O životních podmínkách hospodářských zvířat je veřejnost informována zpravidla jen v reklamních blocích, ve kterých se na nás z kvetoucích pastvin usmívají šťastné dojničky. Někdy však touto dezinformační mlhou přece jen prosvitne záblesk reality – naposledy v reportáži nazvané Zvířecí koncentráky?, uvedené v pořadu Nedej se! v České televizi. Podle zjištění evropské neziskové organizace Compassion in World Farming, která pořadu poskytla své rešerše, se u nás mimo jiné stále ještě plošně uštipují selatům ocásky a zoubky bez anestezie. Mluvčí Státní veterinární správy Josef Duben ovšem tuto praxi popřel a instituce pro jistotu vydala i tiskovou zprávu Čeští zemědělci prasata netýrají. V ní mimo jiné tvrdí, že „by mohla být naše republika příkladem dobré spolupráce orgánů veterinárního dozoru s chovateli“. Pravda však není ani to – chovatel prasat totiž v reportáži rutinní kastrace a kupírování ocásků bezelstně potvrdil. Ke zvířatům ve velkochovech se bohužel stále ještě chováme jako k pouhému materiálu. A státní veterináři, od nichž veřejnost očekává roli zvířecí policie, nejen že zločiny nestíhají, ale i nestydatě zapírají.
S. V. Špaček
Optimismu není nikdy dost. Pořádnou porci nám ho dodává Vít Kučík ve svém textu Zemědělské půdy ubývá – kolik jí vlastně potřebujeme? Článek, který vyšel v Babišově České pozici, tvrdí, že zemědělské půdy sice ubývá, ale ne zase tak moc, a stejně ji na nic nepotřebujeme. Potraviny se dají lehce nakoupit jinde a při nejhorším lze rostliny pěstovat třeba i v suterénu supermarketu. Holanďanům stačí voda smíchaná s trochou chemie a také jim zelenina roste. Ještě lepší zprávou je, že v budoucnu nebude potřeba tolik obilí, protože lidé chtějí jíst zdravě, a tak přestávají kupovat bílé pečivo a maso. Ostatně, proč by si člověk zemědělskou plochu nezastavěl, když ji sám vytvořil? Třeba v neolitu to u nás byl samý kámen, plevel, les! Autor také prohlédl ekologická hnutí a zjistil, že „ekologickopolitický aktivismus je řemeslem, které kromě jiného přináší živobytí a kariéry stovkám lidí, pracovní místa, dotace, fondy, publikační byznys a vše, co k takové činnosti náleží“. Touha po potravinové soběstačnosti je podle něj krátkozraká. Potravinově soběstační jsme přece byli naposled ve středověku, a tam bychom se snad vracet nechtěli! Pravda, ještě je tu ona zlá zpráva Mezivládního panelu pro klimatickou změnu o nejrůznějších pohromách, které nás čekají. Ale proč si kazit optimistickou náladu…
J. G. Růžička
„Hodně lidí se mě ptá, kdy pojedu do Monaka. Ale já tu bydlím. Jak často jezdí domů ostatní?“ ptá se celkem logicky Ivo Rittig na Twitteru. Provařený lobbista se prý soudu vyhýbat nehodlá a po propuštění z vazby prostě odjel domů. Pryč jsou doby, kdy se pro Viktora Koženého změnily Bahamy v luxusní vyhnanství. Dnes se díky soudům nevinní podnikatelé čas od času podívají do vlasti a zavzpomínají. A pokud by se jim státní zastupitelství pravidelně omlouvalo, jak to chce Rittig po Lence Bradáčové, a politici by jim projevovali náležitou úctu, možná by přijížděli ještě častěji.
P. Šplíchal
Básník Petr Král na serveru Literární.cz publikoval článek Báseň a účast, který měl patrně být polemikou s recenzemi Karla Pioreckého na sbírky Adama Borziče a Kateřiny Rudčenkové (viz A2 č. 5 a 6 letošního roku). Král vytýká Pioreckému fakt, že se snaží posílit šance vlastního hlavního kandidáta na Magnesii Literu, a zároveň mu nevoní kritikův přístup k poezii. Inu, proč ne? Pokud básník považuje Pioreckého vliv na literaturu za tak značný a mysl porotců Magnesie Litery za tak mdlou, je namístě zasáhnout. Problém nastává hned v úvodu textu, kde Král hovořící o symbolické likvidaci a důkladnosti „najatého střelce“ sám symbolicky likviduje svého protivníka způsobem, který poslední dobou v literárních kruzích nabývá na popularitě. Oponent se prostě odkáže do doby před rokem 1989 a ukotví se v ní nějakým příhodným výrazem. Král využívá líbivého ruského neologismu politruk ve spojení se slůvkem demagogie. Protivník je položen na lopatky a tíha dějin jej na nich přidrží. Literární provoz podobný přístup k polemikám unese. Škoda jen, že stejný způsob verbální likvidace je příznačný i pro komunikaci obecně.
T. Čada
Dvacet senátorů v polovině března navrhlo nový zákon o Národním parku Šumava. Většina z nich ale patrně netušila, co vlastně podepisují. Je totiž psaný na míru spekulantům s pozemky a papalášským lovcům. Navrhuje například, aby se dvě třetiny národního parku otevřely výstavbě – takže by na loukách mohly vyrůst nové hotely a golfová hřiště. Senátoři navíc hodlají vyvést rozsáhlé pozemky z majetku státu převodem na obce, které je mohou obratem rozprodat. Navíc chtějí podpořit developerský projekt na Hraničníku. Hora nedaleko Lipenské přehrady patří mezi nejvzácnější části parku – zachovaly se zde zbytky horského smrkového pralesa, v němž mají útočiště vymírající tetřevi nebo rysi a losi. Senátoři však chtějí pozemky převést do zóny s těmi nejbenevolentnějšími pravidly. Může tu tedy vyrůst mamutí lyžařské středisko. Jiné body zákona vypadají, jako by byl návrh podán spíš na apríla. Senátoři chtějí umožnit lov zvěře na celém území s výjimkou obcí, neboť v nich střelbu omezuje myslivecký zákon. A podle asi nejpikantnější klauzule bude mít zákon o ochraně přírody a krajiny v parku slabší pravomoc než v komerčních lesích, kde se těží dřevo. Dřevorubci by například nemuseli brát ohled na hnízdící chráněné druhy ptáků, ačkoli mimo národní park takové pravidlo platí.
V. Kotecký