K udělení ceny rakouskému romanopisci se svým laudatiem připojil literární publicista Petr Fischer. Mimo jiné řekl, že Geigerovo literární dílo se zapisuje do našich těl.
Mámli pronést laudatio na knihu Arna Geigera, cítím hned dvojí překážku. Předně se román Starý král ve vyhnanství chválí sám, a to v každém okamžiku, při němž ho intimní rozhovor se čtenářem oživuje do té míry, že se z psaného textu stává textem žitým, individuálně ztělesňovaným a přivlastňovaným v každém z nás. A pak je tu druhá potíž, a tou je velmi osobní rovina románu – příběh Arnova otce a jeho upadání do nemoci. Jak se stavět k silné osobní vazbě syna a otce, jak chválit něco, co do psaní sice přechází, ale nikdy je skutečně nemůžeme pochopit? Jak chválit lásku a objevování druhého, který je a bude do smrti součástí nás samotných, aniž bychom přitom podlehli sentimentalitě a kýči, onomu dojetí nad tím, jak jsme my sami krásní, citliví a lidští?
Čtení knihy Starý král ve vyhnanství obě tyto pochybnosti odstraňuje. A to už tím, jak se vztahuje k samotnému psaní. „Asi bude pravda, co pravil Jacques Derrida: že když člověk píše, ustavičně žádá o odpuštění,“ píše autor, omlouvaje se především svému otci za to, že skutečný vztah k němu objevuje až ve chvíli, kdy on mizí ze světa takzvané normality a propadá se do říše chaotického proudu myšlenek a rozpojených neuronových sítí. Ale je to i omluva čtenáři, kterému spisovatel nabízí svou osobní zkušenost nikoli jako citové vydírání, nýbrž jako svědectví, které se může jednou hodit. A nemusí to být až ve chvíli, kdy někdo z našich blízkých začne podobným způsobem mizet.
Michel Foucault v Dějinách šílenství popisuje trhlinu, která se v západních dějinách rozevřela mezi Rozumem a Nerozumem. Ten byl postupně vykázán za zdi psychiatrických ústavů, protože jedině tam jsme schopni Nerozum změřit, nějak jej uchopit a pracovat s ním. Už slovo „uchopit“, „pojmout“, „begreifen“ naznačuje násilnou podstatu takové operace. Arno Geiger však ve své knize nabízí zkušenost cesty nenásilného přijímání Nerozumu, který začínáme chápat tím, že jej necháváme být, čím je – že se jeho „nevyhnutelnou porážku“, jak píše autor s odkazem na Milana Kunderu, snažíme otevřeně přijmout. Přičemž jediným omezením je tu sebepoškození toho, kdo před našimi zraky odplouvá do svého exilu – „in seinen Exil“, jak stojí v originálním názvu knihy nikoli z čistě jazykových, ale i věcných důvodů, neboť Nerozum v nás vždy mluví osobitou, svojskou řečí.
Arno Geiger ve svých knihách často pracuje s prolínáním historie do našich dnešních životů. Podobně jako v oceňované knize Es geht uns gut (Je nám dobře, 2005), nejlepším německy psaném románu roku, sledujeme šedesát let proplétání osobních a velkých dějin v životě jedné vídeňské rodiny, objevuje se historická linie i v knize Starý král ve vyhnanství. Historie – reprezentovaná zejména psaním, ať už faktickým, nebo symbolickým, platonským psaním do našich duší – se stává oporou v boji s nemocí. Dějiny jsou paměť, tak jako neexistuje já bez paměťové stopy, bez zápisu času. A tak se i spisovatelův otec, postupně se ztrácející ve svém exilu, vynořuje především ve vzpomínkách a nově objevovaných faktech, nových stopách své existence.
Alzheimerova choroba, jak ukazuje i kniha Arna Geigera, je nejmučivější a nejbolestnější právě v tom, že okrádá nás i naše blízké o paměť, o konstitutivní prvek našich já. Proto také ta beznaděj a zmatení, proto také ta nejistota v tom, s kým máme vlastně tu čest, když někdo „odchází do svého exilu“. Geigerova kniha nám ovšem velmi sugestivním, přesvědčivým způsobem ukazuje, že toto rozpadávání či drolení já, které je koneckonců příznakem nemoci celé jedné civilizace, nemá být důvodem k zoufalství a rezignaci, nýbrž příležitostí k novému hledání sama sebe. A také k hledání odpovědi na shakespearovskou otázku, co jsou vlastně všechny ty sny, z nichž jsme utkáni a které se splétají do sebe tak šikovně, že z nich vystupují naše já. A opět – jak je tomu u Geigera téměř vždy – jde o možnost osobní i civilizační.
Proto tedy nakonec bez pochybností a váhání a s neskrývanou radostí vyslovuji chválu díla Arna Geigera. Jeho psaní se zapisuje do našich těl a zanechává v nás důležité stopy paměti. Není třeba psaním žádat o odpuštění. Arnovi Geigerovi už odpuštěno bylo.
Autor je literární publicista.