Přemýšlení o (ne)rovnosti nutně souvisí s emancipací a zásadní otázkou, čeho jí chceme dosáhnout a od čeho se chceme naopak odpoutat. Požadavek univerzální rovnosti je možné vyslovit jen na základě vědomí lidské různosti, ale stejně tak platí, že diference v sobě skrývá i nerovnost a vždy přítomnou možnost útlaku.
Karl Marx v díle K židovské otázce (1843, česky 1932) mimo jiné židům říká: „Ježto můžete být politicky emancipováni, aniž se úplně a bez výhrady zřeknete židovství, znamená to, že politická emancipace sama o sobě není ještě lidská emancipace. Chceteli vy židé být emancipováni politicky, aniž se sami emancipujete lidsky, není polovičatost a rozpor jen ve vás, nýbrž je v podstatě a kategorii politické emancipace.“ Text je sice ještě značně prodchnut hegelovským duchem, dotýká se ale toho podstatného. Staví vedle sebe, a proti sobě, otázky emancipace menšiny a emancipace celku, emancipace občanské a emancipace obecně lidské. Nejproslulejší je z něj bezesporu poslední věta: „Společenská emancipace žida je emancipace společnosti od židovství.“ V ní je shrnuta nejednoznačnost tázání po emancipaci, po jejím konkrétním obsahu i po tom, od čeho a k čemu má tento proces směřovat.
Dvousečnost diference
Otázka emancipace je ve své primární formě požadavkem rovnosti pro toho, komu je upírána, protože je jiný, i kdyby se jeho jinakost zakládala právě jen v nerovnosti. Na jedné straně rovnice stojí emancipace a na druhé rovnost podmíněná diferencí. Sama existence diference je ale dvousečná.
Právě diference je předpokladem a podmínkou rovnosti. Tvrzení všech konzervativců od dob Francouzské revoluce, že lidé nejsou stejní, a proto si nemohou být rovni, je jen prázdným sofismatem. Bez diferencí, bez nezahladitelné nestejnosti neexistuje rovnost jako politické téma. Kdybychom skutečně byli všichni stejní, nepřišla by nám otázka rovnosti vůbec na mysl. Rovni se můžeme cítit právě jen skrze naši rozdílnost. Jak říká Hannah Arendtová v Původu totalitarismu (1951, česky 2000): „Nerodíme se sobě rovní; stáváme se sobě rovnými jakožto členové nějaké skupiny na základě svého rozhodnutí zaručit si vzájemně stejná práva.“ Rovnost je plodem politična. Emancipace je v tomto smyslu rozšiřováním pole diferencí, jež mohou vstoupit po boku rovnosti do její rovnice.
Zároveň ale platí, a v tom je zmíněná dvousečnost, že diference v sobě navždy musí obsahovat nezahladitelný šev, kterým je možnost útlaku. Protože je prázdným znakem, protože neexistuje žádná diference o sobě, ale vždy jen ve vztahu k něčemu, obsahuje takřka nespočetné možnosti zneuznání, ponížení, represe a – jako nejzazší mez – vyhlazení. Stejně jako podmiňuje rovnost, dokáže diference z nestejnosti vytvořit nevyčerpatelný katalog nerovností: barva kůže, pohlaví, náboženské vyznání, majetek, sexuální orientace, rasa, politické přesvědčení, věk, zdravotní stav, inteligence nebo vzdělání. Nic není dostatečně obskurní, aby nebylo při dostatku „dobré“ vůle příležitostí pro konstrukci nerovnosti, a jejím šiboletem se může stát třeba frenologie. Vztah rovnosti a nerovnosti je tudíž pro dvojí povahu diference neoddělitelný a rovnost se nám nabízí jenom jako něco, co běží napříč všemi možnými nerovnostmi. Emancipace je ostřím, jež je roztíná.
Fanon a ženská otázka
S nerovností, kterou má toto ostří přetnout, je však snadnější se vypořádat než s úskalími směru, po němž bude následně linie emancipace pokračovat. Před tím varoval už Frantz Fanon v Damnés de la Terre (Psanci této země,1961). Na jedné straně vyzdvihuje nacionalismus jako nositele emancipace a nástroj boje kolonizovaných národů proti koloniálnímu panství, dokonce jako nevyhnutelný nástroj, nevyhnutelný stejně jako násilí, které je vlastním způsobem komunikace metropole se svými koloniemi, kolonizátora s kolonizovaným. Na druhé si je dobře vědom nebezpečí, že po svržení tohoto panství se může tentýž nacionalismus velmi snadno stát lůnem zrodu nové nerovnosti, zakotvení nového řádu, jež bude, s obměnou hlavních postav, rekonstruovat libreto toho starého. Fanon sám byl svědkem přezíravosti a rasismu středomořských obyvatel Afriky k těm subsaharským. Chmurná představa, že emancipovat se můžeme jen skrze tuto možnost, jež se s nepříjemnou pravidelností stává skutečností.
