Svoboda vleže

Týkají se vaše akce, například Lidé, spěte! nebo Očkování proti nezaměstnanosti, nějak vaší momentální životní situace?

Očkování proti nezaměstnanosti bylo televizní vystoupení. Na počátku devadesátých let jsem měl možnost v televizi vystupovat, a to nejprve díky Břetislavu Rychlíkovi, Přemyslu Rutovi a dnes již zemřelému režisérovi Miroslavu Balajkovi. Vymysleli si pořad Kulturní magacín a mě přizvali ke spolupráci. Měl jsem k dispozici tři až pět minut. Pokoušel jsem se tam přepracovat nějaké naše nápady do zjednodušené formy. Pak přišly další pořady kulturního zpravodajství, například právě Géniové, blázni a pábitelé, zde už šlo o celá malá vystoupení a příkladem je právě Očkování proti nezaměstnanosti.

Proč se vám tehdy, během devadesátých let, zdála důležitá právě témata jako spánek nebo nezaměstnanost?

Nás zajímala všechna témata. Chtěli jsme zasahovat do všech možných oblastí, podnikat loupeživé výpravy na území jiných oborů a tam se chovat jako obyvatelé těchto území – sociologové, literáti, anatomové, fyzikové, vynálezci. Ve chvíli, kdy jsme přestali být důvěryhodní, jsme vždycky celou tu aktivitu mohli prohlásit za pátrání po inspiraci. Mohli jsme se skrýt na bezpečném území umění. K tomu nám bylo dobré. Ve skutečnosti jsme ale chtěli na vlastní pěst prozkoumat všechno a mysleli jsme to vážně. Můj spolupracovník Blahoslav Rozbořil je sociolog, já se zase zabývám literaturou, historií a lidskou komunikací. Blahoslav přinášel mnoho informací ze sociologie, všední realita ho zajímala více než mě. Oba jsme chtěli vysvětlovat fenomény každodenního života nějakým vlastním, třeba praštěným, pseudovědeckým způsobem. Zajímalo nás, proč někdo nosí původně prasečí kůži jako kabát, proč lidé jezdí na dovolenou do Chorvatska nebo třeba proč pojmenovali ztužený rostlinný tuk po sluneční bohyni a udělali z ní sestru másla, přestože je dost mytologických dokladů o tom, že se uražení bohové dokážou velice tvrdě pomstít. S výsledky svých zkoumání jsme seznamovali publikum. Víceméně bezděčně kopírovala naše vystoupení formální strukturu katolické mše. Začínalo se odkazy k textům autorit, následovalo kázání­poučení, pak přišel ­rituál, nakonec jsme si zvykli dávat homiletickou tečku – jakési druhé důrazné kázání, které přece jen vyznění zjednodušovalo a zesvět­šťovalo celek vystoupení. Ale i ten rituál jsme ve skutečnosti brali velmi vážně. Mnohem vážněji, než se mohlo zdát.

Jak často vystupujete?

Vystupujeme asi jednou měsíčně na různých místech republiky a často v zahraničí. Nijak zvlášť to přitom neohlašujeme. Počet diváků nás nikdy nezajímal. Něco je zdokumentováno, většina ne. Definitivní podoba přednášených textů vzniká vždy v den vystoupení. To znamená, že píšeme do poslední chvíle a to, co potom na scéně říkáme, často ani neexistuje v textové podobě.

Proč se uchylujete k náboženské struktuře? Mimochodem, nepřebrala v současnosti roli náboženství například ekonomie?

Měli jsme jedno vystoupení speciálně zaměřené na tento obor. Jmenovalo se Zápisník ekonomického recesisty. Dělali jsme si legraci z lidí, kteří se pokoušejí matematizovat nematematizovatelnou skutečnost takovým tím jednoduchým, rádoby logickým způsobem, založeným na naprosto nesmyslném srovnávání celospolečenských jevů s domácím rozpočtem. Takové myšlení nám připadalo směšné a ve své svůdné jednoduchosti nebezpečné. Ale pozor, rozhodně jsme nehledali nějaké řešení. To nás nezajímá. Jednak se nám líbí svět, tak jak je, a jednak věříme, že člověk stejně může k lepšímu změnit jen sebe, a to ještě nejspíš tak, že se vzdá něčeho nepotřebného. Velmi často se spokojíme s odkrýváním pokrytectví, lži nebo záměrně zlovolného jazyka. Protože jazyk je pochopitelně velmi účinným a velmi zneužívaným nástrojem moci. Ve zmíněném představení jsme navrhovali, že se jako intelektuálové vzdáme interpunkce u vybraných výrazů a všechna námi užívaná spojení nebo sousloví, která obsahují slovo krize, se připodobní slovům, kde se vyskytují kříže. Od té doby v našem úsporném slovníku máme „krizácké výpravy“ a „spasitele, který pro nás zemřel na krizi“. To bylo v době, kdy se všechno svádělo na krizi, takže to bylo živé téma.

Na vědy pracující s čísly, zdá se, máte ve svých akcích políčeno.

