Hou, hou, hou, opera nad řekou - hudební zápisník

Málokteré tradiční umění se během poslední dekády proměnilo tak dramaticky jako opera. Nástup techniky, ať už jde o mikroporty, jevištní možnosti či přenosy v „high defini­tion“ z opačných konců světa, umožnil nové vnímání této umělecké formy. Kritiku pak dovedl k úvahám o tom, jaké operní pojetí je autentické a co je návratem ještě renesančním a co spíše neoklasicistním. Operní scény si nakoupily titulkovací zařízení, která divákům významně usnadnila vnímání textu libreta – jde o posun srovnatelný se situací, kdy náboženská liturgie opustila latinu ve prospěch národních jazyků. Moderní operní domy dokonce nabízejí osobní titulkovací zařízení pro každého diváka, umožňující volit z několika světových jazyků. Vizualizace psaného textu přináší někdy, hlavně na festivalech, tragikomické potíže se synchronizací titulků, ale také zážitek lingvistický – třeba taková Libuše v Národním divadle, pokud ji sledujete z balkonu, srozumitelností zrovna neoplývá, a je­li někdo kompetentnější jazykově než hudebně, je komparace angličtiny s češtinou vítaným osvěžením při sledování děje. Návrat k textu moderního diváka dokáže zaskočit: co se dá říct pár slovy, je často zaumně rozvleklé a navíc umocněné příslovečnými dřepy na visuté hrazdě pěveckého umění.

Dávno pryč jsou tolstojovské polohy opery, vhodné k povečeření či k pracovním schůzkám. Pravda však je, že tuzemské premiérové publikum, v němž pochopitelně nechybějí sponzoři ani další VIP návštěvníci, by tímto tradičním pojetím, kdy se jen občas vyhlédne z lóže na novou zpěvačku, která se pak nejlépe do lóže i pozve, jistě nepohrdlo.

Díky videopřenosům nicméně dnes může i ten, kdo neměl dosud to štěstí navštívit operní domy v New Yorku, Londýně či Moskvě, sledovat od stolu podívanou z různých perspektiv – z orchestřiště, jeviště, parteru i balkonu. O přestávce může přihlížet výměně kulis či rozhovorům s protagonisty, což zpravidla diváka bezděčně upozorní na sportovní stránku uměleckého výkonu, a to zdaleka nejen po stránce fyzické. Tragická postava se s americkou otevřeností a sdílností prochechtá přestávkou a nakonec zamává do kamery dětem či příbuzným. Něco jako NHL či KHL, crème de la crème…

K newyorským zážitkům patří i obstarávání vstupenek. Denně je vyhrazeno k prodeji několik desítek lístků za více než přijatelnou cenu a vystát či vysedět frontu není nic tak strašného, protože anglosaský svět se svými „cue operating systems“ vyniká spořádaností a málokdo na vás zahlíží s podezřením, zda jej nechcete předběhnout či zda jste tak již neučinili. Naopak, proběhne tradiční „malý hovor“: odkud jste, zda už jste v opeře byli či co jste viděli. Občas někdo přinese kávu a sušenky nejen sobě, ale i nejbližším frontovým pobratimům – umíte si to v Česku představit? Když po představení člověk míří do metra s hlavou plnou hvězdných árií, připojí se saxofon pouličního umělce, který pozorně sleduje program Metropolitní opery a zahraje cokoli, od Mistrů pěvců norimberských až po Rusalku.

Právě posledně jmenovaná opera se v únoru rozezněla i tuzemskými kiny a rádiopřenosem také na Vltavě a zprostředkovala tak obrozenecké rozechvění. Šlo o nastudování opery v češtině s Renée Flemingovou v hlavní roli: „Ršekni mi, ršekni mi, kde je můj milý…“ Možná to ale i podtrhlo jungovsky archetypální jinakost světa Rusalčina a její neschopnost prosadit se ve světě lidském. Velký krok pro Rusalku, malý pro polského prince (­Piotr Bezcała).

Sledoval jsem přenos v ostravském Domě kultury, pozdním palladiu socialistické výstavby padesátých let, a soustředil se na text, protože v prvním dějství, kdy běžela klimatizace, byl zvuk kvalitní asi jako při válečném vysílání Voskovce a Wericha na BBC. Chraplavé chrčení, jako kdybychom HD obraz sledovali za doprovodu staré gramodesky. Rej lesní havěti, když Ježibaba (Dolora Zajick) ve veristicko­magických kulisách, ovlivněných snad filmovým Pánem prstenů, vařila Rusalce lektvar „lidskosti“, se spojoval s rejem sorelových reliéfů v přízemí kulturního domu. Zdeněk Nejedlý by měl jistě škodolibou radost, jak je divákovi v druhém a třetím dějství – již po vypnutí klimatizace – právě při Dvořákovi zatápěno… Kdyby se někdo z producentů Metropolitní opery přijel podívat, byl by asi překvapen.

Vstupenky do Metropolitní opery prý pokryjí sotva polovinu nákladů – čemuž lze ve světle loňského krachu druhé newyorské scény New York City Opera snadno věřit. Problémy se spojováním operních domů známe důvěrně, stejně tak potíže s hledáním názvů (Státní opera Národního divadla). Jen jméno Jaroslava Kvapila jsem v programu a titulcích, do nichž se dostal snad i design designu, hledal marně. Možná to s tím operním soustředěním na text nebude zas tak žhavé. A možná je Kvapil – vzhledem k tomu, že se mu neplatí „licence fees“ – autorem, který je americkému publiku ve vlastním slova smyslu volný…

Autor je nakladatel.