Obraz nepřítele - vykřičník

Pokud jde o takzvané islámské nebezpečí, před čtyřmi lety nebyla už v Evropě žádná maloměstská selanka. Taková, jakou svého času popsal Goethe ve Faustovi: „Nic neznám lepšího v dni nedělní a svátky/ než hovor o válečném hlaholu,/ když někde u těch Mongolů/ jsou samé masakry a zmatky./ U okna stoje, sklenku vypiješ/ a vidíš po řece plout pestrých člunů řady;/ pak vesele si večer domů jdeš/ a medíš si, že mír je u nás tady.“

Tenkrát, v roce 2011 za arabského jara, se v Praze konalo setkání bývalých politiků, vlivných diplomatů a generálů na konferenci s názvem Evropa sjednocená a svobodná?. A bylo již bez skandálu možné, aby na této konferenci kandidát na prezidenta Miloš Zeman bezděčně položil teoretické základy současné české islamofobie, českého fašismu.

Lid nemá jen selektivní paměť, kterou média ještě gumují, ale i selektivní sluch. Vůbec nemá rád NATO, a tak mu šlo jedním uchem tam a druhým ven, když dnešní, u mnohých stále populární prezident ve svém tehdejším projevu v potu tváře hledal důvod dalšího bytí Severoatlantické aliance po skončení studené války: „NATO se definuje jako obranná alian­­­ce, aniž si položilo otázku, proti komu se chce bránit. Pojmenováním nepřítele to přece začíná,“ prohlásil Zeman. Ano, bez obrazu nepřítele těžko si věrohodně hrát na vojáčky, řinčet zbraněmi a ukázňovat spojence. Vyšla už dávno ven pravdivá humorná historka, jak se tisíce pracovníků bruselské centrály NATO třásly strachy o živobytí, když se jim před očima najednou rozpadlo sovětské impérium, poslední důvod jejich byrokratického parazitismu. Úředníci byli na „podnikovém mítinku“ rychle ujištěni tehdejším generálním tajemníkem NATO Manfredem Wörnerem, že – shrňme to – mohou zůstat v klidu, neboť imperialismus je holt imperialismus a nějakého toho pěkného nepřítele si vždycky najde.

Zeman při koncipování obrazu nepřítele do jisté míry objevoval Ameriku, když účastníky konference 2011 poučil: „Nepřítelem je anticivilizace táhnoucí se od severní Afriky až po Indonésii. Žijí v ní na dvě miliardy lidí a financovaná je dílem z prodeje ropy, dílem z prodeje drog.“ Tyhle paušály o celém muslimském světě už byly v oběhu. A ještě všednější byla zdůvodnění imperiálních výbojů: „Vzpomeňte si na appeasement třicátých let. Stále se házely nepříteli oběti do chřtánu – a k čemu to vedlo. Dvacáté prvé století nebude Fukuyamovým koncem dějin, ale Huntingtonovým střetem civilizací,“ prohlásil Zeman. Naposledy osvobození Kuvajtu od okupanta Saddáma (1991), který se domníval, že mu zábor trapného emirátu byl Washingtonem povolen a bude odpuštěn, Západ úspěšně prodal jako akci „světového společenství“; účastnili se jí na „té správné straně“ přece muslimové i Rusové (ještě existoval Sovětský svaz a vládl Gorbačov). Dál už se však čím dál zřetelněji postupovalo podle paušální šablony střetu civilizací.

Jistou novinku však Zeman přinesl, když Huntingtonův koncept sváru různých civilizací transformoval na střet civilizace s anticivilizací. Inovace to není nevinná, protože civilizační rozměr definuje veškeré lidství. Dáme­li šmahem dvěma miliardám lidí nálepku anticivilizace, vylučujeme je de facto z lidského rodu. Jsou v našich očích už jenom nelidmi či antilidmi. Je to hmyz.

Ti chytřejší z teoretiků totalitarismu právě zde spatřovali rozdíl mezi komunismem a fašismem. Přežilo­li za Stalina ukrajinské dítě hladomor, bylo teoreticky zachráněno. Naproti tomu židovské dítě v Hitlerově „nové Evropě“ bylo odsouzeno k smrti předem, za všech okolností a takříkajíc přirozeně – a mohl je zachránit jen zázrak. „Nevěřím, že jsou umírnění muslimové a radikální muslimové. Stejně jako nevěřím, že jsou jen umírnění a radikální komunisté. Jsou jen muslimové a komunisté,“ řekl na zmíněné pražské konferenci Miloš Zeman. „Bývalý komunista je něco jako bývalý černoch,“ říkalo se u nás „vtipně“ v devadesátých letech. Avšak kdekoli je obraz nepřítele uchopen skrze reálně či údajně neodstranitelný znak celých kategorií obyvatelstva, tam máme co činit s fašismem jako takovým, s fašismem bez přívlastků. Je to návod k zabíjení.

Není pravda, že fašismus existuje teprve až tam a tehdy, kde a kdy začnou řvoucí davy hajlovat a na vlajkách se třepotá svastika.

Miloše Zemana a jeho četné stoupence evidentně zaskočilo – a jako prezident a předtím premiér se tomu hrdinsky vzepřel –, když se stratégové Západu a NATO při pojmenovávání nepřítele nespokojili s muslimským světem vnímaným dnes jako jeden velký krvavý rituál s nevinnou pannou, jako jedna velká hilsneriáda. Obrátili také pozornost k Jugoslávii a k soupeřům takového kalibru, jako jsou Rusko a Čína. „Levicovost“ českých fašizoidů byla tím garantována.

Autentický český fašismus je totiž tradičně ukotven i ve slovanské vzájemnosti s Mekkou v Moskvě coby protihráčem pangermánského rozpínání; autentický fašismus byl u nás vždy také protiněmecký. Český (ale třeba i francouzský) fašismus hledá ukotvení v každém autoritářství, a tedy i v tom ruském, na jehož teritoriu míní Vladimir Putin – straší nás chytře pravice a ve skrytu duše doufá část „levicového lidu“ – obnovit Sovětský svaz, který nejpozději od třicátých let měl s komunismem společné už jen některé fráze. Český fašismus se občas zhlíží i v „socialistické Číně“, neboť součástí fašismů je reálně bolavá, účelově ideologizovaná a vposled z hlav vytěsňovaná sociální otázka. Fašismus se nezajímá o běžný mechanismus vykořisťování, všední provoz kapitalismu, o systém. Fašismus jen hlučně bojuje proti nemravným, zkorumpovaným a zlodějským politikům („Stát je vykradená chajda, zachrání nás Radola Gajda“). Proti elitám, které jsou neschopné, pitomé a – což je totéž – intelektuál­ské. A hlavně „moc měkké“, než aby ubránily národ před – dle okolností – ruským, bolševickým, židovským, německým, romským, americkým anebo islámským nebezpečím.

„Jsme české mámy, ne náckové!“ hlásal transparent na jedné demonstraci proti islámu. Jako kdyby se to vylučovalo. Jako kdyby fašistickým režimům matky nedělaly kompars a nerodily jim syny, tu nezbytnou potravu pro děla.

Autor je politický komentátor.