Nám třeba jednou něco vadí a za chvíli nám to zase nevadí vůbec. Někdy máme jednoduché počty rádi. Už v roce 1992 vzniklo vystoupení nazvané Radostná zpráva podle Matematouše. Shrnovalo naše starší úvahy na téma uplatňování elementárních matematických postupů při vnímání uměleckých děl. Jeden čas nám totiž lezlo na nervy, že v moderní době vzniklo moc obrazů a je na nich vidět málo práce. Především u fotografií a tisků nám vadil všeobecný pokles měrné pracnosti zobrazení na centimetr čtvereční. Tehdy jsem začal vytvářet nesmírně pracné takzvané nekonečné kresby, drobným perkem vytvářené černé monochromy, které byly míněny právě jako osobní příspěvek na snížení deficitu měrné pracnosti. I v současnosti se pořád snažím najít si trochu času a aspoň jednou týdně něco přikreslit a zase kousek toho světového deficitu odmáznout.

Zápisník ekonomického recesisty a Očkování proti nezaměstnanosti reagují na aktuální společenskou problematiku. Není výzva Lidé, spěte! daleko obecnější?

Nejsme moc dobří v rozlišování obecného a zvláštního. Ale snažili jsme se zobecňovat. Existuje celý okruh témat, kterému jsme říkali Apologetika tmářství. To měla být shrnující rovina pro celou naši práci. Základní ideou zde bylo jednoduché a záměrné obracení se proti takzvaně dobrým, prospěšným, pokrokovým věcem. Vlastně je možné říct, že se každým vystoupením snažíme převyprávět celek. Ale existuje ještě několik dalších pokusů shrnout naši práci pod nějakou zastřešující metaforu. Asi nejúspěšnější byl v tomto smyslu koncept neutilitární pedagogiky. Ta patřila k našim nejstarším popsaným představám z první poloviny osmdesátých let. Také stejnojmenné vystoupení, které se konalo v roce 1990, mělo pro nás velkou důležitost. Dodnes se k tomuto názvu často vracíme.

Jakou roli ve vašich akcích hraje aktuální politická situace?

Minimální. Politikou jsem se nikdy nezabýval. Nevím ani pořádně proč. Za komunistů to ještě bylo pochopitelné, protože to byli takoví idioti, že se to nedalo přehlédnout. Ale byla tu ještě jedna okolnost, která hrála roli. Já i Blahoslav máme za otce poněkud tvrdohlavé křesťany. A oba vedli rodiny dosti autoritativním způsobem, takže jsme měli své důvody, proč se vůči náboženství vymezovat. Přitom náboženství poskytovalo řadě lidí prostor, kam mohli aspoň myšlenkově unikat před režimem. My tu možnost neměli. Snažili jsme se ke křesťanům přidat, ale nějak nám to nešlo. Viděli jsme všude pokrytectví, a to bylo pro nás stejně nepřijatelné jako reálný socialismus. Člověk zažije zklamání i na opačné straně, než je ta obecně označovaná za špatnou. Ne že bychom měli komunisty kvůli tomu radši, ale nějak se nám nechtělo s ničím bojovat. Dnes už jsme k církvím mnohem smířlivější. Ale v jednom jsem se nezměnil. Současnou politickou situaci neřeším vůbec. Nečtu noviny, nesleduju média. Čtu jen klasické texty.

Snažili jste se někdy své myšlenky uplatnit v konfrontaci se skutečnými institucemi?

To by byl pro nás příliš utilitární postup. Jednu dobu jsme končili promluvy na vystoupeních větou: „Vedli jsme více než sedm zbytečných revolucí, žádná z našich myšlenek se v praxi neujala.“ Nikdy jsme nechtěli nic měnit a navíc nás zajímala komunikace s lidmi, ne s autoritami. Naše představení začínala jako domácí akce, takové bytové divadlo. Jedním z prvních byl Ambrož svátek svátků. Jeho podstatou bylo zrušení všech politických i tradičních svátků tím, že budou oslaveny během jediného dne. První verze oslav se konala v roce 1978, o deset let později, tedy už téměř před revolucí, měla podobu docela vážně míněné bytové akce, která trvala tři hodiny. Mezi diváky byli lidé různých názorů, komunisté, příslušníci evangelické a katolické církve, svobodomyslní intelektuálové. Nakonec jsme všem rozdali certifikáty, že už mají odslaveno a že v příštím roce nemusí žádné svátky slavit. Kdyby se to vzalo důsledně a někdo se opravdu rozhodl ten rok už nic neslavit, dost prudce by narazil, a to na místech, kde by to očekával nejméně. A nejspíš vůbec ne na politickou moc. Protože když se rozhodnete, že nepojedete domů na Vánoce nebo nebudete uznávat narozeniny svých sourozenců a rodičů, přestává všechna legrace. Víc než protesty nás zajímalo to, že za každým kouskem všední reality, který se rozhodnete prozkoumat, se nachází podobná struktura závazných věcí.

V manifestu Lidé, spěte! se zajímavým způsobem mísí kritika společnosti s náboženskou aluzí.

