V hlavní roli děvka

Mrtvolný erotismus v povídkách Ludvíka Němce

Povídkový soubor s celkem výstižným titulem Láska na cizím hrobě tematizuje především sex a smrt – a to téměř vždy tím nejkýčovitějším způsobem. Otázkou zůstává, proč byla kniha nominována na Magnesii Literu (shodou okolností zároveň s rovněž nepříliš vydařenou prózou autorova syna, jejíž recenzi najdete na předchozí straně).

Literární ceny nás bohužel často nutí věnovat pozornost dílům, která bychom jinak buď přešli shovívavým mlčením, anebo je okomentovali několika udivenými či odmítavými větami. Mezi takové knihy patří soubor pěti povídek Ludvíka Němce, nazvaný Láska na cizím hrobě, který se letos ocitl mezi knihami nominovanými na Magnesii Literu za prózu. Nominace na nejmedializovanější českou literární cenu je v tomto případě těžko pochopitelná už proto, že dílo je přinejlepším průměrné.

 

Muka trapnosti

Titulní lásky je v knize požehnaně, a to hlavně té fyzické a prodejné. Dojde ale i na patřičně zatuchlé závany smrti. Největší díl ovšem připadá trapnosti – někdy chtěné, ale většinou nezáměrné. Všech pět povídek spojuje zprvu zdánlivě epizodní postava prostitutky Darji. Od pouhé erotické výpomoci v první povídce, kterou jako by napsal jakýsi opožděný Kratochvilův bratranec zkřížený s Páralem (muži se v prostřizích rodinného života zdá o kypré ženě, s níž se touží vyspat, ale ve snu mu za to hrozí smrt, načež se na konci povídky ztratí ze zamčeného bytu), se postupně dostáváme do strip baru, do hotelu (v němž probíhá erotické představení), do starého mlýna u bordelu i nad rozvodněnou řeku v dešti.

Děj většiny povídek ubíhá poměrně svižně, ale všudypřítomná kýčovitost jen trochu náročnému čtenáři brání se do příběhu ponořit hlouběji, než je nezbytné. Hra se slovy i s významy je příliš okatě chtěná a hypertrofovanému erotismu chybí vše, co erotismus vytváří. Dialogy se snaží být vtipné a duchaplné za každou cenu a mnohé ze scén by se mohly s úspěchem ucházet o prvenství v soutěži v nejhorším vylíčení sexuální scény: „Právě za ty holčičí culíky ji držel, jako bílou klisnu za opratě, hubený snědý muž, který zezadu vrážel svůj zákolníček do otvoru v ose, kolem níž otáčí se svět. Hyjé!“

Popis partnerských vztahů a sexu je vždy jaksi upocený. Dojem urputnosti pramení především z košilatých metaforických opisů, fořtovských přirovnání a světáckých bonmotů, v nichž se odráží to horší ze sexuálního dědictví české literatury. Vypravěč sice – jako by se potýkal sám se sebou – většinou nezapomene okamžiky krystalické trapnosti vzápětí shodit ironií, ta je ovšem zpravidla jen další trapností, s tím rozdílem, že přiznanou. Snad si tak autor vytváří jistý hygienický odstup od svého vyprávění, tato strategie však ve výsledku funguje spíš jako bezradné stvrzení trapnosti než jako projev nadhledu. Zůstane jen pachuť impotentní snahy za každou cenu a všudypřítomné kýčovitosti.

 

Musíme spolknout všechno?

Po určité době se do čtenářovy mysli, plněné planým mudrováním a dvojsmyslnými dialogy, nutně vkrádá otázka po smyslu toho všeho. Když nakonec sami v sobě nenalezneme žádné ospravedlnění všech těch zbytečných slov, nezbývá než se vrátit a klíč hledat v zřejmě sebereflexivních poznámkách, které autor na několika místech knihy učinil skrze své vypravěče. Najdeme tu prostý komentář k metodě: „Teprve vypravěč uvaří z brambor bramboračku a z krve prejt a prostře tu krmi na flekatý ubrus literatury“, ale i působivý popis tvůrčí inspirace: „Šumí moje (a tvoje) krev, roznášející po celém těle živiny a infekce a lásku a metastázy. Harddisk mého notebooku tiše šumí, jak rozkládá tento svět – tento svět u vody – na jedničky a nuly. I mně šumí v kuli i v kulích, proto tento příběh. Přilož si jej k uchu, jak šumí.“ Takže šumění v kuli a kulích – ano, to sedí. Nejpřesnější je však vypravěč v povídce Lůno, kde se o tvorbě píše jako o jakémsi terapeutickém „vyprazdňování se“. Zde je ovšem namístě připomenout, že výměšky, kterých se zbavujeme jen proto, abychom si sami ulevili, ostatním většinou moc příjemné nejsou.

Jediné, čeho se od knihy dočkáme, je neodbytná představa mrtvičného oddychování a obličeje zarudlého viagrou. Žádné uspokojení se nedostavuje, a i když dočteme až do konce, v němž se autor snaží dodat svému dílu patřičné hloubky motivem smrti, opět se spíše než tragiky dočkáme nekrofilie – a ovšem: jako pořádný nášup nás ochromí další humorem prošpikované dialogy. Místo slasti z textu nám tu opět kynou ochablé údy. Čtenář se tak po přečtení knihy cítí jako ona fiktivní kurva Darja, která musí za příplatek spolknout všechno. Necítí se sice plný špinavé vody a jedu jako ona, ale i tak je dobré vzít si k srdci jedno z Darjiných praktických mouder: „Musíš to pustit jen pod jazyk, tam je prý míň chuťovejch buněk, takže ani necítíš tu odpornou chuť.“

Ludvík Němec: Láska na cizím hrobě. Druhé město, Brno 2013, 251 stran.