Hra s pevnými mantinely

Pokud uvažujeme o situaci současného umění v globalizovaném světě, na jedné straně se objevuje téma jeho nevídané časoprostorové komplexity, která je ale na druhé straně vyvažována vytvářením a opakováním silných vizuálních vzorců, institucionálních struktur, forem angažovanosti, pravidel trhu. Současné i již stárnoucí trendy, jako je obrat k archivům, edukaci, insitnímu umění, osobním i kolektivním mytologiím, reflexi decentralizace uměleckého světa, neuměleckým oblastem či nemonumentálním realizacím kladou podobně silné nároky na formu a obsah uměleckého díla nebo celého výstavního projektu, jako byl dříve například požadavek dodržovat v malbě lineární perspektivu či řídit se pravidly vůdčího náboženství.

Určující kritéria jsou dnes artikulována skrze síť hráčů rozprostřených po celosvětovém kulturním poli. Ti si navzájem předávají zprávy o klíčových výstavách, textech, umělcích. „Držet míč ve hře a hru při životě“ – tak ve svém kanonickém pojednání o takzvané altermoderně popisuje Nicolas Bourriaud roli současného kurátora. Je to jeden z těch textů, které mají na internetu vysokou čtenost, na uměleckých školách jsou povinné a mezi kurátory a teoretiky od New Yorku po Tel Aviv zůstávají stále populární. Globální umělecká scéna by skutečně mohla být přirovnána k mnohdy nekompromisní hře, která sice umožňuje vytvářet nové variace, ale zároveň je drží v rámci poměrně jasně vytyčených mantinelů. Jedním z hlavních nebezpečí takových her je, že se hráči nebo dokonce samotný obsah stanou zcela zaměnitelnými.

Variace na světové téma

U výstav vznikajících mimo zavedená světová umělecká centra, přední instituce a přehlídky se často vynořuje otázka, do jaké míry kurátor v místním prostředí variuje téma či model, který se již osvědčil jinde, a zda takový materiál vnímá se zdravým odstupem jako referenční bod, na nějž navazuje jeho vlastní citlivá analýza. Přitom nejde ani tak o originalitu, na kterou jsme vzhledem ke stále vzrůstající obeznámenosti s dalšími a dalšími historickými i geografickými kontexty snad už skutečně museli rezignovat. Jedná se spíš o nastavení funkčního vztahu mezi inspirujícím a inspirovaným, který přesahuje rámec přehazování míče z centra na periferii.

Téměř paralelně se v Česku uskutečnily dvě výrazné výstavy: Nulla dies sine linea kurátorky Lenky Sýkorové, kterou uspořádala v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem, a Walking, Running, Dancing, Grasping, Fetching or Carrying…, již pro pražskou Galerii NoD připravil Viktor Čech. Přestože každý projekt je založen na odlišných východiscích i kurátorských přístupech, oběma je společný zájem o klasické médium či námět a zkoumání jeho aktuálních forem a odkazů v současném umění. V prvním případě je pojítkem výstavy kresba, v druhém fyzické gesto.

Oba kurátoři bedlivě sledují zahraniční kontext a ve vlastních projektech se s ním každý svým způsobem vyrovnává. Lenka Sýkorová uvádí jako inspiraci pro své zkoumání aktuálních přesahů kresby výstavu On­Line, která proběhla v newyorském Museum of Modern Art v roce 2010. Neuvěřitelně širokému mezigeneračnímu uchopení motivu linie v dílech od Františka Kupky po Francise Alÿse kurátorka vytýká snad jen přílišný důraz na performativní a gestickou složku. Tu naopak vyzdvihl Viktor Čech, který ale za důležitější referenci pro vlastní přístup považuje například výstavu Choreographing You (Tvoje choreografie), která se taktéž v roce 2010 uskutečnila v Hayward Gallery v Londýně. Jak se může kurátor lokální výstavy na podobné téma vyhnout výtce, že se jedná jen o rutinní naplňování již zavedené formy novým obsahem?

Nedosažitelné předobrazy

Je jasné, že obě výstavy vznikly ve zcela odlišných podmínkách než jejich mezinárodní protějšky, a tak jsou zde namísto zvučných jmen a učebnicových projektů srovnávány například barokní grafiky, které kurátor levně zakoupil od nepříliš vzdělaných antikvářů, s emočně nabitými gesty v současném českém videoartu. Aby se ale z celého velkého tématu nestala jen naředěná domácí polévka, měl by se kurátor pokusit si onu globální hru přivlastnit, rozehrát sofistikovaný vabank s místní scénou a postavit nový celek na vlastních, nikoli převzatých základech.

Je pravda, že se Čechovi i Sýkorové v jejich projektech podařilo dobře využít obeznámený kunsthistorický přístup a vytvořit divácky atraktivní vizuální celek. Jádrem těchto výstav se nestala překvapivost ani experiment, ale spíše promyšlená strategie. Nicméně by bylo funkčnější jejich teoretickou analýzu stavět na vztazích současných uměleckých projevů k historickým motivům a aktuálním událostem (jak také kurátoři částečně činí), spíš než odkazovat k monumentálním světovým výstavám jakožto nedosažitelným a zavádějícím formálním předobrazům.

Autorka je kurátorka a teoretička umění.