Schizofrenie rozumu a citu

Nová divadelní hra Lenky Lagronové Zahrada Jane Austenové pracuje s motivy ze života i díla slavné anglické spisovatelky. V centru pozornosti jsou otázky týkající se společenského postavení žen a možností jejich seberealizace.

Dramatička Lenka Lagronová ve svých dílech zkoumá skryté roviny ženských rolí. O (ne)na­­cházení štěstí a naplnění v životní dráze, kterou ženám linkuje i současná společnost, pojednává také Zahrada Jane Austenové, uvedená v Divadle Viola.

Společenskokritická freska s hojností narážek a citátů, určených čtenářům Jane Austenové, se odehrává v jídelně venkovského sídla rodiny Austenových. Matka (Marie Málková) tu spolu s dcerami Jane (Apolena Veldová) a Cassandrou (Lucie Štěpánková) rozhodují, jak naloží s letošní úrodou jablek. Udělejme z nich víno, navrhuje Jane. Pití vína ale neladí s představou o spořádané zábavě starších žen, namítá Cassandra. Co punč? Vysedávání u punče se nesluší pro rodinu reverenda, ohrazuje se matka, uděláme džem. Ten ovšem nelze jíst donekonečna, odmítá Jane. Zbývá sušit jablka na křížaly, prosazuje Cassandra. To je ale nuda k uzoufání! odporuje Jane…

 

Matka, dcery a konvence

Matka Austenová by mohla představovat přímo prototyp ideálního ženského osudu: provdala se, starala o domácnost, povila a vychovala děti, byla oporou svému muži. Žila by dokonale šťastný život – kdyby ovšem její muž nebyl předčasně zemřel a kdyby byla dokázala provdat své dvě dcery. Doba, kdy to bylo možno provést, je v nenávratnu, a tak dcery nyní stárnou spolu s ní.

Mladší Cassandra je protivná duševní omezeností, s níž společenskou konvenci pokládá za neporušitelný zákon a která z jejích rozhodnutí činí pouhou reprodukci stereotypů. Ze stínu společenského ideálu vystoupí pouze v okamžiku, kdy sestře diktuje rozuzlení romantického románu. Přesvědčí ji, aby hrdina a hrdinka učinili to, k čemu by se sama nikdy neodhodlala: vstoupit do manželství – přes nepřízeň příbuzných a okolí. (Jedna z elegantních autorčiných narážek na austenovský svár rozumu a citu.)

Starší Jane je naopak sympatická praktickou inteligencí, díky níž dokáže společenské normy prohlédnout a s rebelantskou ironií využít k seberealizaci. Cítíme však, že sebejisté ujišťování, že se role manželky a matky vzdala dobrovolně, aby se mohla věnovat psaní, je pouhá stylizace, za níž stojí – stejně jako u sestry a matky – obyčejná životní nenaplněnost.

Matka ani Cassandra nejsou schopny samostatné existence: když se dozvědí, že dům, v němž bydlí a který patří jednomu ze synů/bratrů, bude muset být prodán, jsou bezradné: matka hystericky popírá, že by se něco takového mohlo přihodit, Cassandra propadá melancholii. Ztráta jistot, jež zajišťoval muž, je zbavila schopnosti žít. Stávají se překážkou pro Jane, která jediná má obchodní nápad, jak se o rodinu postarat.

 

Stvrzování zotročujících stereotypů

V prvním plánu hry je snadné odhalit a odsoudit omezující vliv společenského řádu na postavení a seberealizaci žen. Ačkoli mnohá morální dogmata z doby, v níž žila Jane Austenová, byla odstraněna, roli, ke které společnost ženu předurčuje, nelze uniknout. Nehrozí­li jí už veřejný odsudek, pokud se vymyká, i dnes je vystavena pohledům špatně skrývaného překvapení, nepřímým narážkám a „dobře“ míněným radám.

Jako divák­muž jsem cítil znepokojivou schizofrenii. Spontánně jsem se ztotožňoval s postoji a temperamentem Jane Austenové, pramálo mne ale přitahovalo zobrazení její postavy: odkvetlá, nenalíčená, s vlasy jednoduše staženými dozadu. Naopak jsem pokukoval po půvabném zpodobení Cassandry Austenové – její osobnost mne ovšem odpuzovala. (Efekt je to nepochybně záměrný, neboť Cassandra, již hraje výrazně mladší herečka, byla ve skutečnosti o něco starší sestrou Jane Austenové.)

Nejsou ale i právě moje sympatie jedním ze zdrojů pokrytecké morálky a zotročujících stereotypů, přesně těch, proti kterým se ve mně – když je vidím na divadle – všecko bouří? Neutvrzuji tak i já společenský řád? Kolik pokrytců si přeje emancipaci žen pouze teoreticky? A kam až může ženská emancipace zajít, aniž se zhroutí základní mezilidské vazby? Tak daleko se už Lagronové hra pochopitelně nepouští. Přestože je inscenace Radovana Lipuse většinou jen mírně nadprůměrná a na závěr ji umrtvuje nepřehledné vizionářské vyvrcholení, řetěz otázek a úvah spouští dokonale, tak jak to má dobré divadlo umět.

Autor je estetik a filolog.

Lenka Lagronová: Zahrada Jane Austenové. Režie Radovan Lipus, scéna David Bazika, kostýmy Eva Kotková, hudba Emil Viklický, hrají Marie Málková, Apolena Veldová, Lucie Štěpánková. Divadlo Viola, Praha, premiéra 26. 3. 2014.