par avion

Z arabského tisku vybral Jan Jirotka

Zatím nepravomocný rozsudek smrti nad více než pěti stovkami účastníků loňských násilných protirežimních protestů v hornoegyptském městě Minjá vyvolal rozhořčení a šok nejen mezi mnoha Egypťany, ale i ve zbytku světa. Abul Alí Hámí ad­Dín, komentátor deníku al­Quds al­arabí, věnoval této události článek s názvem Poprava lidu a krádež snu o revoluci. Objevil se ve vydání z 27. března. Jeho autor tři dny po krutém justičním verdiktu napsal, že se jedná o začátek nové éry represe vůči odpůrcům režimu vzešlého z vojenského puče proti legitimně zvolenému prezidentovi a předákovi muslimského bratrstva Muhammadu Mursímu. Podle autora článku tisíce Egypťanů, kteří s tímto pučem nesouhlasili, čelí nejrůznější šikaně či dokonce násilí. Když pomineme nejkrutější projevy represí, jako bylo násilné a krvavé potlačení demonstrací Mursího příznivců loni v létě, je až zarážející, kolik lidí muselo opustit svá zaměstnání či studium na univerzitách. Celý svět byl ostatně také svědkem zavírání opozičních sdělovacích prostředků a zatýkání novinářů. Abul Alí Hámí ad­Dín soudí, že současní egyptští vůdci jsou plně zodpovědní za řadu zločinů proti lidskosti a měli by být souzeni Mezinárodním trestním soudem. Důvodem tohoto zavrženíhodného počínání je podle komentátora skutečnost, že strůjci vojenského puče v čele s generálem as­Sísím neočekávali tak silnou reakci svých odpůrců – zdaleka nejen Muslimských bratrů, ale i řady dalších obhájců ústavního pořádku. Podle autora je každopádně nutné setrvat u mírumilovné formy odporu. Existuje pro to několik důvodů. Hlavním je to, že násilí proti vojenské mašinerii má velmi malou šanci na reálný úspěch, zejména ve srovnání s pokojnou formou protestu, při níž opozice čerpá svou sílu z morální převahy. Důležité je i to, že násilný odpor by současní vládci pouze použili ve svůj prospěch – mohli by se vydávat za civilizované bojovníky proti terorismu, podobně jako Bašár Asad či v devadesátých letech alžírská vláda. Egyptská opozice se tedy nesmí soustředit primárně na opětovné získání moci, ale na obhajobu principů lidských práv a demokracie.

 

Jeden z komentátorů egyptského listu al­Ahrám, publicista Ahmad al­Tunsí, se rozhodl zkoumat fenomén nastupujícího vůdce, maršála Abdulfatáha as­Sísího, za pomoci teorie Maxe Webera o charismatických vůdcích, popsané zejména v jeho díle Protestantská etika a duch kapitalismu. V článku z 26. března, nazvaném Egyptský charismatický ­vůdce, al­Tunsí tvrdí, že bývalý ministr obrany a pravděpodobný příští egyptský prezident as­Sísí je právě takovým „charismatickým vůdcem“, což dokládá i značně polarizovaný přístup k jeho osobnosti – jedněmi je vášnivě uctíván, jinými upřímně nenáviděn. Fenomén as­Sísí je přitom poměrně nedávný. Pro většinu Egypťanů se stal známou osobností až ve chvíli, kdy se postavil do čela puče proti islamistickému prezidentovi Muhammadu Mursímu. Přinejmenším část as­Sísího charismatu je zřejmě charismatem egyptské armády coby instituce. Ta se podle řady průzkumů těšila vysoké oblibě po celou dobu revoluce. V březnu 2013, ještě před vojenským převratem, měla armáda údajně podporu 73 procent Egypťanů. Autor ovšem zároveň uvádí, že početní jsou i principiální odpůrci jakékoli politické role armády, zejména mladí aktivisté. Tyto odpůrce obviňuje, že svou radikální opozicí vůči armádě prakticky znemožnili dialog a rozhodně nijak nepřispěli k názorové pluralitě. Al­Tunsí následně dochází k závěru, že as­Sísího popularita a charisma vycházejí z jeho vůdčí role při odstranění islamistické vlády, přičemž byl většinou obyvatel vnímán jako zachránce. To je plně v souladu s předpoklady formulovanými Weberem a dále rozpracovanými například americkým politologem Davidem Martinem. Podle obou teoretiků se charisma vůdců rodí většinou za mimořádných situací, převážně v době velkých politických krizí. As­Sísímu pomohlo i srovnání se současnou anarchií, do které se propadly Libye či Sýrie. Navíc splňuje i další kritérium charismatického vůdce coby nositele historického poslání – v případě as­Sísího je tímto posláním stabilizace a obnovení moci Egypta. Nepříliš překvapivě autor uzavírá svůj text tvrzením, že v maršálovi as­Sísím našel Egypt vůdce vyhovujícího všem požadovaným kritériím a jeho odpůrcům nezbývá než tento fakt přijmout.

 

Události na Ukrajině v posledních týdnech přinejmenším mediálně zastínily vleklý konflikt v Sýrii. Ten ovšem dominoval ­agendě posledního summitu Ligy arabských ­států, který se konal v Kuvajtu. V panarabském deníku Aš­Šark al­awsat z 30. března se tomuto tématu v komentáři s názvem Syrská revoluce, kudy dál? věnoval syrský novinář a člen opoziční Syrské národní koalice Fájiz Sará. Autor referoval především o vystoupení opozičního syrského vůdce Ahmada Džarby. Ten uvedl, že Sýrie a její lid čelí komplotu ze strany Íránu a jeho stoupenců v regionu a že jde dokonce o součást širšího úsilí o podmanění celého arabského národa. Džarba se ovšem ostře vymezil i proti radikálně islamistickým milicím napojeným na al­Káidu. Opoziční předák pak učinil několik, podle autora komentáře bohužel spíše marných nabídek svým arabským partnerům. Vyzval je, aby se připojili k téměř osamocenému boji syrské opozice proti barbarskému Asadovu režimu a aby aspoň symbolicky uznali Syrskou národní koalici za jediného legitimního reprezentanta syrského lidu. Sará ve svém komentáři konstatoval důležitost tohoto vzkazu. Zároveň však podotkl, že syrská otázka arabský národ a jeho vůdce rozhodně nesjednocuje. Naopak, pravděpodobně budeme svědky pokračujícího rozkolu, vyvolaného právě syrskou otázkou.