Sborník Uzel na kapesníku zkoumá vztah mezi subjektivní pamětí a konstrukcí dějin. Na problematiku nahlíží z hlediska celé řady společenských věd. V českém prostředí se jedná o poměrně výjimečný příklad kritické historiografie.
Na poli politické debaty slouží figura historické paměti jako argument ultimativní hodnoty. Historická paměť nás zavazuje, abychom naplnili demokratické ideály masarykovské první republiky, historická paměť nám nedovoluje, abychom opakovali Mnichov, historická paměť nás poučuje o dynamice společenských bojů, a tak nám dává analytický nástroj pro konstruování naší politické taktiky. Použijeli někdo ve veřejném prostoru argument historické paměti, snaží se obvykle umlčet své názorové odpůrce odkazem na pokud možno konsenzuální interpretaci „tvrdých“ historických fakt. Tím, že zasadí svůj postoj či požadavek jako dlaždici do chodníku „našich“ dějin, učiní jejich přijetí samozřejmým. Zároveň však skrytě či otevřeně potlačuje minulé skutečnosti. Jinak řečeno: sjednocuje kolektiv skrze selektivní paměť a zapomínání.
Vítězové a poražení
Kniha Uzel na kapesníku sdružuje práce několika současných českých historiků, politologů a filosofů, kteří se snaží vyznačit jednotlivé cesty uvažování o vztahu kolektivní paměti, akademické historie a politického boje. Otázku po vzájemném poměru historie a paměti rozvádějí do několika způsobů historického uvažování o současnosti, přičemž kritice je – jak se dá očekávat – podroben především intuitivní přístup, který se v souladu s obecně chápaným pojetím dějepisu jako popisu toho, „co se doopravdy stalo“, snaží pojmout historické poznání jako soubor faktů, které nám po sobě zanechaly minulé generace a které můžeme používat jako arzenál modelových situací pro naše vlastní rozhodování. Tento rankeovský přístup je pomocí interpretace Waltera Benjamina demaskován jako rafinovaná metoda útlaku historických vítězů páchaného na poražených. Odmítnuta je však nejen představa „objektivní“ historie, ale i jakýkoli pokus o historii „méně subjektivní“, neboť mezi jednotlivými společenskými subjekty není prostor pro „místo nahoře“, které by zajišťovalo potřebný nadhled (k takovému závěru dospívá Jiří Růžička ve stati Krize, historie a vzpomínka).
Benjaminův implicitní požadavek psaní historie z hlediska utlačovaných částečně ožívá v pojetí historie jakožto angažované vědy. Otázkou však zůstává, kde je vlastně jádro historického „řemesla“ v momentě, kdy se společenská věda vymaní z „impéria faktů“ a její hodnota už nespočívá ani tak v obsahu předávaných informací, jako v jejich performativitě.
Větší autonomii historickému sdělení poskytuje koncept „historického vědomí“ izraelského historika Saula Friedlandera. Toto vědomí se nachází uprostřed spektra, na jehož krajních pólech figuruje historie jakožto autoritativní expertní vědění a paměť jakožto kolektivní mýtus o tom, co se stalo (v knize z tohoto konceptu vychází Pavel Barša v příspěvku Paměť národa a vědění historie). Mezi oběma póly dochází k střetávání. Proti sobě tu stojí akademický výzkum a paměťové diskursy společenských skupin a z jejich konfliktu se rodí obecné historické vědomí, v němž je historie zasažena pamětí, a tedy není nikdy zcela objektivní. Jednotlivé paměti zase samy sebe dekonstruují jako mýty, čímž intuitivně aplikují koncept objektivity. Historické vědění zde dostává prostor, aby bylo více samo sebou, a ne jen nositelem emancipačních zájmů. Případná emancipační role je ovšem uplatnitelná skrze objektivizující metodologii.
Obnovení důvěry
Editor sborníku Václav Smyčka dle vlastních slov v úvodu knihy seřadil jednotlivé texty „od aporetického zpochybnění jak utopie autentické vzpomínky, tak i limitů kritického dějepisectví přes hledání navázání spojení s minulostí právě v jejích krizových momentech až po obnovení plné důvěry jak v literární formy vzpomínání, tak i jejich narativní historiografické protějšky“.
Přímočarost podrobení historické paměti subjektu zpochybňuje Ondřej Slačálek (v závěru stati Poučení z minulosti: návod k použití), když poukazuje na paradox „počítání s pravdou“ v momentě vědomé lži. Ona pravda či přesněji řečeno historická interpretace je mluvčím vnímána jakožto norma, od níž se vědomě uchyluje, což vede k otázce, kdo s kým v tuto chvíli nakládá – zda subjekt s interpretací, nebo přejatá interpretace, přicházející „z hlubin času“, se subjektem. Past nezamýšleného poddání se nadosobní interpretaci však vzniká jen v situaci, kdy dotyčný mluvčí přistupuje ke své interpretaci jakožto ke lži (stvořené například pro účely prosazování svých zájmů). Je ale otázkou, kdy jde opravdu o záměrnou lež a kdy ze strany mluvčích jde spíše o autentické vyjádření jejich vidění světa.
Sborník Uzel na kapesníku má potenciál stát se zásadní prací české moderní historiografické teorie. Podobné konceptuální debaty u nás donedávna chyběly. Autoři své odpovědi formulují na pomezí mnoha různých společenských věd – ať už se jedná o čistě teoretické reflexe povahy historického vzpomínání a charakter jeho objektivity či subjektivity (Jakub Češka), anebo o případové studie zacházení s historickou pamětí ve veřejném prostoru (Jan Randák) či v krásné literatuře (Václav Petrbok). Charakter i struktura knihy umožňují její použití třeba i jako nenásilného úvodu do tématu paměťových studií.
Autor je student historie.
Martina Poliaková, Jakub Raška, Václav Smyčka (eds): Uzel na kapesníku. Vzpomínka a narativní konstrukce dějin. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2014, 178 stran.