Nové básně Zuzany Lazarové ukazují nové odstíny její drsně fyzické a hravé, lehce nadreálné poezie, která je plná vnitřních prožitků. „Čí je ta díra/ plná těkavé rtuti a pekelného kamení/ Čí rozkošná díra se to tu na mě ze tmy šklebí?“
Dlouhé chvíle
Ne teď
Až bude čas
Až slezete třeba z kolotoče
a opilé kulisy na vás přestanou dotírat
Zhotovte past
a chyťte si krtka tmáře
Kominíka tuneláře
A pro tentokrát zapomeňte
na hrabivý aparát odpor ve vás budící
I na ten nejbrutálnější penis v přírodě
Svou pozornost věnujte slepé hlavě
Protože ty oči
Ty oči tam kdysi byly, pánové
V růženci času
Ty, sobě nikterak nepodoben
Pokousán vzteklým psem další probdělé noci
Skrýváš se
spolu s lidskými rybami u dna
Přibit ke kříži těla
Krátíš se
Uhoříváš
Pavouk tvé ruky hladově ohledává
zvědavé zbytky mé jeskyně
Kolik dní ti ještě zbývá prosedět
na vychladlých vejcích našeho zájmu
než tě prosejou mezi prsty
Můj nejnevinnější
Kolikrát ještě zakopneš o stupně vítězů
než naposled přepočítáš
uschlé jeřabiny dní
v růženci času
Zaječí úmysly
A zase budeme bosi
na plese tančit jako jediní
Úsporně
a na špičkách
Jako pulsující hvězdy v horečkách
na rozpálené čepeli horizontu
Ty budeš držet prapor vysoko nad zemí
Svlékat mě z kůže
a olizovat jak známku
Budem se na sebe šklebit
jako dvě zubatá slunce
na rozlité obloze
Dvě tržné rány k smíchu
Sešití
Od ucha k uchu
Do nepříčetnosti
Do smilování
Do posledního metra
Dokud se ti nezprotivím
jako kukačce
představa vlastního vejce
Zde leží
Vichřicí temnou vyražen
Poslední krystal cukru
z huby hluchého netopýra
Milenkou chtíče ohlodán
Domestikován
Ustřižen
Zbloudilý
bachratý beránek slov
Šupin a žezla zbavený
Král samozvaný
Člen rodiny
Paprsek v kruhu zalíbení
Zpuchřelý vak
vykrmen kamením
Pletl sis opice s anděly, příteli
A za to se věší do průvanu
Přesýpací žena
Vyhledejte cizí ženu
Nekonfliktní do té míry
abyste se ji naučil mít rád
Naklaďte vejce své nesnesitelnosti
a přinuťte ji po nich kráčet
Něžně ji krmte
kvalitní slámou
šiškami a měkkým tvarohem
Protože taková žena
se vám vyplatí
Aniž byste si musel
v hlavě otevřít hračkářství
Poslední zhasíná
Pečlivě omyté tělo bez orgánů
se probouzí zazděné v místnosti
Ve které nelze rozsvítit
ani zhasnout
Všichni zúčastnění hovoří mužským hlasem
Někteří však v ženském rodě
Tělo se s nelidskou námahou sune prostorem
Za sebou vlekouc alegorický vůz
k němuž je upoutáno
Mechanickou husu žluklého másla
již oslovuje vlastním jménem
Tělo: Jak vylákat vránu z jejího hnízda?
Zazdění: Oživ mrtvého a žehnej tomuto činu
Neboť jen pomalý oheň vnitřního tlení
uschopňuje k plození
Tělo: Jak neusnout v kruhu
který kolem sebe člověk sám narýsoval?
Zazdění: Z jeskyně vyjdi
a od té doby nestůj o nic jiného
nežli se do ní vrátit
Tělo: Jak přelstít ducha zemřelého?
Zazdění: Odlákat vlka pozornosti
Nechat ho vyletět z kůže
a nahého jej spatřit mizet v lese
Povýšit ponížené
Neboť jen světlo je smíchem věčnosti
Tělo: Jak přestavět světla v povídkách dnů
unášených kometou lhostejnosti?
Čím uplatit písaře v domě života?
Zazdění: Okno příležitosti je otevřeno jen
krátce
Tělo se probouzí podruhé
V původním stavu člověka
Zašité do ještě teplého vaku
z kůže dvouhlavého zvířete
Nenarozený: Co je to slovo?
Bestie: Škvíra co si do tebe prořezala ústa
Dva opuchlé opičí jazyky
které se nešikovně milují
Dva mrzáci třesoucí si pravicí
Nenarozený: Čí je ta díra
plná těkavé rtuti a pekelného kamení
Čí rozkošná díra se to tu na mě ze tmy šklebí?
Bestie: Těch kteří nepředstírali své šílenství
Nenarozený: Je to snad znamení
že v člověku bůh znovu se ztopoří?
Bestie: Jen hadím bičem mrsknutí
Nepřítomné tělo procitá naposledy
Tentokrát vprostřed všech věcí
Je požehnáno milostí věčného vyvázání z kódu
A proto již neklade žádné sdělitelné otázky
Železná košile
Copak to trčí ve tmě
Odfukující černá plíce
Scvrklá ruka Adamova
loučící se s bohem
Kozí dech starce všech dní?
Vlastním dvě ruce
Z čehož jen jedna
se dokáže podepsat
A prostořeké ryby po kapsách
Vařím pro dva
A pak to vyhazuju
Vrážíme do sebe
jako dva trojští koně
s břichy plnými divočiny
V tvé hlavě zacyklený lapsus
V té mé odpovídající řeznictví
Milovala jsem se jen s dalším avatarem
Chybí mi ztracené kopyto do páru
Kolikrát ještě se nakloním
Abych ve vašem domě
sfoukla tu lhostejnou svíci
Kolikrát ještě
mi chytne marnivý podbradek
Než bude zváženo
tajemství pyramidy mého srdce
Zuzana Lazarová (nar. 1986), básnířka, fotografka, studovala v ateliéru Miroslava Vojtěchovského. Spolupracuje se surrealistickou skupinou, publikovala v Analogonu, A2, Tvaru a v antologii Nejlepší české básně 2013. Připravovaná sbírka Železná košile vyjde v nakladatelství Fra.