Pekingský deník přináší v článku z 18. ledna zprávu o čínské „krizi kluků“. V textu s titulkem Krize kluků přitahuje pozornost, je třeba přehodnotit situaci v rodinách, školách a celé společnosti se dozvídáme mnohé o tom, jak chlapci ustupují z nejdůležitějších míst v čínské společnosti, a to už od školních let. Ředitel Jang Jüchua ze střední školy v šantungském městě Tečen se domnívá, že „čím dál tím více chlapců se na školách cítí být zahnáno do kouta, stále přibývá jejich duševních onemocnění, tělesně i temperamentem se stávají čím dál nepodobnější mužům“. Toto zdaleka není jen problém čínských základních a středních škol, dokonce i na vysokých školách už chlapci svými výsledky zaostávají za dívkami. Z dlouhodobého hlediska by tento úpadek dokonce mohl ohrozit kvalitu celého čínského národa, píše se v textu. Ředitel Jang se při pojmenovávání příčin této krize nebojí říct, že problém není ani tak v chlapcích samotných či jejich učitelích a rodičích, ale v celém nastavení vzdělávacího systému, který s charakteristikami mužského světa nepočítá. Muži, obdaření od přírody fyzickou silou, odvahou a energií, potřebují pohyb, „méně používat ústa, více používat ruce“ a učit se z praxe. „V současné situaci, kdy se sedí na židlích a nejdůležitějšími činnostmi jsou čtení a psaní, ty nejlepší vlastnosti chlapců leží ladem,“ shrnuje článek názory ředitele Janga. Krize mužského vzoru v rodině, kdy se otec stává jenom tím, kdo vydělává peníze, a na výchově dětí se prakticky nepodílí, rovněž nepřispívá ke zdárnému psychickému zrání chlapců. „Ze všeho nejdůležitější je napravit poměr učitelů a učitelek na základních školách, který je v současné době naprosto nerovnovážný,“ uzavírá ředitel Jang.
Z neméně pesimistického soudku vybíráme i článek z Lidového deníku z 9. ledna nazvaný Zapomnětlivost nemocí bílých límečků – hlavní důvody: stres a příliš rychlé životní tempo. To, co dříve bylo symptomem stárnutí, je dnes v Číně běžné u lidí v produktivním věku, jak ukázal internetový průzkum mezi velkoměstskou populací „bílých límečků“. Ve výzkumu na webu Fengchuangwang uvedlo přes čtyřicet pět procent respondentů, jichž bylo celkem sedmdesát tisíc, problémy se zapomínáním – poměrně překvapivě nejčastěji zapomínají jména známých a kamarádů. Jistý pan Feng se svěřil novinářům, že jeho problém jde až tak daleko, že už neřeší jen obligátní otázku, kam položil klíče, ale často si třeba zapomene vzít mobil, když jde do práce. Pro svou zapomnětlivost prý v posledních dnech čelil „těžké kritice od nadřízených“. Přidruženými problémy jsou neschopnost se soustředit, únavový syndrom a také nespavost.
Dne 16. ledna Lidový deník čtenáře informoval o dění kolem celostránkového inzerátu v „nejvlivnějším čínském periodiku v Austrálii, Mejerpen ž’pao (Melbourne Daily)“. Text inzerátu, který na internetu vzbudil obrovský ohlas, zní: „Pchengu, tolikrát jsem ti volala a ty se neozýváš, snad uvidíš aspoň tenhle inzerát. Rodiče už tě nikdy nebudou nutit k ženitbě, neboj se a vrať se domů oslavit s námi Nový rok! Tvoje milující máma.“ Diskuse se týká tématu, jež je v Číně oblíbené – generační propasti, která způsobuje mimo jiné i to, že děti, které už nemohou poslouchat rodičovské otázky a rady ohledně své svatby, končící často dohazováním vhodných partnerů, se raději seberou a odejdou z domova. „Mladí dnes dávají přednost citovému vztahu, hledají kvalitu manželství, a tak je tradiční formy navazování vztahů zase tak nepřitahují,“ píše se v článku. „Přitom se zvyšuje tlak ve školách, v zaměstnání a vůbec v životě, doba školní docházky se stále prodlužuje, zatímco času pro zamilovávání ubývá a okruh lidí k seznamování se smršťuje.“ Je proto třeba chápat i rodiče, kteří mají životní zkušenost a chtějí pro svého, často jediného potomka to nejlepší, ale někdy svou starost neprojeví právě nejvhodnějším způsobem. Mezi generací rodičů a jejich dětí se proto rozpoutala vleklá zákopová válka. „Rodina je ovšem buňka národa a Číňané vždy říkali, že rodina a stát jedno jsou.“ Láska k partnerovi, avšak i synovská oddanost jsou hluboko zakořeněny v naší tradici, nejde dost dobře přijímat jedno a odmítat druhé,“ přemítá autor článku o rodinných hodnotách a nabízí ne zcela jednoduché řešení celé situace: jednat spolu ohleduplně a se vzájemným respektem.
Doklad oficiálně vyhlašované plurality čínské společnosti nalezneme ve vojenské příloze webu agentury Nová Čína. Devatenáctého ledna tam vyšel článek o čtrnácti vojačkách menšinových národností včetně Tibeťanek, Ujgurek a Kazašek, které byly vybrány pro speciální trénink u flotily v Pejchaj. Po absolvování zkoušek rukují na první letadlovou loď čínského námořnictva, Liaoning. (Loď původně vyřadili Rusové jako nedostavěnou, Číňané ji od nich roku 1998 vydražili a navzdory původnímu plánu udělat z ní plovoucí zábavní park se rozhodli dokončit její stavbu a použít ji k výcviku svých vojáků.) Během školení překonávaly nedostatečné znalosti standardní čínštiny, tělesnou slabost, učily se teorii i praktické úkoly, jako utěsňovat otvory proti vodě, vázat uzly, ovazovat rány a další. Kvůli schopnosti správně vyslovit rozkazy dřely do noci standardní výslovnost, kvůli posílení svalů na rukou neúnavně cvičily s činkami. „Dívky po úspěšném absolvování zkoušek zářily štěstím a přítomným novinářům řekly: ‚Cítíme se skutečně poctěny tím, že budeme sloužit na letadlové lodi.‘ Čuoma, Tibeťanka, která před vstupem do armády studovala na vysoké škole techniku, v praktické zkoušce obsadila první místo. ‚Jsem tak šťastná, že se stanu členkou námořnictva!‘ prohlásila. ‚Chci přenést trochu ohnivého nadšení, které je v tibetské mládeži, s sebou na loď, aby na mě všichni v rodné vsi mohli být pyšní!‘“