Homérské eposy ukazují mnoho podob spánku. Bohové jej sesílají hrdinům jako útěchu a úlevu. Spánek tiší stesk, únavu i neklid, mírní truchlení. Také ale upomíná na slabost a smrtelnost. Kromě toho scény odpočinku a uléhání rytmizují vyprávění. Proč tedy tak zásadního významu nabývá nespavost?
Tolikrát v noci truchlíme po spánku, svém milém druhu, převalujeme se ze strany na stranu, toužíme po jeho něze a síle a teskné jsou vzpomínky velikých činů, které jsme konali spolu, a nesčetných nesnází, které on s námi tak statečně nesl. Tu ležíme na zádech, na bocích, jindy zase tvářemi k zemi. Anebo vstaneme, hledíme zmateně před sebe, čekáme, zda snad nepřijde, a úsvit nás překvapí s ránem.
Takové výlevy jsou jistě ospravedlnitelné – vždyť i proslulí rekové homérských eposů se mezi krvavými střety rádi prospali. A nelze se jim příliš divit, nezřídka se totiž lidskému úsilí jeho cíl nějakou dobu vzpouzí (ať už dobýváme města nebo entity jiné, abstraktnější) a nemusí to trvat deset dlouhých let, abychom vítali spánek s otevřenou náručí. Ani Trója nebyla dobyta za den a sám Homér nenapsal svůj veliký epos na jeden zátah. Prostor pro spánek si však musel vyhradit také, kdykoli se rozhodl své opus magnum předvádět v autorské recitaci, jež mohla v případě Íliady trvat dle střízlivých odhadů pětadvacet hodin. Kulturně sebenáruživější Řekové sedmého století ani sám básník, jakkoli nadlidský ve své tvorbě, by snad nedokázali v průběhu takového hexametrického večírku neusnout. Musíme tak pro účely recitace počítat s rozdělením básně na menší úseky – a doufat, že takové řezy snese.
Inspirace mrtvým
Dle jistého návrhu můžeme přestávky k odpočinku nalézt právě v místech, kde samotné vyprávění popisuje konec dne, spočinutí, spánek. Tak v závěru deváté knihy ulehnou nejprve Foinix, Achillés a Patroklos, načež se Odysseus s Aiantem vracejí do shromáždění ostatních vojevůdců, aby jim podali zprávu o Achilleově trvajícím hněvu a výhrůžkách, že za rozbřesku opustí Tróadu a vydá se domů do Fthie. Když konečně „odešli, každý do svého přístřešku, kde přijali vítaný spánek“, přichází dlouho odpíraný pokoj. Děj i samotné vyprávění ustává – s vypuštěním nepůvodní desáté knihy – až do příštího dne, kdy Svítání vstane ze svého lože a nese své světlo lidem i bohům. Tento zdánlivý klid však není prost tísnivé nejistoty. Opravdu Achillés zrána odpluje, jak se nechal slyšet, a pošle tak k čertu nejenom své druhy, ale i samotné Homérovo vyprávění o Trójské válce? Tato varianta se nejeví jako příliš pravděpodobná – Achillés své výhrůžky postupně mírnil, zdůraznil nicméně, že k boji se jen tak nepřipojí. Můžeme tedy pro následující den oprávněně očekávat, aspoň na straně Řeků, více vizuálně vytříbeného krveprolití. Jakkoli snad i Homérovi posluchači odejdou po osmi hodinách hutné poezie „každý do svého příbytku“, mají přinejmenším dobrý důvod se vrátit.
Napjaté očekávání v sobě zahrnuje i druhá z možných příležitostí ke spánku – to, když se Achillés v osmnácté knize oddá několika veršům nářku nad padlým Patroklem a za asistence svých druhů nejdříve omyje jeho tělo, položí je na lůžko a potom přikryje od hlavy k patě jemným suknem i pláštěm. „Shromážděni kolem rychlonohého Achillea pak po celou noc Myrmidoni truchlili nad Patroklem, naříkajíce.“ Nyní ovšem můžeme očekávat nejenom bitvu dalšího dne, kdy si Achillés možná dojde pro „Hektorovu hlavu“, jak slíbil mrtvému Patroklovi, ale i návrat bohyně Thetis se zbrusu novou zbrojí od Héfaista. Tato přestávka v osmnácté knize však nepůsobí zcela přesvědčivě: Myrmidoni celou noc nespí, nýbrž právě truchlí. Jediný, kým bychom se tak mohli v odpočinku inspirovat, je mrtvý Patroklos. Jakkoli stále jde o jednu z nejlepších příležitostí k odpočinku, odejít nyní na lože by snad bylo poněkud morbidní.