Jiným příkladem oné ubíhající linie emancipace je proměna emancipačních hnutí šedesátých let v akademické disciplíny a v jistém smyslu i kulturní instituce. Příkladem může být feminismus. Friedrich Engels v Původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu (1884, česky 1906) říká: „První třídní rozpor, který se objevuje v dějinách, spadá v jedno s vývojem antagonismu mezi mužem a ženou v monogamním manželství a první třídní potlačování je potlačování ženského pohlaví pohlavím mužským.“ Z pozice některých feministických diskursů, pěstovaných od doby jejich akademického etablování hlavně na amerických univerzitách, by ale i toto razantní dějinné vymezení nerovnosti pohlaví bylo právě užitím slova „pohlaví“ útokem na rovnoprávnost. Stejným útokem se pak stává nejen promýšlení povahy diferencí mezi mužem a ženou, ale nakonec i prosté konstatování jejich biologické jinakosti. O tom, že ženy rodí děti a muži nikoli, je nutné z hlediska emancipace cudně pomlčet. V odmítnutí promýšlet rovnost procházející napříč diferencemi se tak potkává dědictví politiky identity, paradoxně diference par excellence, s představou univerzální konstruovatelnosti, jejímž neméně paradoxním výsledkem je esenciální indiference, která má být triumfem obecné emancipace.
Laclau, Star Trek a Watchmen
Argentinský politický filosof Ernesto Laclau mluví v knize Emancipace a radikální demokracie (1996, česky 2013) o tom, že bychom neměli, přes všechny nedostatky, odmítat liberální demokracii, například z pozice politiky identit (postkoloniální, feministické, imigrantské), a označovat práva a svobody, jež zaručuje, za čistě formální a vyprázdněné. I kdyby byly čistě formální, je to přece stále mnohem víc, než kdyby zcela absentovaly, a nadto právě nároky jimi kladené umožňují dosahovat jejich reálného naplnění. Taková byla například i zkušenost amerického hnutí za občanská práva. Jak již bylo řečeno, pole diferencí je nutné rozšiřovat a emancipace partikulárního, stejně jako emancipace obecná, by měla přinejmenším limitně směřovat k univerzální rovnosti.
Jinou otázkou ovšem je, jakým způsobem by se tak mělo dít. Nejen že nacionalismus, třídní rozdíly, náboženská nesnášenlivost a rasismus nejsou věcí minulosti, ale i samotné pokračující linie emancipace se mohou střetávat a přetínat, a dokonce nechat vyvstávat nové partikularismy. Teoretické řešení vyplývající z pojmu rovnosti je přece jen o poznání snadnější než byť jen nejasná představa fungující praxe.
Protože žádnou uspokojivou odpověď neznám, pro inspiraci se vydám daleko od oblasti politické teorie i praxe. V jádru velmi podobné řešení totiž nastiňuje jak film Star Trek: První kontakt (Star Trek: First Contact, 1996), tak i slavný komiks Alana Moorea Watchmen (1986–1987). Liší se v zásadě mírou pesimismu. V Prvním kontaktu se posádka Enterprise vrací do 21. století, kdy lidstvo, rozdělené na znepřátelené frakce a strádající po třetí světové válce, dokáže překonat rychlost světla. Setká se díky tomu s první mimozemskou rasou, přátelskými Vulkánci, a tento počátek velkého vesmírného dobrodružství lidi sjednotí: ustanou války, zmizí chudoba a hlad, na smetiště dějin se odeberou i peníze a teprve tehdy, řečeno s Marxem, začínají lidské dějiny. Mooreova vize ve Watchmen je o poznání pochmurnější. V polovině osmdesátých let se USA a SSSR blíží k odstartování nukleárního holocaustu. Ozymandias, miliardář a jeden z titulních superhrdinů, strážících blaho lidského rodu, se rozhodne zabránit katastrofě za cenu vyhlazení New Yorku. Připraví fingovaný mimozemský útok, který sice smete Velké jablko z povrchu země, ale dokáže tím lidstvo spojit proti vnějšímu ohrožení.
To, co má společné pesimistická vize sjednocujícího strachu v komiksu i optimistická představa komunistické společnosti ve Star Treku, je změna postoje k diferencím v rámci lidského druhu skrze proměnu vztahu vnitřku a vnějšku. Tváří v tvář tomu, že prostor lidských dějin není nadále alespoň teoreticky omezen na jedinou planetu, a to přinejmenším od roku 1957, kdy vzlétl Sputnik, jsou nepřekročitelné hranice konstruované na základě diferencí v rozmanitosti lidstva směšné.
Autor je publicista.