obsese minulostí
#13/2017

Tajemství udržitelnosti

Veganstvím proti klimatickým změnám

Na počátku listopadu zveřejnil Mezivládní klimatický panel (IPCC) shrnutí své páté hodnotící zprávy, podle níž je jasným viníkem nezpochybnitelných klimatických změn člověk. Hlavní příčinou je pak využívání fosilních paliv. Tyto informace na sebe strhávají převážnou část pozornosti. Situace je však složitější.

Bohaté státy severní polokoule, které jsou hlavními viníky klimatického problému a svou zodpovědnost postupně začínají reflektovat, žijí v neustálém informačním přetlaku. V povědomí veřejnosti tak zůstane z práce tisícovek vědců většinou jen neurčité tušení, že musíme omezit spalování uhlí a ropy. Systém pozemského klimatu je ale o poznání komplexnější a lidstvo má k dispozici více možností, jak vzdorovat klimatické změně.

 

Nezapomínejte na hovězí

Přechod od uhelných elektráren k ekologicky šetrnějším zdrojům energie může v příštích desetiletích snížit celosvětové emise skleníkových plynů asi o polovinu. To je hodně, nesmíme ale zapomínat, že rekonstrukce industriál­ních provozů na celém světě bude také stát hodně peněz, řádově nejméně biliony dolarů. Podle lidových představ, v nichž ke kouřícím komínům továren mají blízko podobně kouřící výfuky aut, je dalším zdrojem emisí doprava. Ta se ale na skleníkovém efektu podílí jen zhruba 12 procenty. Významný faktor, který podle různých modelů IPCC přispívá ke klimatické změně 14 až 18 procenty, přitom stojí téměř stranou veškerého zájmu. Je jím zemědělství, zejména živočišná výroba, konkrétně chov skotu, který produkuje metan.

Metan má mnohonásobně silnější skleníkové účinky než oxid uhličitý – podle aktuální páté zprávy IPCC bude jeho vliv na globální oteplování oproti oxidu uhličitému v horizontu dvaceti let šestaosmdesátinásobný. Zároveň ale mnohem rychleji mizí z atmosféry. Kdybychom zítra zastavili všechny uhelné elektrárny, účinek by se dostavoval pozvolna v průběhu dekád až staletí. Kdyby se lidé od zítřka stali vegany, celkový skleníkový efekt by se – podle konzervativních odhadů – velmi rychle zmenšil o dobrou desetinu. Uhlíková stopa standardní stravy západního typu je totiž oproti rostlinnému jídelníčku asi dvaapůlkrát vyšší, jak zjistil výzkumný kolektiv Petera Scarborougha z Oxfordské univerzity důkladnou analýzou uhlíkových stop různých stravovacích stylů, provedenou na vzorku více než 50 tisíc britských konzumentů.

Existují ale i jiné odhady, které přisuzují živočišnému průmyslu ještě destruktivnější úlohu. Americký Worldwatch Institute ve své výroční zprávě o stavu světa z roku 2011 připsal na vrub živočišnému sektoru i různé sekundární dopady, například kácení deštných pralesů kvůli rozšiřování pastvin a plantáží s pícninami, emise z globální dopravy krmiv i živých zvířat nebo plundrování obrovských oblastí ve světových mořích (která jsou skutečnými plícemi planety) metodami industrializovaného rybolovu. Podíl živočišné produkce na skleníkovém efektu se podle této metodiky vyšplhal na neuvěřitelných 51 procent. Celosvětový boom veganství by z této perspektivy byl skutečnou revolucí.

 

Ustrašenost aktivistů

Pozoruhodné jsou v této souvislosti hned dvě věci. Za prvé, proč se tak zásadním ekologickým aspektům veganského životního stylu málokdy věnuje hnutí za práva zvířat. A za druhé, proč se o environmentální důsledky chovu hospodářských zvířat tak málo zajímá ekologické hnutí, zejména když si uvědomíme, že omezení živočišné výroby by mohlo přinést relativně okamžité výsledky. Dokumentární film Cowspiracy (2014) s podtitulem Tajemství udržitelnosti dokonce ekologické organizace obviňuje, že se tématu živočišné výroby vyhýbají záměrně. Podezírá je, že mají strach z mocné zemědělské lobby a obávají se ztráty přízně svých podporovatelů. Ilustrativním příkladem mohou být třeba aktivisté české pobočky Greenpeace, kteří se chtěli v červnu připojit k průvodu za práva zvířat a vegetariánské street party Veggie Parade. V portfoliu své mateřské organizace ale nemohli najít odpovídající téma, nejblíže byla totiž právům zvířat kampaň za udržitelný rybolov.

Přestože závěry dokumentaristů působí místy poněkud paranoidně, je možné, že na nich něco bude. Podobnou tendenci jsme mohli pozorovat i v našich podmínkách, když Hnutí Duha připravilo české vydání Atlasu masa (2014), který původně publikovala německá Nadace Heinricha Bölla. Německé prostředí, kde je již desetina celkové populace vegetariánská, je odlišné od situace v Česku, kde je počet vegetariánů neznámý a pravděpodobně se pohybuje v několika málo procentech. Je tedy pochopitelné, že redakce českého vydání chtěla knihu uzpůsobit jinému publiku. Udělala to ovšem tak důkladně, že jasný a důrazný apel na snížení spotřeby masa z Atlasu masa prakticky vymizel a zůstala v ní jen propagace ohleduplnějších metod chovu. Jedním z argumentů, kterým se Hnutí Duha kritice této odvážné editace bránilo, bylo tvrzení, že se vlastně ani nejedná o překlad, ale jde o samostatnou novou publikaci. Ačkoli je kompletní grafika a převážná většina textu identická, svým celkovým vyzněním je český Atlas masa skutečně do značné míry jinou knihou.

Přesto je české vydání záslužným počinem, za který si Hnutí Duha i česká kancelář Nadace Heinricha Bölla zaslouží poděkování. Argumentace, že postoje českých čtenářů k tomuto tématu jsou zatím jinde než postoje Němců, je svým způsobem smysluplná, a ­smysluplná je tedy i snaha přizpůsobit sdělení uším posluchačů. Zároveň ale dost možná jde právě o onu předčasnou ustrašenost, o níž hovoří tvůrci dokumentu Cowspiracy. (Přece jen v Česku na rozdíl od Jižní Ameriky k nájemným vraždám ekologických aktivistů naštěstí nedochází.) Přitom i u nás je v ekologickém hnutí etických vegetariánů plno a bojkot masa se v něm stává téměř společenskou normou. Přesto tuto volbu, kterou obvykle sami považují za správnou, ekologičtí aktivisté nemají odvahu veřejně propagovat.

Autor je aktivista.