Akce Lidé, spěte! byla také původně sérií vystoupení. Obsahovala v sobě takový provokativní minipříběh. Rád lidi zlobím tím, že prohlašuju, jak málo jsem ochoten někam docházet, a že většinu času trávím vleže doma. Nehodlám na tom nic měnit, ne­­mohl jsem kvůli tomu na vojnu a pohybuju se kvůli tomu na hranici zaměstnatelnosti. To, na čem ležím, ale není žádná postel s duchnami. Je to spíš takové molitanové vojenské lůžko. Na sobě mívám deku, v zimě dvě, a od té doby, co existují laptopy, mám ještě na břiše počítač. Tak strávím většinu času. Lidé mě většinou považují za velice komunikativního člověka, ale nevědí, že to je jenom ta hodina, kterou strávím venku. Jinak jsem sám doma.

Na začátku bylo tedy to holedbání se časem svobodně stráveným vleže. Ležím v letním dopoledni na terase, svítí sluníčko a já chvílemi usínám. Poslouchám v rádiu nějakého nešťastníka, který vykládá o tom, že vůbec nespí, protože by jinak nestihl vykonat všechnu důležitou práci, jež mu byla svěřena. Vedle lůžka mám Chestertonovy Příběhy otce Browna, a právě když zazní ta věta o nespaní, otevřu oči a spatřím v textu Brownův výrok „Kdo spí, věří v Boha“. A ty dvě věty se spojily. To byl úvod onoho vystoupení. Následuje líčení dalšího počínání samozvaného věrozvěsta, který onen myšlenkový souběh považuje za shůry seslané znamení, aby založil sektu dobrovolných spáčů pro lidstvo, lidí ochotných přistoupit na to, že je třeba všeho nechat a týden prostě spát. Pokud by se prý dostatečný počet lidí na týden vzdal svých nesmysl­ných cílů, spal a dal světu chvíli pokoj, svět by se v klidu nadechl a podstatně by se změnil k lepšímu.

Neskrývá se ve výzvě Lidé, spěte! princip celé vaší práce? Odpoutáváte se od reality, jakoby se o ni vůbec nezajímáte, pak se k ní však vracíte, ale vnímáte ji úplně odlišnou, iracionální perspektivou.

Určitě se snažíme odhlédnout od toho, co se nabízí na první pohled. A z principu si vážíme schopnosti odstoupit od světa, prohlédnout jeho marnost, odhlédnout od jevové stránky k něčemu podstatnému. To jsou prastaré filosoficko­mytologické představy, které jsou vlastní různým náboženstvím. Samozřejmě je tento rys podstatný také u křesťanství, které bylo důležitou složkou výchovy v obou našich rodinách. Představa, že se člověk musí něčeho vzdát, aby uviděl skutečnou podstatu, to je něco, o čem se asi nedá moc pochybovat. Ale nechceme ze sebe zas tak moc dělat filosofy. Za ta léta, co spolu trávíme čas, bude to už třicet osm let, jsme s Blahoslavem vymysleli veliké množství hravých představ a nápadů, ale žádný koherentní systém. Uspořádali jsme určitě více než sto akcí a vytvořili několik stovek objektů. Některé naše rekvizity byly velice jednoduché, a přesto nás zabavily na hodně dlouho. Například vodní lupa používaná jako optický mikrofon. Tuto lupu o průměru necelých padesáti centimetrů vytvořil Blahoslav ze dvou kruhových skel, jednoho vypouklého a jednoho plochého. Slepil je plastelínou a kobercovou páskou a prostor mezi nimi pak naplnil vodou. Od konce osmdesátých let nám pak tento mikrofon deformující obličej sloužil dobrých patnáct nebo dokonce dvacet let. Dnes už je bohužel sklo rozbité, ale popravdě řečeno, poslední roky bylo už skoro neprůhledné, jak je čas zanesl světelným kamenem.

Máte nějakou teorii, odkud přicházejí všechny ty nápady? Nechcete nám ještě něco říct o vašem naslouchátku vnitřních hlasů?

To je taková metafora odpovědnosti. Na první pohled bláznivě formulovaná odpověď na otázku, komu člověk odpovídá za své činy. Tento způsob komunikace s někým ve mně je samozřejmě trochu legrační, působí jako projev nějaké mentální poruchy, ale ve skutečnosti je to vlastně základní věc. Rozhovor se sebou je připomínkou existence vědění ukrytého uvnitř. Odkazuje k představě, že vědění není vlastnictvím kvant uspořádaných informací, ale nějaká zásadně důležitá kvalita našeho vědomí a bytí. Dostali jsme ji na počátku darem, ale i když je blízko, nemáme k ní volný přístup, dokud něco nepochopíme. Ta hravě komická, praštěná pomůcka je stejně jako mnoho jiných, jež na jevišti ukazujeme, vizua­lizací určitého myšlenkového postupu, který doporučujeme. Poslední slovo mají vnitřní hlasy. Říkáme: „Dejte na ně a netrapte se, že vypadáte trochu hloupě.“