvních českých svatých. Ivan je asi nejrozšířenější jméno z ukrajinského folkloru. Pak mě taky napadá Ivan Martin Jirous a Ivan Klíma, Ivan Blatný a Ivan Diviš, Ivan Olbracht (byť vlastním jménem Kamil) a Ivan Wernisch. Norbert Holub si v úvodním textu povzdechne, že Rusové udělali ze slov „liberál“ a „demokrat“ politické nadávky. Moc dobře chápu a sdílím potřebu vymezit se vůči ruské agresi. Je nad slunce jasné, že přítomnost ruských vojáků na východě Ukrajiny nepřeje zklidnění xenofobních nálad. Ale je opravdu nutné obohacovat slovník politických nadávek o další položku? Je možné být například neúnavným a striktním kritikem politiky státu Izrael a přitom nesklouzávat k antisemitismu. Tady je situace podobná. Nedokážu si představit, že by se nějaká rubrika v kulturním periodiku jmenovala třeba Iciku, jdi domů.
A. Sevruk
9. června se oficiálně potvrdila zpráva, která prosakovala snad všemi kanály v Praze. Šéf Grantové agentury ČR Petr Matějů rezignoval. Ale není to žádná obyčejná rezignace – bude totiž platná až k 1. říjnu. Nejde ani tak o to, že bude ještě čtyři měsíce pobírat stotisícový plat, zřejmě si ještě musí rozdat dárky s předsednictvem, ošéfovat granty na příští rok a nechat si někde ustlat měkoučký pelíšek, což se opravdu ze dne na den zvládnout nedá. Tato tvrzení jsou, pravda, spekulace. Co už ale spekulace není, je žádost soukromé pražské Vysoké školy finanční a správní, kde je Matějů děkanem, o akreditaci pro nový obor řízení lidských zdrojů. Jeho cílem má být podle vyjádření prezidenta Zemana školit profesionální úředníky, kteří budou na základě zákona o státní službě obsazovat naše ministerstva, a shodou okolností ho nemá vést nikdo menší než sám Matějů. Kolik svých replik asi vyrobí?
D. Brutová
Každý rok, sotva nás počasí svlíkne do šortek, je vyhlížím. Je jich čím dál míň, ale ještě tady jsou. Obvykle starší, moudřejší, protože ti už nemusejí řešit, komu se zalíbí. Lidi, co nosí ponožky v sandálech. Nenávist, kterou tahle kombinace v některých snobech vyvolává, je fascinující. Zdánlivě jde o odpor k nevkusu, příbuzný odporu k Babicovým dobrotám a receptům z mimibazaru. Jenže na rozdíl od smaženého bůčku a salámových dortů fusekle nikomu neubližují. Nebude vám z nich blbě, nezadělávají na rakovinu střev. Hysterie kolem nich je čistě estetická, respektive módní. Anebo ještě lépe: zakomplexovaná. Tanec kolem ponožek v sandálech se totiž spustil, když se jim začali smát cizinci. Tahle česká specialita jim přišla zvláštní – a my se za ni od té doby stydíme. Oni přeci ve světě vědí, co je dobře. Tak začal antiponožkový džihád poturčenců. Že se oblíkáme blbě, je fakt. Ale z takové speciality, jako jsou fusky v otevřených botách, by si sebevědomý národ udělal kroj. Nejsou totiž hnusné „přirozeně“ nebo „automaticky“, jenom konvenčně. Dají se nosit krásné, tvořivé ponožky do krásných, tvořivých sandálů a může to vypadat skvěle. Jen nemít ten mindrák.
Š. Švec
Kdo trochu sleduje kulturní dění, nemohl si nevšimnout smutného konce jedné legendy. Činoherní studio, působící v Ústí nad Labem od roku 1982, bylo během několika týdnů (od ledna do března 2014) zlikvidováno byrokratickým úsilím ústeckých zastupitelů. Jen díky nezlomnosti členů uměleckého souboru a úsilí řady ústeckých občanských sdružení a jednotlivců divadlo nezaniklo. Jako Činoherák Ústí bude od nové sezóny hrát v bývalém kině Hraničář. Pod názvem Národ sobě II běží nyní celonárodní sbírka, v níž mohou občané podpořit další fungování divadla. Byť jde o svého druhu vítězství občanské společnosti nad byrokracií, je zřejmé, že takto divadlo může fungovat jen omezený čas. Magistrát mezitím rozjel čistě potěmkinskou akci pod názvem „Výběrové řízení na nového uměleckého šéfa Činoherního studia“, o němž má rozhodnout castingová agentura. Formanovská absurdita ožívá přímo před našima očima. Akorát to není moc sranda. V situaci, kdy ministr financí chce snížit výdaje na kulturu o další miliardu, ačkoli už teď má Ministerstvo kultury nejnižší rozpočet v civilizované Evropě, se musíme konečně zastavit a zopakovat si základní fakta: Kultura není zadarmo. Kterákoliv civilizovaná společnost, vážící si sama sebe, do kultury investuje. Kultura není totéž co zábava. Zábava může být součástí kultury, ne naopak. Společnost, která zamění kulturu za zábavu, umírá. Kultura nevzniká rozhodnutím politiků, ale často jim navzdory. Pokud politici věří, že mohou kulturu ovládat a využívat ve svůj prospěch, nesmí se divit, když jim práskne do ksichtu. Může se zdát, že se nás dění ve vzdáleném městě na severu netýká. Opak je pravda. Právě autonomní, silná kultura „zdola“ je základem svobodné a sebevědomé společnosti, o kterou usilujeme. Do té doby, než bude stát schopen účinně se postavit za své kulturní instituce, aniž by jim diktoval, co a jak mají dělat, je třeba převzít iniciativu. I proto se Národní divadlo plně staví na podporu Činoheráku Ústí, který je jediným legitimním dědicem značky Činoherní studio, a vyzývá občany k jeho podpoře. Ve sbírce Národ sobě jsme se před sto třiceti lety složili na svou kulturní identitu. V té současné se skládáme na svou schopnost vzepřít se zvůli, která se ji pokouší likvidovat.
J. Tošovský