Přesladký, podobný smrti
Zdá se ostatně, že vznešenější z homérských eposů využívá spánku k členění svého vyprávění celkově méně než Odysseia, v jejíž třinácté knize nacházíme čistý přelom, když Odysseus spí na lodi Fajáků po cestě k ithackým břehům spánkem „přesladkým, bez probuzení, nejvíce podobným smrti“. V tomto bezvědomí dochází k proměně řetězce fantastických příhod v teleologický epos o hrdinově návratu a s probuzením pak začíná docela nové vyprávění. Na druhé straně však Odysseia ve srovnání s Íliadou produkuje až jakousi inflaci spánku: Penelopu přepadne sladký, útěšný dřímot každou chvíli, když v pláči teskní po manželovi. Zároveň zde Athéna či Zeus bez okolků sesílají spánek na smrtelníky, kdykoli se jim zachce ovlivnit chod událostí nebo jen poskytnout útěchu svým oblíbencům. Jestliže Odysseus v knize desáté usne na lodi vyčerpáním, a umožní tak svým zlovolným druhům rozvázat pytel s Aiolovými větry, upomíná spánek na smrtelnost a slabosti lidského těla podobně jako v Eposu o Gilgamešovi. V Odysseii spánek člení i určuje právě život smrtelníků.
Ne tak v Íliadě. Ve čtrnácté knize je nám bůh spánku Hypnos představen coby bratříček Thanata, boha smrti – snad tedy mladší a mírnější bratr, čekali bychom. Jakkoli ale z pozice smrtelníků spánek bledne po boku smrti, Homér mu oproti ní přiznává nezanedbatelnou výhodu: podmaňuje si totiž i olympské bohy. V tom se zrcadlí jeho vnitřní rozporuplnost – upomíná nás na slabost, a ne pouze tělesnou. Vždyť sebeheroičtější lidské úsilí bude vlivem spánku vždy přerušované, necelistvé, fragmentární. Na druhé straně však spánek nepřichází jen coby útěšný a uvolňující ve smutku a vyčerpání – je totiž sám o sobě sladký, a tedy pozitivní a vznešený. Kdo z nás by opravdu záviděl olympským bohům, kdyby jim Homér upíral s únavou i spánek?
Spánek bere vše
Ne Smrt, ale Spánek tedy ve světě Íliady bere vše – a je tak podobný spíše své vzdálenější božské příbuzné Afroditě. Jejich vazba se ostatně v Íliadě ukazuje jako těsnější. Když se Héra snaží v čtrnácté knize uspat Dia a umožnit tak postup svých milých Řeků, nestačí jí do svého plánu zapojit pouze Spánek. Zeus usne až poté, co jej Héra velmi efektně svede. Z detailů nicméně zjistíme, že milostná vášeň je zde ve vztahu ke spánku nejenom nutná, ale i postačující: Hypnos žádost Héry nejdříve opatrně odmítá a nadšeně svolí až ve chvíli, kdy mu bohyně manželských svazků přislíbí jednu z mladých Charitek.
Podobná úvaha se zřejmě skrývá v upřímné radě, kterou udílí matka Thetis truchlícímu Achilleovi ve čtyřiadvacáté knize: „snad i trocha sexu by ti prospěla“. Avšak Achillés se ve svém sžíravém smutku netkne ani jídla, ani ženy. A jeho se nedotkne spánek, který přemáhá všechny, jak nám zde Básník ironicky připomíná. Běžné postupy nepomáhají: Achilleova nespavost jej odlučuje od lidí i bohů Íliady. Nevyjadřuje však jen jeho smutek, ale především neklid, neschopnost spočinout – Achillés se převaluje na loži sem a tam, vláčí tělo Hektora kolem dokola Patroklovy mohyly, jako kdyby tak měl něco dodat ke svým činům, k památce svého druha, k Homérovu vyprávění.
Když po Priamově návštěvě nakonec opouštíme Achillea pokojně spícího po boku Briseidy, tušíme, že již vyčkává jen smrt, kterou Homér tolikrát předznamenává. Už nezbývá tísnivé očekávání nejistoty: mrtev je Patroklos, mrtev je Hektor, mrtev je Achillés; nyní se může i milovat a ulehnout po boku ženy. Ale co když nás homérská Ílias opravdu nenechá spát? Co když se nespokojíme se směrem, s koncem a s náručí pevnou? Zbývá ještě naděje, že ani my nejsme v této nespavosti nakonec docela sami, že přijde i za námi Priamos, jenž sdílí náš smutek z těch veršů i neklid.
Autor studuje klasickou filologii a filosofii.