Editor Petr Šrámek připravil kompletní dvousvazkové vydání textů významného českého režiséra, dramaturga a kritika. Jan Grossman byl klíčovou osobností intelektuálního života po druhé světové válce, během normalizace byl trpěným režisérem, přesto mnohé z jeho tehdejších inscenací dodnes patří k milníkům tuzemské divadelní kultury.
Monumentální dvousvazkové souborné vydání textů Jana Grossmana, editorsky pečlivě připravené Petrem Šrámkem, je na české poměry skutečně výjimečné. Soubor Mezi literaturou a divadlem na více než třinácti stech stranách nabízí čtenáři kompletní psané dílo tohoto předního kritika a divadelního režiséra. Oba svazky má navíc ještě doplnit třetí díl s literárněhistorickými a teatrologickými komentáři, studií a bibliografií. V celku se de facto jedná o Grossmanův intelektuální životopis. Nejde však jen o to, jakým způsobem Grossman spoluutvářel a kriticky reflektoval české umění druhé poloviny 20. století, kniha totiž díky historickým přesahům odráží mnohem širší pole české moderní kultury a intelektuálního života po druhé světové válce.
Orten, Halas, Brecht
Soubor začíná Grossmanovým vstupem na kritickou scénu v závěru války, těžištěm jsou texty z šedesátých let, která byla obdobím Grossmanovy největší kritické a teoretické aktivity. Během sedmé a osmé dekády minulého století se Grossman nemohl veřejně na poli kritiky vyjadřovat, a z té doby tudíž pochází minimum textů. Články z počátku devadesátých let, tedy z posledních roků jeho života, mají spíše charakter reflexivních drobniček. Přesto si Grossmanovo psaní jako celek zachovává kontinuitu, založenou především na schopnosti analytické reflexe naší i evropské kultury a moderního umění.
Dvousvazková edice je rozdělena do jedenácti oddílů, v nichž Šrámek řadí veškerou Grossmanovu psanou tvorbu, ať už z novin, sborníků či divadelních programů, v podstatě chronologicky, jakkoli občas přihlíží i k tématu. Zásadní je pátá až devátá část, které jsou vyhrazené literatuře, divadlu a filmu – připomeňme třeba stále živé doslovy k ortenovským, halasovským nebo brechtovským vydáním.
Epické divadlo
Právě Bertolt Brecht byl Grossmanovi jakýmsi celoživotním intelektuálním souputníkem. Jako brechtián se Grossman poprvé představil v roce 1957, kdy vyšlo speciální číslo časopisu Divadlo věnované právě Brechtovi. Studie Theorie a tvorba začíná sice negativní definicí Brechtova epického divadla, tato negace však slouží především pro vytvoření jakési platformy, díky níž se Grossman mohl vymezit vůči tehdejšímu teatrologickému mainstreamu, konkrétně proti takzvanému Stanislavského systému.
Grossman chápal Brechtovo epické divadlo jako protiklad k sentimentálnímu divadlu českému. Právě omezení citovosti a věcnost sdělení měly vést k intenzívnějšímu prožitku u diváka, který podle Grossmana neměl být jen jakousi loutkou, jejíž emoce ovládají herci ze scény, ale skutečným partnerem, díky jehož kritickému a analytickému prožitku se teprve pojmenovává představovaná realita. Grossman při četbě Brechta navíc navazoval na tehdy polozapomenutou domácí strukturalistickou tradici. Postřehy ze své studie dále rozvíjel nejen v doslovech českých vydání Brechtových her z přelomu padesátých a šedesátých let, ale i ve své pozdější režijní tvorbě.
Myšlení na pomezí
Grossman se však v té době nezabýval pouze režijním divadlem. Soubor obsahuje několik výjimečných hereckých portrétů, například Karla Högera, Ladislava Peška nebo Marie Vášové, a také reflexi divadel malých forem, která čtenáři poskytne jedinečný kritický pohled na celou českou divadelní kulturu šedesátých let. Závěrečné dvě části sebraných spisů pak shrnují sporadické texty z období normalizace, kdy se Grossman kvůli účasti na ilegální premiéře Havlovy Žebrácké opery v režii Andreje Kroba stal personou non grata, a dále zmíněné drobné texty z polistopadového období. Už v závěru osmdesátých let se Grossman jako režisér opět mohl vrátit na svou první scénu, do Divadla Na zábradlí, a od kritického psaní jej odváděla divadelní praxe.
Název souboru pochází z posledního režisérova rozhovoru z roku 1992. Je to popisný, výstižný titul. Nikoli však jen díky slovům „literatura“ a „divadlo“, ale hlavně kvůli předložce „mezi“. Grossman totiž dokázal ve své kritické tvorbě spojovat nejrůznější obory myšlení o kultuře a společnosti a také svým životním gestem a razancí vyjadřoval mezní situaci intelektuála 20. století. Toto bytí a myšlení na pomezí je zřetelné již v jeho prvních poválečných textech. Grossman se záhy zbavil dobové rétoriky a obecných soudů a dal se do kritického zkoumání uměleckých děl jakožto osobitých výrazů vnitřní nutnosti. Podobných osobností bychom mnoho nenašli.
Autor je teatrolog.
Jan Grossman: Mezi literaturou a divadlem I., II. Torst, Praha 2013, 736 a 604 stran.